Premiéra nového filmu Zdeňka Trošky, pohádky Čertova nevěsta, je na spadnutí. Její producenti nemají důvody k obavám. S výjimkou romantického propadáku Andělská tvář se všechny Troškovy polistopadové projekty těšily mimořádnému zájmu publika (viz tabulka). I nešťastný „pokus o českou Angeliku“ ovšem žije svůj druhý, nesrovnatelně úspěšnější život na televizní obrazovce. Tam se snímky tohoto režiséra neustálým opakováním přetavují v „českou klasiku“. Osmapadesátiletý rodák z jihočeských Hoštic, které proslavil komediální trilogií Slunce, seno…, je tak ztělesněním úspěchu.
Ze strany domácí filmové kritiky i řady kolegů z branže je však Zdeněk Troška lákavým terčem nenávistných výpadů. Popuzuje nejen absencí stylu, řemeslnou laciností a vypravěčskou plytkostí, ale i tím, jak okázale dává najevo radost z práce a spokojenost se sebou samým. Povinností každého filmového režiséra je totiž zřejmě pokora, prokládaná záchvaty bolestných tvůrčích muk. A Troška tuto povinnost přehlíží. Okázale furiantský požitkář, který si vytkl za cíl produkovat natruc neutěšené realitě nekonfliktní pohodičku, by nejspíš musel čelit kritice i v případě, že by točil mnohem lepší filmy.
Hřmotný barbar
Zvlášť kontroverzně působí fakt, že není idiotem českého filmu: vystudoval Lycée de Carnot ve francouzském Dijonu, absolvoval režii na pražské FAMU a – měřeno zálibou v četbě, historii, malování akvarelů a klasické hudbě – se řadí mezi vzdělance. Kdo z českých intelektuálů by si s ním ale sedl ke stejnému stolu v univerzitní knihovně, kam chodívá pracovat na svých scénářích?
Hřmotný barbar, který napsal kuchařku s ohavným názvem Nebe v hubě aneb Chrocht, chrocht, se navíc cílevědomě věnuje operní režii. Ta vyhovuje jeho všestrannému múzickému založení a ladí s jeho smyslem pro „krásné“, statické vyprávění plné ornamentů. Pro Národní divadlo tak nastudoval Verdiho operu Don Carlos a pro Státní operu Bizetovu Carmen a Dvořákovu Rusalku. Tu režíroval – stejně jako Gounodova Fausta a Markétku – i pro Košické národní divadlo.
Kumulace navenek zcela neslučitelných zálib pro Trošku samotného nepředstavuje problém. Natáčení snímků, které čeští intelektuálové shledávají idiotskými, je u něj otázkou volby srdce i rozumu. Pokud se ovšem pokusí o něco trochu jiného, vzbuzuje rozpaky. Co asi jeho kritici udělají, pokud se rozhodne skutečně natočit divadelní hru Alberta Camuse Nedorozumění?
Pro vyznavače dobrého vkusu totiž už vždycky bude ztělesňovat populismus, vulgaritu a upadlou šmíru. A vůbec jim nevadí, že neviděli většinu jeho filmů (protože na ně ze zásady nechodí). Pohrdat Troškou patří k dobrému tónu a je to snadné.
Bavič roztěkané mysli
Zdeněk Troška a česká kritika vedou otevřenou válku už víc než čtvrtstoletí. A není divu, že to ani jednu stranu už moc nebaví. Ty tam jsou časy, kdy režisér na novinářskou projekci Princezny ze mlejna (1994) pozval i dětské diváky, aby profesionály konfrontoval se spokojenými reakcemi svého cílového publika. Dnes už propast mezi nepřátelsky naladěnými odborníky a spokojenými diváky většinou chápe jako realitu stejně nepříjemnou, jako je lidská nesnášenlivost nebo americký radar, na něž tak často nasazuje ve svých interview.
Kritici po Troškovi jdou i proto, že nenaplnil jejich očekávání. Dnešní populistický bavič byl totiž kdysi slibným začátečníkem se smyslem pro lehkou společenskou kritiku. Podobně jako řada jiných filmařů etablovaných před listopadem 1989 ovšem pod tlakem tržního systému poupravil své preference. Od roku 1983, kdy debutoval svěží školní komedií Bota jménem Melichar, se navíc jako tvůrce i jako člověk vyvíjel – a přirozené sklony k populismu a bavičství měl vždycky.
Milovník vznešených fresek italského režisérského mistra Luchina Viscontiho tak české intelektuály terorizuje „lidovými a českými“ filmy, které ostentativně kašlou na to, co sám posměšně nazývá „klubem osamělého diváka“. Pitvorně ukřičené pohádky typu Nejkrásnější hádanky (2008) či komediální estrády ze současnosti typu Doktora od Jezera hrochů (2010) neutváří řemeslná solidnost a žánrový vkus v panujícím hollywoodském stylu. Troškovy filmy zviditelňují především jeho vlastní představu o tom, co se líbí „českým lidem“, které lze statisticky sdružit s milovníky pokleslé televizní zábavy, zvláště estrád, seriálů a soutěží.
Vedle té stárnoucí části populace, kterou odchovala televize Nova, ovšem Troška svými veleúspěšnými Kameňáky podle průzkumů oslovil i středoškoláky a učňovskou mládež. A na jeho pohádkách už stačila vyrůst celá jedna divácká generace. Napříč věkovými kategoriemi tedy jeho publikum spojuje nenáročný vkus. Pozornost je zvyklé tříštit mezi touhu se prvoplánově bavit a snahu vyhnout se takovým „konfliktním“ situacím, jako je přemýšlení. Troškovské publikum není filmové, ale spíš televizní a sám režisér s ním bytostně souzní. Divákům nabízí přesně to, na co jsou zvyklí: vnitřně nesoudržné, volně pospojované výjevy, uzpůsobené pro roztěkanou mysl a nepozorné oko, vyžadující doslovnost i opakování a milující pokračování.
