Centrální bankéři věří, že levná ropa a evropské kvantitativní uvolňování poženou českou ekonomiku
Bankovní rada ČNB opět nepřekvapila a minulý týden na zasedání, které odborná veřejnost očekávala kvůli velmi nízké inflaci s velkým napětím, nezměnila na své politice vůbec nic. A přestože rada připustila, že nemůže vyloučit další oslabení koruny posunutím hranice pro intervence z dvaceti korun někam výše, je z jejího prohlášení dost zřejmé, že se k tomu v dohledné budoucnosti nechystá z prostého důvodu. Očekává totiž další zrychlování ekonomiky. Ta by se měla v příštím roce zvednout o hodně solidní tři procenta. A tak jestli ČNB něčím nyní překvapuje, tak je to dosti silný optimismus.
Ten stojí na dvou nohách, které nemusejí být až tak pevné, jak se nyní zdají. Tou první je pokles cen ropy, který se promítne do cen v celém energetickém sektoru a který už nyní tlačí cenovou hladinu nejen v Česku směrem dolů. Nicméně právě v průmyslové ekonomice, jako je ta naše, vede k růstu ziskovosti firem a tím i k růstu blahodárné poptávky.
Experti ČNB nepočítají s dalším poklesem, spíše s velmi mírným pohybem zpět vzhůru, ale ropa je politicky hodně senzitivní surovina a v dnešním rušném světě se může situace změnit ze dne na den. Navíc ropa se obchoduje v dolarech a dolar v posledních týdnech vůči euru a pochopitelně i koruně docela zdatně posiloval a tento trend se bude z mnoha důvodů spíše zrychlovat než zpomalovat. To samozřejmě blahodárný účinek levných energií poněkud rozpouští, takže růstový impulz bude i z tohoto důvodu spíše slábnout.
Potom by měly zřejmě nastoupit pozitivní efekty čerstvého kvantitativního uvolňování, s nímž Evropská centrální banka začne už v březnu. Je sice logické, když centrální bankéři věří v účinnost svých standardních i nestandardních nástrojů, nicméně zde je pochybností opravdu dost.
Na uvolňování měnové politiky mohou ekonomické subjekty reagovat kladně v situaci, kdy je trápí nedostatek či špatná dostupnost financování a oni mají přitom zdravé bilance a efektivní a konkurenceschopné nevyužité kapacity. A o tom, že by zrovna toto platilo pro podstatnou část zemí eurozóny, která je dlouhodobě v potížích, lze celkem úspěšně pochybovat. Evropské banky sice prošly údajně přísnými zátěžovými testy bez velkých malérů, ale jejich chování naznačuje, že buď to s jejich zdravím není až tak slavné, nebo nemohou narazit na dostatek solidních podnikatelských záměrů, a tak nakupují státní dluhopisy s velmi nízkými výnosy. Kvantitativní uvolňování tak povede spíše k tomu, že banky budou nakupovat více zahraniční aktiva nebo další státní dluhopisy.
Od vlád, jejichž vůle k reformám a fiskální disciplíně je i tak – kromě německé výjimky – mizivá. Eura natištěná ve Frankfurtu mohou skončit projedena ve státních výdajích s nejnižším možným multiplikátorem, a zklamat tak i naše centrální bankéře těšící se, až se eurozóna, jako náš zdaleka největší obchodní partner, rozjede takovou silou, že popotáhne i náš připojený vozíček.
Nicméně vzhledem k tomu, že i nyní táhnou růst zejména domácí investice a přidává se spotřeba, je k nějakému umírněnému optimismu stále dost důvodů. Česká ekonomika by měla udržet nějaký růst i přes všechna rizika v podobě vyhrocení řecké krize nebo dalšího stupňování konfliktu na Ukrajině a rozšiřování sankcí.
Naše centrální banka by proto neměla mít v dohledné budoucnosti důvod uvažovat o dalším znehodnocování měny. Navíc kurz ani náhodou netestuje hranici stanovenou ČNB předloni v listopadu a jistou dávku uvolnění měnové politiky si dovážíme i přes výše zmíněný pohyb páru euro dolar.
I bez toho, že nedávná zkušenost Švýcarů naznačuje, že opouštění kurzového režimu, kdy centrální banka brání jednostranně posílení měny nad zveřejněnou hranici, je docela třaskavá záležitost. Čím bude kurz dál od nějakého konsenzu trhu a přirozené tržní úrovně, tím může být návrat k normálu bolestivější.
A to může být i dalším důvodem toho, proč se ohlášené ukončení intervenčního režimu posouvá v čase dál a dál, momentálně do druhé poloviny příštího roku, ale nelze vyloučit, že to bude až v roce 2017.
Z tohoto pohledu se nakonec může stát, že největším rizikem pro českou ekonomiku v delším časovém horizontu bude prezident Zeman, jehož ne zrovna citlivá ruka šátralka bude zrovna v hodně citlivém okamžiku mezi červnem 2016 a únorem 2017 losovat nového guvernéra a další tři členy bankovní rady.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
