Vždy musí jít o rovnost šancí, a ne o rovnost v počtech obsazených pozic
Kvóty na počty žen ve statutárních orgánech privátních společností navržené Evropskou komisí vyvolaly bouřlivou diskusi. Málokoho to překvapuje, ale popravdě řečeno, v normální a zdravé společnosti by to diskusi nevyvolalo žádnou, protože by autorka takového nápadu neprodleně skončila v péči lékařů.
Žel stav západní společnosti, a té evropské zvláště, je od normálu značně vzdálen.
Různé regulační a takzvaně antidiskriminační aktivity rozežírají přirozený, demokratický systém mnoho let, a tak se i o nebetyčných hloupostech vede vážná diskuse a hlasuje v parlamentech.
O rovnosti pohlaví v demokracii nemůže být řeč, protože má být jasná a vymahatelná.
Měli bychom si být rovni před zákonem i v šancích, které nám společnost dává pro uplatnění. Jestli to někde drhne, tak je to jistě téma pro ženská hnutí a nápravu to zaslouží. Ale vždy musí jít o rovnost šancí, a ne o rovnost v počtech obsazených pozic. A musejí být přitom respektovány i jisté přírodní zákonitosti dané například způsobem reprodukce našeho biologického druhu, který neprobíhá dělením. Tváří v tvář komisařce Viviany Redingové musíme, bohužel, konstatovat „zatím“. Protože dosažení tohoto stavu je zřejmě cílem jejím a dalších podobně postižených osob.
Namáhavá práce v hlubinných dolech či při stěhování pianin dosud antidiskriminačnímu hnutí sice odolávají, ale po dosažení výše uvedené mety nebude problém stanovit patřičné kvóty i zde. Je jistě nesprávné, když při obsazování vedoucích pozic dostávají přednost méně kvalitní mužští uchazeči před kvalitnějšími ženami. Moudrý soukromý majitel firmy si dává pozor, aby se to nestávalo. Je ovšem zcela zjevné, že muži, právě díky reprodukční roli ženy, získávají dříve dostatečnou kvalifikaci. Kvůli zcela přírodnímu testosteronu mají obvykle vyšší agresivitu a vůli k sebeprosazování. To vše a řada dalších důvodů vede k tomu, že žen ve vedoucích funkcích je méně než mužů. Přitom jejich počet vytrvale roste, jak se zlepšuje stav společnosti a možnosti a dosažitelnost péče o děti.
Je jasné, že žena v mužském týmu zlepšuje atmosféru a přináší jiný pohled na řešení každodenních úkolů. Nicméně podobně funguje muž v týmu ženském. A vnímá to tak i naprostá většina manažerů a manažerek. Všichni víme, že ženy se emancipují, stále častěji jsou schopny vydělávat více peněz než muži a ve svých oborech dokážou dosáhnout špičkových úspěchů. Nikdo soudný ženu k plotně dávno neposílá.
Má to samozřejmě svůj rub. Úspěšné ženy často mívají problémy v získání a udržení partnera, protože mužů, kteří se takových žen nebojí a dokážou v jejich životech nalézt místo, kde jsou nepostradatelní a cítí se pak partnerským vztahem naplněni, je zatím stále mnohem méně než emancipovaných žen. To vše jsou ovšem záležitosti antidiskriminačními pravidly neřiditelné a nezařiditelné.
Výběrem managementu se má zabývat vlastník firmy, a nikoli nevolená Evropská komise. Pokud se tak nyní děje, nejde o to, že žena má mít stejnou šanci jako muž a stejnou mzdu za stejnou práci, ale jde o velmi zásadní narušení vlastnických práv, které je v rozporu se základními demokratickými principy. Majitel má právo nakládat se svým majetkem svobodně a nese odpovědnost za zisky i ztráty. Proto musí mít naprostou autonomii v tom, komu svěří správu svého majetku, a musí mít právo takového člověka vybírat podle kvalifikace, a ne podle druhotných pohlavních znaků.
Jde o zaměnění rovnosti šancí za rovnost žaludků a rovnosti pohlaví za boj žen s muži všemi dostupnými prostředky. Podobné záměny vždy v historii končily genocidami, ať už byly v barvě hnědé či rudé. Proto bychom měli být tváří v tvář těmto feminofašistickým pokusům velmi ostražití. A to nejen muži, ale i normální ženy, které své pohlaví nepovažují za životní prohru a nechtějí dopadnout jako jejich kolegyně ze starého polského filmu Sexmise, kde si ve světě bez mužů pomáhaly k duševní rovnováze tabletkou.
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
