P o p u l a č n í v ý v o j v Č R a v E v r ...
Ve většině zemí Evropy se lidé méně a stále později žení, respektive vdávají, a především plodí méně dětí. K tomu ještě déle žijí. Starý kontinent je tak rok od roku starší a nastartoval proces úbytku rodilých Evropanů. V České republice se tento vývoj v posledních letech zřetelně urychluje.
Jak vyplývá z analýzy Českého statistického úřadu porovnávající populační vývoj v ČR v devadesátých letech s dalšími státy Evropy, počet obyvatel České republiky už čtyři roky nepřetržitě klesá. Přesto si naše země, loni s 10,3 milionu co do lidnatosti třináctá v Evropě, v tomto ohledu relativně polepšila. Jak upozorňuje autor analýzy doktor Milan Aleš, ČR patří mezi největší z nových zemí a počtem obyvatel převyšuje Chorvatsko, Slovinsko, Lotyšsko, Litvu i Estonsko a díky pomalejšímu úbytku i dříve lidnatější Maďarsko. Největší počet obyvatel v Evropě má pochopitelně Rusko, na dalším místě jsou tři vyrovnané země - Británie, Francie a Itálie - z nichž nejrychleji přibývá Francouzů.
Česká republika může podle mínění domácích expertů počítat v delším časovém horizontu s růstem počtu obyvatel jen pokud se prudce zvýší imigrace ze zahraničí, podobně jako v západoevropských zemích. V opačném případě podle takzvané nízké varianty prognózy statistického úřadu klesne počet občanů už před rokem 2015 - poprvé od čtyřiasedmdesátého - pod deset milionů. Střední varianta počítá do té doby se stagnací, vysoká s minimálním růstem. Všechny se však shodují v tom, že po roce 2015 nastane dlouhodobější úbytek obyvatel. Zároveň by měl podíl lidí v takzvaném postproduktivním věku (od šedesáti výš) stoupnout do roku 2015 z dnešních zhruba osmnácti na asi sedmadvacet procent a také ve skupině 15 až 59 let se těžiště bude přesouvat do vyššího věku.
Co za tímto vývojem, jehož závažné ekonomické a sociální důsledky jsou zřejmé, stojí?
Narození
V kojenecké úmrtnosti dosahuje ČR parametrů vyspělých zemí a blíží se k biologickému stropu, tedy k mezní hranici, kdy růst počtu dětí s těžkými fyzickými a psychickými poruchami, které nadosmrti nebudou schopny normálního života, vybízí k velice vážnému zamyšlení. Přesto se rodí stále méně dětí. Jestliže v sedmdesátých letech byla hrubá míra porodnosti (počet živě narozených na tisíc obyvatel) u nás jedna z nejvyšších v Evropě, dnes jsme suverénně na opačném konci žebříčku. Doktor Aleš upozorňuje na Rakousko či Německo, kde je porodnost považována za velmi vážný problém, ačkoliv má lepší parametry než u nás. Předloni byla na světě nižší porodnost než v ČR pouze v Bulharsku a Estonsku.
Příčin je celá řada a netkví v nedostupnosti viagry. Převážně spočívají v ekonomických faktorech a změně způsobu života. Ostatně pokles porodnosti je převažujícím trendem ve většině západoevropských zemí, byť jeho tempo je mírnější než ve státech bývalého východního bloku, upozorňuje Aleš. Ve Francii i skandinávských zemích proto poměrně úspěšně uplatňují aktivní pronatalitní politiku. U nás od ní bylo naopak upuštěno.
Podle doktora Aleše lze pozorovat i určitou analogii se Španělskem a částečně Itálií, kde proces silné europeizace začal o desetiletí dříve a vedl mimi jiné k ústupu od mediteriální tradice mnohadětných rodin.
Smrt
Milan Aleš hovoří o dvou souvislostech vývoje hrubé míry úmrtnosti (počet zemřelých na tisíc obyvatel). Dobrou zprávou je, že na rozdíl od většiny tranzitivních zemí u nás klesá, z čehož se dá usuzovat, že transformace nevyvolala výrazné zhoršení zdravotního stavu lidí. Špatná zpráva zní, že úmrtnost v ČR převyšuje evropský průměr a ze středoevropských zemí je vyšší pouze v Maďarsku, kde je velmi vysoká úmrtnost mužů.
Za hlavní faktor úmrtnosti je považována věková struktura populace a potvrzuje to i evropské srovnání. Země s vysokým věkovým průměrem, jako skandinávské státy, Německo či Rakousko, mají vyšší hrubou míru úmrtnosti než relativně mladé země jako Kypr nebo Malta. Z evropského průměru se vydělují země s mladým obyvatelstvem a vysokou střední délkou života (Island, Irsko), státy s extrémně mladým obyvatelstvem (Albánie, Bosna, Makedonie) a země s vyšším věkovým průměrem a menší nadějí dožití (Maďarsko, Bulharsko). Význam materiální stránky životní úrovně potvrzuje příklad Německa či Rakouska, kde je věková struktura ještě nepříznivější než u nás, ale úmrtnost je tam nižší. Na rozdíl od Polska, které má příznivější strukturu obyvatel, jde o skutečný rozdíl v úmrtnostních poměrech - v obou zemích je vyšší střední délka života.
