Když v létě 1968 sovětské vedení rozhodlo o vojenském zákroku v Československu, byl Sovětský svaz nejen nesmírně mocný, ale zejména globálně populární. Od dobytí Berlína na jaře 1945 se sice Moskvě nepodařilo všechny akce přetavit v jednoznačný úspěch, ale bilanci v té době měla jednoznačně pozitivní.
Ostatně posuďte sami. Měli zásadní díl na porážce nacistického Německa, po kterém se výrazně zvětšilo vlastní sovětské území a kolem západních hranic vznikl obranný val tvořený satelitními „lidově-demokratickými“ režimy. Pouze se souhlasem SSSR vznikla OSN, v jejíž Radě bezpečnosti Moskva disponovala právem veta, které celému mezinárodnímu společenství kdykoliv mohlo znemožnit jakkoliv konat. Podíl na porážce Japonska umožnil export sovětské doktríny na Korejský poloostrov a podpora komunistů v občanské válce v Číně vedla roku 1949 k jejich vítězství, po kterém největší i nejlidnatější země světa stanuly v jednom táboře. Roku 1949 se SSSR stal druhou jadernou mocností, americký monopol místo předpokládaných dvaceti let trval jen čtyři roky. Evropské mocnosti, zejména Británie a Francie, v procesu dekolonizace postupně vyklízely globální pozice, čímž se pro Moskvu otevřel i svět ležící bezprostředně za hranicemi někdejšího ruského impéria, „perlou“ v pomyslné koruně byl Egypt.
Zakázané město: jizvy z okupace se dosud nezhojily
Na přelomu 50. a 60. let SSSR úspěšně pronikl do vesmíru, čímž zasadil nesmírnou ránu prestiži USA jakožto nejvyspělejší zemi světa. Roztržka s Jugoslávií, jejíž vůdce Tito byl označen za „krvavého psa“, byla více než vykompenzována vítězstvím komunistů v Číně. Poválečné neúspěšné teritoriální nároky v Íránu a Turecku byly marginální ve srovnání s úspěchy v Evropě. Orientace Izraele na západní mocnosti byla převážena ziskem pozic v arabském světě a stažení sovětských raket z Kuby bylo vykompenzováno udržením komunismu na ostrově.
Moskva měla také nezbytný kus štěstí, neboť ty události, které i lidem žijícím mimo dosah sovětské moci mohly ukázat násilnou podstatu sovětského režimu, bylo možné srovnat s obdobnými aktivitami druhé strany. A tak například v roce 1956 bylo krvavé potlačení událostí v Maďarsku ve světových médiích překryto útokem Izraele, Británie a Francie proti Egyptu. Vztyčení berlínské zdi v létě 1961, která měla údajně zabránit pronikání špionů ze Západu na Východ, zase šlo vztáhnout k incidentu se špionážním letadlem U2, jehož pilot Garry Powers byl nad SSSR sestřelen v květnu 1960. V neposlední řadě pak musíme vzít v úvahu i skutečnost, že o obrovském množství problémů se v SSSR a jeho bloku nikdy otevřeně nemluvilo, a proto ani nemohlo být diskutováno v zahraničí. Zdaleka nešlo jen o notorické problémy ekonomické, ale třeba i o stále rostoucí napětí mezi Moskvou a Pekingem, které nakonec o rok později přerostlo do fáze otevřeného nepřátelství a vojenské konfrontace.
Vojensko-strategické argumenty
Proč se tedy Moskva v Československu roku 1968 rozhodla pro vojenské řešení? Existuje názor, že se primárně jednalo o argumenty vojensko-strategické. Po druhé světové válce SSSR rozšířil své vlastní území. Vedle zisků, které byly realizovány již v kontextu paktu Molotov-Ribbentrop, tedy (nakonec celé) Pobaltí, východní oblasti Polska, rumunská Besarábie a části území Finska, se jednalo i o sovětský díl vlastního Německa, kdy k RSFSR byla připojena tzv. Kaliningradská oblast a k tehdejší Ukrajinské SSR oblast tzv. Podkarpatské Rusi, která před válkou patřila k Československu. V tomto ohledu stojí za zmínku, že SSSR vznesl teritoriální požadavky vůči dvěma státům, které nebyly spojenci nacistického Německa, a to vůči Turecku, kde neuspěl, a vůči ČSR, kde úspěšný byl. Dále pak Stalin, navzdory počátečnímu Churchillovu odporu a pokusu v listopadu 1944 dojednat tzv. procentní dohodu, přesvědčil ostatní spojence o nezbytnosti vytvořit kolem sovětských hranic bezpečnostní kordon, aby „z území, která posloužila jako nástupiště k Hitlerovu útoku, již nikdy pro SSSR nemohla vzejít hrozba“.
