Když si zařízení prohlédl starosta spádového Lubence Jiří Chaloupecký, postrádal ostnatý drát na hromosvodu, aby uprchlíci nemohli lézt na střechu. Ale může být klidný, správa zařízení ho stihne dodat včas. Jediný rozdíl mezi vězením a detenčním zařízením je v tom, že cely zůstanou otevřené a obyvatelé desetilůžkových pokojů budou moci chodit po chodbách.
Místní lidé přesto očekávají skoro apokalypsu. Sepsali petici, že uprchlíky nechtějí ani za mřížemi, přitom odsouzení vězni jim podle starosty zase tolik nevadili. Začali se prý bát o svoji bezpečnost a klid svých dětí. Jako kdyby měli přijet rafinovaní vrazi a ne lidé, kteří nežádají víc než bezpečí, stejně jako ti, kteří proti nim píší petice.
Přečtěte si: Pelikán čeká žaloby migrantů, podle Chovance ale Česko dodržuje zákony
Uvědomil si někdo, že uprchlíci neutíkají před zákonem ale před válkou? Že nebyli za nic odsouzeni a že tedy nepatří za žiletkový drát a mříže? Opravdu nešlo oněch deset milionů nutných k zprovoznění Drahonic investovat do obnovy jiné budovy než zrovna bývalé věznice?
Jestli strach o život vyplývá z toho, že do Drahonic přijde někdo z jiného státu, kdo věří v jiného Boha (na rozdíl od většiny z nás alespoň v nějakého), pak je to obava úplně lichá.
Drahonický kriminál je výsledkem dobře živeného strachu a bude sloužit k dalšímu šíření obav. Obraz člověka za mřížemi přece strach vyvolává, nota bene, když má odlišnou barvu pleti. Skoro jako kdyby někomu záleželo na tom, aby se s utečenci nikdo nemohl bavit, nemohl slyšet jejich příběhy a poznat, že nepatří do kriminálu.
Čtěte další komentáře autora:
