Dnešnímu člověku může bafání z fajfky připadat jako archaická neřest, o kterou zavadí jen v knihách. Několik málo těch, kteří dýmce holdují, pak dělá na okolí dojem postav z antikvariátu. Jako by nosili také binokl a hodinky s řetízkem.
V porovnání s rychloobrátkovými cigaretami je kouření dýmky jednoznačně menšinovým žánrem, který v sobě nese cosi minulého, zároveň však estetického a vznešeného. Čechů, které tato záliba uchvátila, nepřibývá a podobně je tomu s výrobci a specializovanými prodejci. Nicméně dýmka ještě nepatří do historie. Ostatně by to byla velká škoda.
Knížecí vášeň
Nejznámějším tuzemským reprezentantem dýmkaření je bezpochyby současný ministr zahraničí. Když v rozhovoru s Karlem Schwarzenbergem padne po sérii odpovědí k politice a mezinárodní situaci dotaz na jeho vztah k dýmkám, zjevně pookřeje. „No, to je jiná,“ zvolá, dojde si k pracovnímu stolu pro své nádobíčko a začne si pěchovat.
S dýmkou přitom začal tak trochu vynucenou oklikou. „Původně jsem v mládí kouřil cigarety jako tehdy každý student. Když jsem se potom oženil a moje žena očekávala narození syna, najednou se jí začalo dělat z cigaret špatně. Náhodou jsem tehdy zjistil, že kouř z dýmky jí nevadí, tak to začalo,“ prozradil ministr původ své záliby, která ho od té doby nepustila. Jeho spolupracovníci potvrzují, že dýmku během dne téměř neodkládá. Ať sedí ve svém ministerském křesle, odpočívá doma nebo cestuje někam na druhou stranu zeměkoule, fajfkařské propriety má vždycky při sobě. Ostatně zmíněný syn, dnes správce rodového schwarzenberského majetku, už dávno propadl dýmkám také.
Podobně jako ostatní permanentní dýmkaři má šéf české diplomacie po ruce vždy několik oblíbených kusů (z jedné dýmky by se mělo kouřit pouze jednou denně, pak má alespoň čtyřiadvacet hodin „odpočívat“). Upřednostňuje prohnutý tvar, takzvaný typ bent. „Mám i několik rovných, což o to, ale většina je taková,“ říká Schwarzenberg. Fajfky si kupuje jak v Praze, tak na cestách, osvědčil se mu například jeden prastarý obchod ve Vídni, několik dalších zná také v Londýně. Pokud by ale někdo předpokládal, že by knížeti udělal radost dárkem v podobě dýmky, mýlí se. „Nebývám z toho nadšený. Je to jako u kravaty, nejradši si ji vybírám sám. Jsou to velmi osobní věci,“ vysvětluje předseda TOP 09.
Strážce pečeti
Nestorem českého dýmkaření je Karel Hingar. Po sametové revoluci rozbíhal první specializované prodejny, stál i za vznikem dýmkařského spolku nebo časopisu. Prodával ve Zlaté uličce a jiných místech v pražském centru, o dýmkách psal, pořádal výstavy nebo přednášel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Spolu se synem také vyrábí dýmky na zakázku.
Dnes na Karla Hingara můžete narazit, jak bafá ve Štěpánské ulici před svým krámkem, který je doslova napěchovaný dýmkami, tabáky a servisním náčiním. „Fajnšmekra poznám po několika větách,“ říká. Zatímco protřelí dýmkaři k němu chodí najisto pro vybrané zboží, ti méně zkušení zase ocení jeho dobré rady do začátků, například při výběru některého z mnoha druhů tabáků, při údržbě dýmky nebo jak správně kouřit.
Hingar zdůrazňuje, že na rozdíl od roztržitého potahování cigaret se dýmka vychutnává. Z podstaty jde o klidný rituál, spojený hlavně s přemýšlením, rozvažováním, vhodná je prý také pro kreativní intelektuální činnost. „Když si večer zapálím dýmku, zrekapituluji si den a hned mám více nápadů,“ podotýká. Přiznává, že zakouření z té první, kterou si koupil v šestnácti za polovinu kapesného, v něm nezanechalo zrovna příjemné zážitky, nakonec ho to ale neodradilo a s dýmkou je tak už přes pět desetiletí doslova srostlý.
Dýmky se v Hingarově Království dají pořídit v cenových relacích od několika stovek po desetitisíce korun, od nejznámějších značek jako Peterson, Stanwell nebo Savinelli až po tuzemské výrobce. Ačkoli se rozlišuje několik základních tvarů, u lepších značek bývá každý kus originál. Osobně má Karel Hingar v oblibě například kubistickou kolekci z vlastní produkce, s hranatými stěnami hlavičky.
Magie zrodu
„K výrobě dýmky je třeba devatero řemesel,“ říká Oldřich Jirsa, jeden z mála tuzemských výrobců tohoto speciálního zboží ze středočeského Rynholce. Než je dýmka hotová, absolvuje až 80 operací, z nichž valnou část zahrnuje ruční práce. Ačkoli ve světě existují i velkovýrobny dýmek se zavedenými počítačovými technologiemi, nejvíce ceněné značky vznikají spíše u drobných producentů.
Podobně jako naprostá většina výrobců na světě také Jirsa vyrábí hlavičky dýmek z briaru neboli vřesovce stromového (latinsky Erica arborea). Kořenový náběh tohoto keře, který se těží hlavně ve Středomoří, nabízí dřevo s ideálními vlastnostmi – je dostatečně tvrdé a odolné vůči vysokým teplotám. Vnitřek hlavičky se tak nemusí chránit oplechováním, jako se to kdysi dělalo u fajfek z běžných dřevin. Vřesovec je kromě toho dostatečně tvárný, pro oko pohledný a navíc porézní – to je důležité hlavně kvůli vstřebávání kondenzátu, který vzniká při kouření a může v dýmce zanechat nepříjemné aroma (ne nadarmo mu dýmkaři říkají močka).
Ostatní materiály pro výrobu dýmek nehrají zdaleka tak významnou roli. Z povinné četby Nerudových Malostranských povídek mnohým vyvstane vzpomínka na pana Vorla a jeho pěnovku. Mořská pěna neboli afrodit je nerost, který se těží hlavně v Turecku. Kdysi býval mezi dýmkaři velmi oblíbenou surovinou, která je však také poměrně drahá a křehká, a tak jsou dnes kuřáci pěnovek v našich zeměpisných šířkách poměrně vzácným úkazem. Spíše jako ozdoba se dodnes vyrábějí rovněž kdysi velmi oblíbené porcelánové fajfky, existují dýmky z pálené hlíny, kukuřičných klasů, skla, nebo dokonce z kovu, jde však spíše o rarity.
Briar se dostává k výrobcům dýmek už částečně zpracovaný, nejčastěji ve formě přířezů. Do Česka se vozí hlavně z Itálie, kde ho dolují v chladných měsících. „Vytěžený kořen se nejprve máčí a pak se ještě aspoň jeden den vaří, aby se dřevo umrtvilo a zbavilo silic,“ vysvětluje Jirsa. Z vykopaného kořene se nakonec většina k výrobě nepoužije, pro dýmky se vybírá co nejkvalitnější dřevo, tedy s minimálním podílem kazů a pokud možno čistou strukturou.
Samotná výroba dýmky začíná broušením hlavičky. Postupně se modeluje tvar od ústí spalovací komory až po krček. Hlavním nástrojem v této fázi výroby je frézka. Velmi důležité je přesné vyvedení kouřového kanálu na spodní část komory – právě tudy putuje tabákový kouř k ústům. Kromě různých druhů broušení se hlavička také pískuje, leští, barví, moří, voskuje nebo v horším případě lakuje. „Dobrá fajka ale není lakovaná, aby mohla správně dýchat,“ poznamenává Jirsa.
Samostatnou kapitolou je náústek, který se často dodává z dovezeného kaučuku. Jirsa volí druhou rozšířenou možnost a připravuje si je ve vlastní dílně z akrylátu. S náustkem souvisí také jeden z citlivých bodů dýmky. Vlivem změn teplot totiž krček občas ve spoji s náústkem praská. Jedním z řešení je například mezičlánek v podobě prstence z rohoviny, kovu nebo jiného odolného materiálu.
Tvrdý chlebíček
Česká výroba dýmek zažila obrodu po roce 1990. Kromě tradiční továrny v Proseči, která se zaměřovala spíše na početnější produkci levnějších typů, se objevilo několik originálních výrobců. Postupem času se ale jejich počet kvůli tvrdým ekonomickým podmínkám zúžil a dnes se dají spočítat téměř na prstech jedné ruky.
To, že výrobci dýmek nemají na růžích ustláno, dokumentuje i Jirsův podnikatelský příběh. Jako syn jednoho z předních leteckých modelářů měl vždycky blízko k řezbářství. Namísto výtvarné školy šel nakonec na strojařinu, ale vyřezávání mu zůstalo jako koníček a zároveň možnost přivýdělku. Začínal u dřevěných a kožených šperků, které prodával do butiků, benzinek, ale i sám po víkendech na Havelském trhu nebo na Karlově mostě. K dýmkám se dostal díky inzerátu od Hingara, který sháněl řezbáře dýmkových hlaviček.