Čtěte komentáře k výročí okupace:
Němý prezident, vzor 1968
Ruští okupanti včera a dnes
Když se optikou sovětských komunistů NATO (vzniklé v dubnu 1949, částečně i v reakci na úspěšný komunistický převrat v únoru 1948 v Československu) stalo „pohrobkem německého militarismu“, mezi SSSR a členy Aliance existoval jen velmi omezený přímý teritoriální kontakt. Na samém severu Evropy existovala krátká společná norsko-sovětská hranice a v Zakavkazsku pak společná hranice turecko-sovětská. Když roku 1955, oficiálně v reakci na přijetí SRN do NATO, vznikla Varšavská smlouva, bylo celkem zřetelné, že hlavní koncentrace vojenských sil SSSR a jeho satelitů je ve střední Evropě, tedy v tehdejší NDR a dále pak v Polsku a Československu, kde však tenkrát nebyly trvale rozmístěny jednotky sovětské armády.
ČSSR pak rovněž byla státem, který na svém západním okraji přímo sousedil s NATO a na východě se SSSR. Sovětská generalita se prý měla obávat překvapivého útoku, kdy by síly NATO využily našeho území jako nejsnáze průchozího koridoru k vlastnímu sovětskému území. Proto prý bylo nezbytné dosáhnout stálé vojenské přítomnosti v tomto prostoru, a to i za cenu konfrontace s Prahou. Tyto argumenty řada vojenských odborníků odmítá, ale nadále žijí svým životem. Podobně jako například novější argumenty obhajující anexi Krymu možností vytvoření základny NATO na Krymu…
Ideologicko-politické hledisko
Druhé zdůvodnění, a autor těchto řádek je považuje za mnohem logičtější, je hledisko ideologicko-politické. Od okamžiku založení spočíval Sovětský svaz na dvou hlavních pilířích - ideologii a fyzickém násilí. V životě SSSR byla ideologie, tzv. marxismus-leninismus, vždy prvotní. Výjimkou jsou jen krátká období smrtelného zápasu s nacisty v letech 1941-1943 a pak závěrečná fáze existence SSSR, bezprostředně předcházející rozpadu.
To, co se v roce 1968 začalo odehrávat v Praze, ostatně stejně jako to, co se začátkem roku 2014 odehrávalo v Kyjevě, z vojenského či strategického hlediska pro SSSR nebezpečné nebylo. ČSSR sama o sobě neměla potenciál, jak SSSR vojensky či hospodářsky ohrozit, země byla členem RVHP i Varšavské smlouvy. Ve střední Evropě přitom dokonce existoval precedens, kdy se SSSR dobrovolně z vojensky i hospodářsky cenného území stáhl, když roku 1955, spolu se třemi západními mocnostmi, vyklidil Rakousko, které následně vyhlásilo samostatnost a neutralitu.
Přečtěte si esej o dějinách české zahraniční politiky:
Bez výsad velkých
Československé vedení si této skutečnosti, respektive následků, k nimž to vedlo o rok později v Maďarsku, bylo velmi dobře vědomo. Ve snaze přesvědčit Moskvu o svých nejlepších a nejčistších úmyslech proto Praha zas a znovu trpělivě opakovala, že naše členství ve Varšavské smlouvě a RVHP je zavazující a neměnné, stejně jako nerozborné přátelství se SSSR a dalšími členy socialistického tábora. Opět si nelze odpustit poznámku, že tehdejší komunikace v mnoha ohledech připomínala komunikaci, kterou EU a NATO vůči Moskvě vedly v 90. letech minulého a nulté dekádě tohoto století, s téměř totožným výsledkem.
