Potkala jsem se Vicu v příjemné italské restauraci. Seděla nenápadně u rohového stolu a před ní stála sklenice růžového vína. I kdyby nebyla známou osobností, člověk ji nepřehlédne. Její přírodně ohnivé vlasy, navíc v elegantních a přirozených vlnách, zkrátka přitahují pozornost.
* Máte ráda víno?
Už jako dítě jsem měla ráda nealko dětské šumivé víno. Ale k tomu skutečnému jsem se postupně dopracovala až tehdy, když jsem začala navštěvovat jednu vinotéku. Sommeliérka - dnes už moje kamarádka - mi začala popisovat vše, co stojí za výrobou vína. V Maďarsku je navíc mnoho vinařských oblastí, které se stále rozvíjejí, a dnes mám pocit, že probíhá renesance maďarských vín. Například okolo Balatonu. Začaly mě fascinovat příběhy vína. O to víc, když jsem vinařství a jejich vinice začala navštěvovat a víno skutečně degustovat. Dnes už si potrpím na dobré víno. Už jsem se dopracovala k tomu, že raději nebudu pít vůbec než pít něco špatného. Když si člověk uvědomí, kolik práce a potu za tím je, vychutnává si víno mnohem víc a vědoměji. Vinaři vlastně nikdy nevědí, jak bude finální nápoj vypadat, stejně tak jako když hraji nějakou roli. Také dopředu nevím, co udělám v daný moment. Celé to může nakonec dopadnout úplně jinak, než jsem původně předpokládala. To mají herci a vinaři společné.
* Jaké je momentálně vaše oblíbené víno?
Mám ráda Malbec. Ale strávila jsem nějaký čas na Novém Zélandu, kde jsem studovala. Tam jsem si každý den dávala víno. Než jsem na Nový Zéland jela, myslela jsem si, že jsem na Chardonnay, ale nakonec mi uhranuly ikonické novozélandské Sauvignony. Zároveň si užívám latinskoamerická a jihoafrická vína. Nemohu tedy říct jedno konkrétní, protože mě často ve výběru ovlivňuje nálada. Samozřejmě si vychutnám také ta maďarská, na kterých jsem začínala. Ale ne tokajská, která mají lidé nejsilněji zafixovaná. V Maďarsku je dvaadvacet vinařských oblastí, ze kterých je většina mnohem víc vzrušujících než Tokaj.
* Co pro vás znamená vaše práce?
Každý má nějaký svůj základní element, ze kterého se skládá, a když je člověk sám k sobě upřímný, tak dělá to, co má „v krvi“. Ale kolikrát lidé kvůli tomu, že chtějí dosáhnout velkého úspěchu a bohatství, nejsou v souladu sami se sebou, takže ve skutečnosti dělají něco jiného, než pro co mají talent. A to je velká škoda.
* A co když nevědí, pro co mají talent?
Člověk musí neustále poslouchat sám sebe. Mnoho lidí nedokáže být skutečně samo se sebou. Když mají volno, tak jdou většinou do společnosti či na nějakou akci. Umět být sám se sebou je základ, jinak se sám k sobě nedostaneš.
* Musela jste se to naučit, nebo jste to uměla?
Myslím si, že jsem to uměla. Už když jsem byla malá a nepociťovala jsem žádné problémy, tak jsem často chtěla být sama. Vždy jsem si tedy vzala kolo a jela do přírody. Tam jsem byla sama se sebou.
* Je příroda tím faktorem, který člověka samotného se sebou propojuje?
Velmi tomu pomáhá. Miluji turistiku v přírodě. Nezáleží na tom kde, ale částečně jsem vyrostla ve Vysokých Tatrách, kde máme chalupu, takže to je moje srdeční místo. V přírodě si vždycky uvědomím, že neexistuje přetvářka. Tam nelze obelhávat sám sebe ani okolí. Tam si člověk musí sundat masku nebo masky, které nosí, protože tam je tolik okolností, které člověk nečeká a od srdce na ně musí reagovat, že je tam zkrátka absolutně sám sebou. Myslím si, že k tomu, abychom začali žít přirozeně, je příroda jedinou cestou. V ní člověk získává pokoru, kterou občas v každodenním životě ztrácí. V přírodě si člověk vždy uvědomí, že je tak maličkým elementem toho všeho, co nás obklopuje. Potom je vnímání jeho problémů mnohem snesitelnější.
* Je to příroda, která vám dává naplnění a radost?
Jednoznačně, v přírodě mi nic nechybí. Člověk je v ní spokojený a mírumilovný, cítí takovou nekonečnost a bohatství ze všeho kolem a uvědomuje si radost z toho, že může být její součástí.
* Vnímáte tam pomíjivost života?
Právě že ne, v přírodě je pro mě všechno tak stálé, i když tam může být za pět minut bouřka. Ale já to beru jako takovou součást všeho. Neexistuje jistota, vnímám, že se věci stále mění, čas v přírodě nevnímám. Všechno je absolutně přirozené. Neexistuje tam včera ani zítra. Ted’ je všechno, teď je včera i zítra.
* Co vám dělá největší radost - kromě bytí v přírodě?