Roku 1993 se Oldřich Jirsa osamostatnil a dýmky nakonec úplně vyhrály. „Začínal jsem v paneláku na chodbě na jednom metru čtverečním. Zpětně na to vzpomínám s nostalgií,“ říká Jirsa. Brzy se mu podařilo najít mezeru na trhu. Dýmky z dovozu byly pro našince příliš drahé, jediný tuzemský velkovýrobce se zase zaměřoval spíše na levnou produkci. Jirsa se rozhodl umístit někam doprostřed – cílem bylo dělat kvalitní a designově zajímavé dýmky za dobrou cenu.
Byznysu se dařilo, zakázky rostly. Manufaktura jednu dobu zaměstnávala více než deset lidí. Dýmkovou konjunkturu však od přelomu tisíciletí čím dál více brzdila posilující česká měna. „Do roku 2002, 2003 to šlo, pak se ale projevilo rychlé oslabování dolaru,“ rekapituluje Jirsa. Při platbách z vývozu, který vždy tvořil nosnou část jeho tržeb, potom přešel na euro, historie se však opakovala. „Obecně jde o problém ruční práce v Evropě, která nejde strojně zefektivňovat,“ dodává. Dnes tak Jirsa věnuje výrobě dýmek jen několik dnů v týdnu. Sám říká, že je vlastně rád, protože dřívější manažerský styl „24 hodin denně v byznysu“ mu příliš nevyhovoval.
Pro tabák do Washingtonu
Zvláštní součásní dýmkařova života je výběr a používání tabáku. Druhů a směsí je v nabídce mnoho, ať už jde o tabáky čisté nebo aromatizované. Kupříkladu Schwarzenberg drží konzervativní linii a kupuje si zásadně pravý tabák. „Příměsi nemám rád. To je půl chemie a půl tabáku. Bohužel s tím také zamořili místní prodejny. Já mám rád přirozený tabák,“ zdůrazňuje ministr. Není přitom vysazený na jeden druh, rád střídá různé směsi. Úplně nejraději si vozí tabák ze zahraničních cest do Washingtonu. V přilehlém Georgetownu kdysi objevil tradiční obchod. Kdykoli mu to oficiální program v metropoli Spojených států dovolí, zamíří do něj a doplní si zásoby. „Tam ještě mají ten pravý tabák z plantáží ve Virginii. Místo obvyklých krabiček ho prodávají ještě nebalený, prostě mi ho nacpou do igelitového sáčku. To je mi nejmilejší,“ popisuje svoje šťastné chvilky v Americe.
Podle Hingara je třeba dbát na to, aby se tabák správně skladoval. Nejčastějším problémem bývá, že tabák rychle vyschne a potom v dýmce příliš rychle hoří. Udržení té správné, jemné vlhkosti kuřiva je pro očekávaný požitek klíčové. Hingarovi se nejvíce osvědčilo skladování ve skleněných dózách, do jejichž pokličky vkládá namočenou houbičku.
Pod tlakem Bruselu
O škodlivosti kouření se nedá pochybovat, v případě dýmek ale zdaleka nejde jen o inhalaci dýmu ze sušené rostliny. Navíc i u dýmek se dá použít filtr – kupuje se zvlášť a vkládá se do náústku. Oblíbený je hlavně v německých zemích. Fajfkařští mazáci ale tvrdí, že s filtrem to není ono, protože brání plnohodnotnému prožitku.
I na dýmkaře nicméně doléhá postupné zpřísňování antikuřáckých opatření, které prosazuje hlavně Evropská komise. Dvojnásob nepříjemný je zákaz bafání v restauracích, který postupně zavádějí další a další země. V případě fajfkařů totiž neplatí, že si mohou podobně jako kuřáci cigaret odskočit na pár minut ven, napěchovaná dýmka doutná zpravidla přes půl hodiny.
Protitabákový útlak naštěstí nedošel tak daleko, že by se varující slogany musely umisťovat přímo na dýmky. To by asi vyvolalo vzpouru. Zatím tedy převažuje klidný nesouhlas, což potvrzuje i jediná věta, kterou uvedeným snahám věnuje Schwarzenberg. „Mám kritický pohled na zakazování neřestí,“ prohodí a člověku je jasné, že i kdyby platil sebepřísnější zákaz kouření ve veřejných budovách, v Černínském paláci se bude za současného ministra určitě porušovat.