Později, když bylo jasné, jak moc je Moskva postojem Prahy podrážděná, došlo na explicitní ujišťování, že maďarské události jsou výstrahou, lekce byla pochopena a takový scénář u nás nehrozí. Skutečně nehrozil. Ostatně ani Moskva nereagovala úplně stejně jako v maďarském případě. Vědoma si skutečnosti, že na své straně potřebuje „víc vlajek“, přiměla k invazi do Československa i zbylé členy Varšavské smlouvy s výjimkou Rumunska a Albánie (která následně organizaci opustila, zpřetrhala spojenectví s Moskvou a navázala úzké styky s Pekingem).
První politické fiasko
Potlačení pražského jara bylo z vojenského hlediska poměrně nekomplikované. Z hlediska politického, i když se nakonec podařilo v KSČ provést změny a nainstalovat Moskvě loajální vládu, se však jednalo o první naprostý politický neúspěch v poválečných dějinách SSSR.
Nikoli kvůli situaci v SSSR nebo v ostatních satelitech, ale kvůli naprostému odsouzení této akce v zahraničí, včetně nejsilnějších západních komunistických stran. Jestliže se Moskvě díky rozpoutání druhé světové války povedlo zakrýt a zneutralizovat čistky, které v průběhu tzv. velkého teroru zdecimovaly vedení třetí komunistické internacionály, tak likvidace pokusu o „socialismus s lidskou tváří“ pozornosti neunikla.
Moskva se stala terčem kritiky nejenom „reakčních a revizionistických“ kruhů, ale donedávna i pokrokové inteligence. Mnohým pozorovatelům také nemohlo uniknout, že pouhé dva roky poté, co Francie vystoupila z vojenských struktur NATO, jehož centrála se kvůli tomu narychlo stěhovala do Bruselu, Moskva použila sílu proti svému sousedu a spojenci, který se mohl přetrhnout v demonstracích loajality a věrnosti spojeneckým závazkům.
Přečtěte si: Pětina Čechů neví, kdy vzniklo Československo, a třetina nemá povědomí o únoru 1948
Nejvýznamnější politickou reakcí na pražské jaro, byla tzv. Brežněvova doktrína, tvrdé ideologické zdůvodnění vůdčí role SSSR, respektive Komunistické strany SSSR v celém komunistickém bloku. Jazykem mezinárodních vztahů se nejednalo o nic jiného než o zřetelnou formulaci hegemonistické nadvlády SSSR v komunistickém bloku, přičemž od všech ostatních bylo očekáváno podřízení se. Každý, kdo by takové omezení suverenity vlastního státu nepřijal, se vystavoval riziku použití síly. Brežněv něco takového pochopitelně neřekl přímo, ale tyto myšlenky pronesl v rámci projevu na sjezdu polských komunistů v říjnu 1968. Doslova uvedl: „Když se síly nepřátelské socialismu pokusí obrátit vývoj v jedné socialistické zemi směrem ke kapitalismu, přestává to být záležitostí té země a stává se to společným problémem všech socialistických zemí.“
Protože všechny socialistické země měly ústavně definován monopol vlády místní komunistické strany a protože se všechny takové komunistické strany řídily doktrínou marxismu-leninismu, kterou strážila, interpretovala a rozvíjela KSSS, bylo každému zasvěcenému jasné, co přesně tato, na první pohled obecně a nevinně znějící slova, znamenají. Od dob již zmíněné třetí komunistické internacionály nedala Moskva tak tvrdě najevo, že její potřeby, zájmy a vidění světa mají absolutní přednost a v případě nutnosti budou prosazovány silou.
Po padesáti letech můžeme konstatovat, že Moskva na svém přístupu nic podstatného nezměnila. Naštěstí teď nejsme v jejím dosahu.
Autor je politický geograf, působí na Institutu politologických studií FSV UK a na Metropolitní univerzitě Praha.
Dále čtěte:
Pražské jaro zosnovaly USA, vstup vojsk byl na Dubčekovu žádost, píše ruský komentátor
Okupace byla vyvrcholením politiky útisku SSSR, říká Merkelová. Vyzdvihla statečné Čechoslováky