Knížky. Ale vždycky to tak nebylo. Moje mamka se mě vždy snažila nadchnout pro nějakou knihu, ale tehdy jsem nerada četla, tehdy mě zajímaly jiné věci, jako třeba běhání v lese, lezení po stromech, hraní se zvířaty. Měla jsem pocit, že kniha by mě limitovala. Až postupně jsem si k ní našla cestu. A to je právě ono. Rodič může ukázat směry, ale nemůže své dítě nutit, aby šlo jedním konkrétním. Dítě si tu cestu najde samo. Knížky jsou dnes jednou z nejdůležitějších věcí v mém životě.
* Co čtete za knihy?
Psychologické a filozofické. Vůbec mě nebaví dobrodružné věci, ale to je proto, že to spojuji s povoláním. Takže ani nemůžu dělat takové sporty, které souvisí s choreografií. Ve volném čase si chci od toho odpočinout. Dávám si vlastní tréninky, běhání či turistiku a totéž mám se čtením. Když čtu dobrodružné knihy, tak jsem opět v příběhu a zase se v tom vidím. Baví mě číst básně - starší, ale i současné. Myslela jsem si, že dnešní básníci neumějí psát, protože jsem to stále porovnávala s těmi starými, ale pak jsem si uvědomila, že je to moje chyba, protože vše se vyvíjí, svět se změnil a my musíme reagovat na to, co je právě teď. Takže jsem ráda, že jsem se tomu otevřela. Také si užívám životopisná díla. Člověk se díky čtení dokáže lépe vyjadřovat. Máme v sobě často tolik vjemů, že se těžko popisují bez slovní zásoby a citlivosti k jazyku. Duše člověka je obrovská říše. Díky tomu, že čtu poezii, mám pocit, že dokážu přesněji vyjádřit své pocity. Jednu náladu lze vylíčit neskutečně velkým množstvím možností. Proto také to, co vyslovím, pro mě má velkou váhu.
* V jakém jazyce čtete?
Ve slovenštině, češtině a samozřejmě maďarštině. A také už v angličtině. Mezitím si Vica objednává skleničku bílého vína ze severoitalského vinařského regionu Lugano.
* Jak vnímáte život?
Moje babička žila velmi jednoduchý život a vždy šetřila. Jednoho dne ji odvezli do nemocnice a ona si s sebou vzala jen bílou igelitku. Pak už se nevrátila. Člověk si s sebou nic nevezme. Do igelitky se vejde pár věcí, ale to, co si člověk nese v sobě, toho může být nekonečně mnoho a právě na to člověk bude na konci vzpomínat.
* Máte pocit, že svůj život žijete naplno?
Budu úplně upřímná. Kdybych se dozvěděla, že zítra nebudu nebo že mám málo času, tak bych vlastně neudělala nic. Pila bych víno, byla bych s lidmi, se kterými je mi dobře, prostě bych dělala to, co dělám normálně, nic extra navíc. Jsem šťastná. Rovnováha a harmonie jsou pro mě v životě nejdůležitější. Neprožívám ani nějak extrémně ty nejbolestnější chvilky, nebo když se mi něco nepodaří. Uvědomuji si, že všechno špatné může být i dobré, a naopak. Ať se s námi dějí jakékoli věci, tak mají tak být. Naše bytí je jedna velká hra. Neustále.
* Měla jste nějaký sen jako dítě?
Ne. Užívala jsem si dětství i školu, ale k ničemu jsem neinklinovala. Naplňovala mě škola, příroda a výroba šperků. Např. z brambor jsem si vyřezala tvary, usušila a druhý den vzala do školy, stejně tak, jako jsem si přešívala mámino oblečení. Dnes už se má tvůrčí duše převtělila do vášně pro léčivé byliny a přírodní esenciální oleje. Esence dávám do pálenky, piji bylinkové čaje, chodím na masáže s esenciálními oleji.
* Na čem zrovna pracujete?
V létě jsem točila v Maďarsku komediální film a nyní mě čeká natáčení filmu Resistance v americko-francouzsko-německé koprodukci. Má to být film o Marcelu Marceauovi, zakladateli moderní pantomimy. Během druhé světové války zachraňoval lidi a já jsem jedna z těch, kteří je s ním zachraňují.
* Na co se teď nejvíc těšíte?
Přijede za mnou do Prahy maminka, tedy na to, že budeme spolu. Obecně se ale netěším dopředu, spíš se těším z toho, co přichází.
* Jaké je vaše motto či životní postoj?
Vědět, co je v životě důležité, a vnímat sebe jako součást tady toho všeho. •
PŘÍRODA A VÍNO
Ani trochu by mě nenapadlo, že budeme mluvit hlavně o naší společné lásce k vínu a přírodě. Taje pro ni zdrojem inspirace, energie a moudrosti. Neexistuje nic, co by odráželo takovou dokonalost. Má ráda oblečení, za kterým stojí kreativita konkrétních lidí a ruční práce. I proto se fotila v šatech od Lazy Eye. „BYLA MI DÁNA SCHOPNOST HERECTVÍ A TOMU DARU JÁ SLOUŽÍM. JE TO STEJNÉ JAKO U DOMORODÝCH KMENŮ - KAŽDÝ DĚLÁ TO, CO UMÍ NEJLÉPE.“
