Byl to světec na trůně, který šířil pravou víru a kultivoval stále ještě dost barbarské Čechy. Mírumilovnému knížeti nebylo ani třicet let, když ho zradil jeho vlastní bratr a následně zavraždili jeho družiníci. Po tragické smrti se stal legendárním „věčným panovníkem“, který dohlíží na český národ a zemi. Takový je tradiční obraz knížete Václava.
V minulém století se vyrojila řada pochybovačů, dokonce i mezi historiky. Někteří z nich začali líčit svatého Václava jako nepraktického moulu, který se rád modlil, ale špatně panoval. Nejostřejší kritici v něm dokonce viděli pokorného posluhovače německého krále a za vzor začali dávat mladšího Boleslava, který silou sjednotil území Čech a nebál se jít s Němci do konfliktu.
Současné století přináší nové úhly pohledu na legendárního panovníka. Originalitou vyniká kniha Bylo to jinak, kterou napsal Jan Cinert. Podle jeho názoru nebyl Boleslav Václavovým mladším bratrem, ale bratrancem. Věkový rozdíl mezi nimi dosahoval až patnácti let. Navíc je možné, že Václav nebyl při atentátu ve Staré Boleslavi zavražděn, ale pouze zraněn a dožil jako odstrčený a zlomený muž.
Mladík, nebo čtyřicátník?
To jsou bezpochyby odvážná tvrzení. Místo otevření diskuse však historici na tyto podněty nereagovali vůbec, a pokud ano, bylo to ve stylu, že nějaký architekt jim přece nebude fušovat do řemesla. I proto nebude na škodu se k výročí svátku svatého Václava zamyslet, zda se vše nemohlo odehrát jinak, než popisují učebnice dějepisu. Cinertova zjištění totiž znějí natolik logicky, že by na nich mohlo něco být.
Čtěte esej: O (i)racionálním pokroku
Tradiční verze zní, že se Václav narodil v roce 907 jako syn pozdějšího knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Ještě za první republiky převažoval názor, že byl zákeřným bratrem zavražděn jako mladík již v roce 929. Za éry socialismu historici posunuli datum vraždy na rok 935. Dávní kronikáři měli v letopočtech zmatek a dokázali se shodnout pouze na tom, že se boleslavská tragédie odehrála 28. září.
Všechno sedělo až do roku 1982, kdy antropolog Emanuel Vlček zveřejnil výsledky svého výzkumu kosterních pozůstatků významných Přemyslovců.
Výsledek byl naprostá bomba, která trhala dějepisné knihy a učebnice na kusy. Vlček spolu s dalšími badateli podle stavu koster a zubů určili, že Václav, jeho předpokládaný otec Vratislav a babička Ludmila museli žít déle. V případě národního světce byl rozdíl propastný. Měl se dožít zhruba 42 let oproti dosud předpokládaným osmadvaceti.
A teď co s tím? Někteří historici začali Vlčkovu analýzu napadat jako chybnou, upozorňovali na možnou záměnu kostí i nepřesnost zvolené metody určení stáří, která se od reality může odchylovat až o patnáct let. Jenže indicií, že se historie prvních českých knížat odehrála jinak, lze nasbírat celou řadu.
Kdo je strýc a kdo otec
Prvním historicky doloženým a současně prvním pokřtěným knížetem byl Bořivoj, reálně vládnoucí jen v Praze a blízkém okolí. Debaty, zda byl synem místního pohanského vladaře, selfmademanem nebo dosaženým místodržícím z Velké Moravy, pro tentokrát ponechme stranou. Pro náš příběh jsou zásadní dva Bořivojovi synové - starší Spytihněv a mladší Vratislav.
Spytihněv se ujal vlády okolo roku 895. Odvrátil se od upadající Velké Moravy a stal se spojencem východofranského krále Arnulfa. Přihlásil se - na rozdíl od svého otce - k příslušnosti k římské církvi a potažmo k západní orientaci. Otázku, zda patříme na Západ, nebo Východ, evidentně řešíme již více než tisíc let.
