Snad jen prvňáci si svou premiéru v lavicích mohli užít v klidu a snad i radostně. Vždyť je každý konejšil, že školy netřeba se bát. Prvňáky takové chlácholení může uklidnit. Většina ostatních zainteresovaných ale české školství sleduje s více či méně oprávněnými obavami.
Nejde jen o psychologické působení začátku školního roku. Problémy jsou reálné a kumulují se. Jednoduchá (a často ani složitá) řešení ale nikdo nenabízí. Do vedení státu nastoupil nový kabinet zatížený finančními potížemi státní kasy a vztyčil prapor úsporných opatření. Rodiče tak budou muset potomkům nejspíš pořídit řadu pomůcek či učebnic, které dosud hradil stát. Učitelé se bojí o platy. Středoškoláci i řada jejich učitelů se bouří proti startu státních maturit. Podnikatelé si přitom stěžují, že jim pracovní úřady posílají desítky nepoužitelných maturantů, ale žádného mladého svářeče nebo zedníka. Blíží se i termín zavedení školného, aniž by bylo jasné, odkud na něj budoucí vysokoškoláci vezmou.
K nervozitě přispívají i výhružky těch „šťastných“, kteří už mají anabázi vzdělávacího procesu za sebou. Kromě učitelů se v poslední době začali hlasitě ozývat zejména lékaři a hrozí kvůli finančnímu podhodnocení své práce hromadným odchodem do zahraničí. I když jde víc o verbální výhružku a nemocní bez lékařů jistě nezůstanou, jako varování je myšlena zcela vážně.
Téměř za všemi bolavými místy českého školství jsou tedy peníze, které stát prostě nemá. Měl by proto kvapem nastavit jasná pravidla, jak využít jiné zdroje a připravit garance fungování systému, kde státní bezplatné školství nebude hrát prim. Bude studentům na školné půjčovat přímo stát? Nebo bude bankám garantovat studentské půjčky? Vytvoří snad speciální fond nebo přetaví stavební spoření na studijní a odpovědnost přesune na rodiče? Nebo budou svá studia po léta zpětně splácet sami absolventi… Možností je řada, žádná ale nedostala jasnou zelenou. Dokud se tak nestane, bude české školství produkovat víc strachu a obav než smysluplného vzdělání.