Vnitřní prázdnotu troškovské podívané maskuje snaha maximálně zaplnit plochu, nechat postavy hodně a nahlas mluvit a zahustit obraz detaily jako na dětské omalovánce. Hlavní je tu ovšem touha ukazovat jen hezké věci, což se promítá do výběru témat a způsobu jejich prezentace.
Jen žádné násilí
Troškovy komedie ze současnosti se od jeho pohádek vnitřně příliš neliší, i když sám režisér mluvívá o své snaze nastavovat zrcadlo nešvarům české povahy. První film nevídaně úspěšné trilogie Slunce, seno, jahody (1983) ještě naznačoval trapnost a malost českého furiantství. Další díly série, Kameňáky i Doktor od Jezera hrochů ovšem nabízejí přehlídku vztahových stereotypů, které jsou ubohé a směšné.
Přízemní odpornost některých postav navíc protiřečí režisérově představě, že by se v nich diváci měli poznávat. Dají se vnímat leda jako odcizené komické typy – jako sousedi za panelákovou zdí, které slyšíte v noci smrkat, ale nikdy jste je na vlastní oči neviděli. „Hezký“ pohled na tyto postavy ovšem vybízí k tomu, aby se s nimi Troškovo publikum ztotožňovalo, a bylo tak spokojené i samo se sebou.
Není divu, že Troška našel své diváky za minulého režimu a má je i dnes: touha dojímat se nad vlastním hezkým obrazem a pošklebovat se sousedům se nemění. A není také divu, že divácký dav „svého“ autora zahrnuje vřelými projevy přízně, ať se pustí do čehokoli. „Dostávám hromady a hromady dopisů se stejným obsahem: Pane Troško, natočte něco. Chceme český film, s českými herci, žádné násilí,“ parafrázuje tuto situaci režisér. Nezakládá si jenom na tom, že lidem rozdává potěšení a smích, ale i na tom, jak ryze je český.
Troškovské krajinky a selankovité scénky jsou natolik „Made in Czech“, že v podstatě završují systém product placement, bez nějž se jako „komerční“ filmař neobejde. Jistě není náhoda, že se prostřednictvím sedmi filmů vyprofiloval jako milovník české lidové pohádky. Ta je spíš hravě komediální než vznešená a hrdinsky akční. A není ani náhoda, že Troška kritizoval filmovou fantasy trilogii Petera Jacksona Pán prstenů: je to totiž esence „velkého“ příběhu, který je jeho naturelu cizí.
Pohádkář v pasti
V pohádkách tvůrce, který by rád pořídil kolorovanou verzi černobílého snímku svého učitele na FAMU Bořivoje Zemana Pyšná princezna, nevystupují nebezpeční ďáblové. Troška trpí spíš na domácky hloupé čertíky (jejichž prototypem je upištěná stvůrka z Princezny ze mlejna, která je „malá, ale šikovná“). Spíš než na koni se v těchto pohádkách cestuje ke štěstí pěšky: v kočárech jezdí především degenerovaná šlechta (již zastupuje třeba knížepán z Princezny ze mlejna).
Venkovský chasník snící o princezně nakonec na zámek vůbec nedorazí, protože uvízne v prosté chalupě (Princezna ze mlejna). I na královském dvoře dá ovšem hrdina takové pohádky přednost lásce prosté dívčiny (Nejkrásnější hádanka). Úměrně tomu se ani nemusí moc snažit a o své štěstí bojovat: stačí vlastně, když je sympatický a příjemný.
Zdeněk Troška však kdysi tak jednoznačný nebýval: jeho první pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci byla hrdinská a romantická. Socialističtí cenzoři si v roce 1987 dokonce s ohledem na dětského diváka vynutili prokrácení „hororových scén“.
Pro dnešního Trošku je ovšem příznačné, že mu jako inspirace pro Čertovu nevěstu připadal svět Boženy Němcové příliš temný, takže vyprávění vdechl pořádnou dávku ladovské harmonizace a drdovské bodrosti. I když v nové pohádce najdete některé „temné“ rysy, zůstává otázkou, jestli Troškův smysl pro romantismus – a obecněji pro méně jednoznačné látky – s uplývajícími léty už úplně neodumřel. Ve chvíli, kdy je někdo v náladě na pokračování Doktora od Jezera hrochů, může být na jeho vlastní, vysněnou verzi Čachtické paní už beznadějně pozdě. Navzdory proklamované spokojenosti je totiž Zdeněk Troška především vězněm vlastních omalovánek.
Zábava pro masy
Polistopadové filmy Zdeňka Trošky
Název tržby (v mil. Kč) počet diváků
Z pekla štěstí (1998) 15,646 353 060
Princezna ze mlejna II (1999) 23,933 480 666
Andělská tvář (2001) 4,603 59 146
Kameňák (2002) 33,009 417 000
Kameňák 2 (2003) 33,809 400 848
Kameňák 3 (2004) 19,444 201 000
Nejkrásnější hádanka (2007) 22,338 300 000
Doktor od Jezera hrochů (2009) 34,9 358 620
Celkem 187,7 2 570 000
Pramen: Unie filmových distributorů