Svatba
Česká republika spolu s dalšími východními státy se zpožděním opakuje vývoj západní Evropy šedesátých až osmdesátých let, upozorňuje doktor Aleš a hovoří v této souvislosti o teorii krize manželské rodiny. Stále je v módě někdejší revoluční přístup mladých skandinávek, které přestaly považovat manželství za základní formu rodiny a pokud se ke svatbě rozhodovaly, tak až po řadě let společného života, zpravidla po prvním dítěti.
Ve většině evropských zemí je podle analýzy statistického úřadu počet sňatků na tisíc obyvatel na historicky nejnižší úrovni. ČR je v tomto směru asi tak ve středu pole. Milan Aleš tvrdí, že pokles sňatečnosti u nás zatím není projevem vysloveného odmítání manželství, ale odkládání svateb do vyššího věku. Příčiny jsou opět negativní - ekonomická situace, hlavně nedostupnost bytů - i pozitivní - preference profesního zakotvení, budování kariéry, touha poznat svět.
V minulosti byl v ČR a dalších státech východního bloku model časného sňatku vedle všeobecně silné prestiže manželství zakotven i státním systémem podpory mladých manželství a rodin s dětmi. Časné manželství tak bylo prostředkem k získání bytu i k určitým finančním výhodám, připomíná doktor Aleš.
Průměrný věk nevěst při prvním sňatku byl v ČR ještě na začátku devadesátých let 21,5 roku. Do předloňska stoupl na více než 23 let, ale stále zůstává podstatně nižší než v západní Evropě (Island 30, Švédsko 29, Finsko 28). ČR byla v té době i zemí s jedním z nejnižších průměrných věků ženy při prvním porodu (v roce 1990 22,4 roku). Předloni činil tento ukazatel 23,7 roku a odkládání rodičovství je jedním z faktorů nižší porodnosti.
Natalitní klima v zemi vyjadřuje úhrnná plodnost - hypotetický ukazatel o počtu dětí, které by se v průměru narodily každé ženě, pokud by po celé její reprodukční období byla plodnost v populaci stejná jako v daném roce. Pro zachování počtu obyvatel je nutná úhrnná plodnost alespoň 2,1. Toho, kromě Albánie a pravděpodobně Bosny, nedosahuje žádná evropská země. Česká republika s hodnotou 1,17 má jednu z nejnižších úhrnných plodností na světě. Podle Aleše jde patrně o dočasný stav, vzniklý kumulací uvedených vlivů. Avšak i když bude překonán, projeví se v nepravidelnosti budoucí věkové struktury.
Rozvod
Dál patříme mezi země s nejvyšší rozvodovostí v Evropě, přičemž v čele jsou následnické státy SSSR - kromě Ruska i Bělorusko, Ukrajina a Estonsko. Vysokou rozvodovost připisuje doktor Aleš absenci náboženských zábran, nízkému sňatkovému věku a také vysokému stupni urbanizace. Na venkově není tolik příležitostí k nevěře, lidé na sebe víc vidí, jsou závažněji majetkově spjatí. Největší rozvodovost je proto v Praze, severočeských městech, Plzni, Ostravě.
Naproti tomu na Maltě a v Irsku zákon dosud rozvody nepřipouští, dlouho tomu tak bylo i v Itálii a Španělsku. Ve Skandinávii zase snižuje počet rozvodů množství neformálních, neevidovaných manželství. Na rozvodovost působí i nepřímý odraz náboženských tradic - společenské klima, ochotné v některých případech rozvodové lidi sankcionovat. Doktor Aleš připomíná Francii, kde za de Gaulla (patrně na přání madam de Gaulle), nesměli rozvedení na oficiální akce do Elysejského paláce. Rozvod je společenským handicapem i v řadě států USA.
Život
Nejpříjemnějším rysem demografického vývoje v ČR, stejně jako v celé Evropě, je prodlužování průměrného věku, odborně řečeno střední délky života. Právě v tomto ohledu se v minulosti nejvíc projevovaly rozdíly v ekonomické vyspělosti mezi Západem a východním blokem. Přitom bývalé Československo ještě v šedesátých letech v tomto směru převyšovalo evropský průměr, ale na počátku devadesátých let už podstatně zaostávalo za kteroukoli západoevropskou zemí. Od té doby se střední délka života u nás zřetelně prodlužuje, na rozdíl od Ruska a některých dalších postsovětských zemí, kde je situace katastrofální. I tak má ovšem dnes novorozenec v sousedním Rakousku nebo Německu naději, že bude o tři roky déle na světě než jeho kolega v ČR.
Rozdíl v délce života mezi muži a ženami vysvětlují demografové především biologickými vlivy. Ženská prostě víc vydrží. V prenatálním věku jsou častější spontánní potraty chlapečků. Kluků se také rodí mírně víc než holek a až asi ve čtyřiceti letech se situace vyrovnává (pro chlapce je rizikovější mládí od sedmnácti do pětadvaceti, například kvůli motorkám) a poté už ženy dominují. Podstatně větší blízkost střední délky života českých žen evropskému průměru vysvětluje doktor Aleš vysokou úmrtností mužů ve středním věku (40 až 60 let), která přes mírné zlepšení pořád patří k nejvyšším v Evropě.