Nudný patron, samotář. Jakým dalším předsudkům čelí introverti?
Ze svazku Spytihněva s urozenou dámou neznámého jména se zřejmě v posledních letech devátého století narodil malý Václav. Ne, není to chyba tisku. Jan Cinert je přesvědčen, že Václavovým otcem byl skutečně Spytihněv. Jedním z důkazů může být opět Vlčkův výzkum, podle kterého charakteristické rysy Václavovy lebky dobře odpovídají lebce Spytihněvovy ženy, ale současně mají málo společného s Vratislavovou.
Staré svatováclavské legendy obsahují informaci, že se Václav nemohl stát po úmrtí svého otce knížetem, protože nedosáhl tehdy uznávané hranice dospělosti. Spytihněv zemřel v roce 915 a vlády se ujal jeho mladší bratr Vratislav. Václav měl smůlu. Zřejmě i proto se dal na studium víry, ve kterém ho podporovala jeho babička Ludmila. Na vládnutí si musel ještě počkat.
Kníže Vratislav podle učebnicové verze dějin zemřel v únoru 921, podle Cinertovy o sedm let později. O jeho vládnutí nevíme prakticky nic. Snad jen to, že ještě za svého života nechal postavit kostel svatého Jiří, první opravdu důstojný svatostánek v Praze. Zde byl Vratislav pohřben na čestném místě před oltářem, což potvrzuje jeho roli zakladatele.
Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci
Tentokrát se role obrátily. Vratislavův syn Boleslav ještě nedosáhl dospělosti, tudíž se logickým kandidátem na trůn stal Václav. V této alternativní verzi dává smysl jednání kněžny Drahomíry, která chtěla upřednostnit Boleslava před Václavem. Pokud Václav nebyl její syn, ale pouze synovec, je Drahomířino intrikaření jaksi pochopitelnější.
Ochránce vdov a sirotků
Několik měsíců byl v Čechách zmatek, až se nakonec vydal do Prahy udělat pořádek německý král Jindřich Ptáčník. Ten potvrdil Václavův nárok na trůn, ovšem za obvyklou cenu - slib věrnosti a každoroční platby ve stříbře a dobytku. Na tom není nic skandálního, celý středověk byl založen na vztahu pán-vazal. Současně se český kníže zavázal postavit kostel zasvěcený svatému Vítu.
Jakým panovníkem byl vlastně kníže Václav? Z dávných legend a kronik lze vytušit, že byl dobrým vladařem v době míru, ale nehodil se do času krize a války. Zastával se vdov a sirotků, vykupoval na trhu otroky a dával jim svobodu. Také prý dobře živil a šatil své družiníky, zatímco sám žil skromně jako mnich.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Během poměrně krátké Václavovy vlády začal v Poohří sílit konkurenční státní útvar Lučanů. Konkurenti projevili z pražské perspektivy nepřijatelnou drzost, když postavili hradiště na Litoměřicku a zablokovali tím obchodní stezku vedoucí podél Labe. Horké hlavy mezi Pražany začaly volat po vojenském řešení a Boleslav se k nim přidal. Jenže bojovat jen kvůli tomu, že na severní hranici sílí potenciální soupeř, Václav odmítl.
Následující drama se podle Cinerta odehrálo následovně: Boleslav počkal do léta roku 936, tedy na úmrtí krále Jindřicha Ptáčníka, který nad Václavem držel ochrannou ruku. Krátce poté vylákal bratrance na své sídlo ve Staré Boleslavi. Po hádce, ať už z osobních, či politických důvodů, udeřil Václava mečem do hlavy a následně ho donutil k odstoupení. Zavraždění světce skupinou Boleslavových družiníků může být jen pozdějším výmyslem.
Toto zdánlivě bláznivé tvrzení naznačuje stav Václavovy lebky. Emanuel Vlček na ní zaznamenal ránu nad pravým okem, kterou popisuje jako „dobře vyhojené poškození“. To by znamenalo, že Václav ještě po útoku několik let žil, možná právě ve Staré Boleslavi. Zemřel o tři roky později. Poté bylo jeho tělo se všemi poctami převezeno do Prahy a důstojně pohřbeno.
Zajímavé detaily prozrazuje i kresba vjednom z pozdějších rukopisů Gumpoldovy legendy. Václav je zde zobrazen jako muž středního věku s nastupující pleší, kterého napadá s mečem v ruce viditelně mladší Boleslav. Možná i to je nepřímý důkaz, že napadený vladař již nebyl žádný mladík.
Boleslav a jeho temný byznys
Pokud z dávných děl vynecháme účelové kydání špíny, kterým proslul hlavně kronikář Kosmas, vychází nám Boleslav jako silný a úspěšný panovník. Převálcoval problémové Lučany, sjednotil Čechy a zahájil masivní expanzi směrem na východ, během níž ovládl Moravu, Slezsko i Krakovsko. Byl to vlastně takový první český imperialista.
Za jeho dlouhé vlády se českým zemím dařilo i ekonomicky. Boleslav sám bohatl na neetickém, nicméně výnosném obchodu s otroky, o které byl zájem hlavně v arabských zemích; téma barvitě popisuje Petr Charvát v knize Zrod českého státu. Mezi další vývozní hity desátého století patřil cín, obilniny a kožešiny. Když Prahu navštívil židovský obchodník Ibráhím ibn Jákúb, zapsal si do své knihy pochvalnou poznámku: „Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu.“
Když vynecháme obchod s otroky, nezdá se, by Boleslav byl nějaký kruťas a neznaboh. Hlavně ke konci své vlády musel být s církví zadobře. Jeho dcera Mlada se dala na církevní dráhu a stala se abatyší prvního ženského kláštera v Čechách. Boleslav též věnoval nemálo úsilí tomu, aby v Praze vzniklo samostatné biskupství. To se nakonec podařilo, ale až po jeho smrti v roce 972.
Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu
Otázkou zůstává, zda měl Václav nějakého potomka. Druhá staroslověnská legenda zmiňuje existenci syna Zbraslava. Jan Cinert nabízí teorii, že tajemný vévoda Slavník byl ve skutečnosti Václavův syn; Slavník totiž zní jako zdrobnělina z původního jména Zbraslav. Ostatně kdo jiný, než člen rodu Přemyslovců, by si mohl dovolit vytvořit uvnitř Čech autonomní polostátní útvar, postavit mohutné opevněné sídlo v Libici u Poděbrad a dokonce razit vlastní mince.
Na Slavníka si nikdo nedovolil, možná i díky vazbám na německého krále Otu I. Smutný konec potkal až jeho syny a další příbuzné povražděné knížecím vojskem v symbolický den - 28. září roku 995. Masakr přežil Slavníkův syn Vojtěch, pražský biskup zavražděný pohanskými Prusy o dva roky později, a také Soběslav, který padl v boji o Prahu v řadách polského vojska.
Oficiální národní světec
Celkem neuvěřitelně zní, že již během vlády domnělého bratrovraha Boleslava se začíná vytvářet, a to s jeho souhlasem, kult svatého Václava. K dobové módě patřilo, že každá křesťanská země potřebuje mít svého národního světce a symbolického ochránce. Čtyři desetiletí po Václavově smrti vznikla první legenda o jeho životě. Čím delší čas od jeho smrti uplynul, tím více zázraků mu legendisté připisovali.
Z dnešního pohledu se však zdá, že Václav byl spíše velký smolař než světec. Nejprve mu pražský knížecí stolec vzal strýc, po jeho smrti se o to samé pokusila teta Drahomíra. Nakonec vládl jen asi osm let, během kterých musel čelit dvorním intrikám i ambicióznímu bratranci. Autor legendy Crescente tvrdí, že Václav se chtěl dobrovolně vzdát moci, jakmile dokončí stavbu kostela svatého Víta. Následně se chtěl stát mnichem a odejít do Říma. Nic z toho mu nebylo dopřáno.
Přečtěte si také:
Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka
Esej: Co ví věda o milosrdné lži
Esej: Krvavé a zapomenuté
