Na efektivitu státní správy neexistuje žádný jiný nástroj...
Celý podtitul:
Na efektivitu státní správy neexistuje žádný jiný nástroj než brutální finanční tlak, říká ministr financí
EURO: Jaké budou vaše nejbližší kroky ve staronové roli?
KALOUSEK: Fázi nula představuje rok 2010, kdy kvůli propadu příjmů z pojistného a daní hrozí, že nebude dodržen deficit ve výši 5,3 procenta HDP. To je naprosto nepřijatelné, taková informace by ohrozila kredit ČR včetně hrozby snížení ratingu. Tento týden budu předkládat návrh opatření, kdy k necelým šesti miliardám, které na výdajích zavázal v kapitolách ministrů Eduard Janota, navrhnu ještě dalších deset miliard navíc.
Ve fázi jedna jde o nastavení závazných limitů rozpočtu na rok 2011, abychom zafixovali maximální deficit ve výši 135 miliard, což je nezbytný předpoklad, aby schodek veřejných rozpočtů v roce 2011 nepřesáhl při dobrém vývoji ekonomiky 4,8 procenta HDP. Tyto dva cíle splníme pouze za předpokladu, že deficit vládního sektoru nepřesáhne 180 miliard korun. Z toho je však 40 miliard daných předem. Jde o peníze z mimorozpočtových fondů, zejména pak z Fondu životního prostředí, kde jsou uloženy prostředky z prodeje emisních poukázek. Ty se utratit musí, jinak by propadly. Vzhledem k účetní metodice se však počítají do deficitu, i když nezvýší dluh. Zbylých pět miliard je rezerva.
EURO: Zmínil jste, že tato rozpočtová matematika platí při dobrém vývoji ekonomiky. Kolik procent růstu HDP to konkrétně znamená? KALOUSEK: Poslední prognóza výkonu ekonomiky je růst o 2,3 procenta HDP. Vzhledem k tomu, že je tam mírně zhoršující se trend, budu s největší pravděpodobností rozpočet stavět na hodnotu 2,0. Dosáhnout deficitu ve výši 135 miliard korun vyžaduje celou řadu zásadních opatření, navíc pod časový tlakem. Kdybychom neudělali nic, schodek by dosáhl 212 miliard korun. Není čas na žádné zásadní systémové změny. V rámci fakultativních výdajů stihneme prosté škrty, v rámci mandatorních výdajů pak jen jednoduché parametrické změny. V součtu jde zhruba o 54 miliard korun na výdajové stránce rozpočtu a něco přes 20 miliard korun na příjmové. Nejzásadnější je snížení objemu mezd v rozpočtové sféře s výjimkou pedagogických pracovníků o deset procent, provozních výdajů o deset procent, kapitálových výdajů o pět procent. V oblasti sociálních dávek plánujeme ušetřit jedenáct miliard korun.
EURO: Před volbami jste slibovali poloviční seškrtání státního příspěvku pro politické strany. V koaliční smlouvě z této ambice zůstalo pouze pěti- až desetiprocentní snížení. Máme tedy očekávat další redukce slíbených úspor? KALOUSEK: Padesátiprocentní snížení byla ambice TOP 09. Výsledek je kompromis. TOP 09 chtěla polovinu, jenže na druhé straně si ODS nabrala úvěry, protože počítala s daleko věším příjmem než ze získaných 20 procent hlasů. Kdybych trval na svém původním požadavku, znamenalo by to pro ODS neřešitelnou situaci s cash-flow. Co jsem mohl udělat jiného než uhnout na hranici, která je pro ODS ještě přijatelná? Až po dlouhém jednání jsme se dohodli, že pokud mají šetřit všichni, tak politických stran se to musí týkat také.
EURO: Cílem vašich skutečných reforem je vyrovnání státního rozpočtu do roku 2016. To je ale za horizontem volebního období. Jde tedy o reálný slib? KALOUSEK: Půjde o zásadní reformy v systému sociálních dávek a podpor, penzí a veřejného zdravotního pojištění. Pokud bych měl zobecnit jejich princip jednou větou, zněla by: více individuální zodpovědnosti, více individuální spoluúčasti. Co se týče vyrovnaného rozpočtu, budu šťasten, pokud v roce 2016 budeme moci prohlásit, že od této chvíle si stát nemusí půjčovat na svůj provoz. Osobně bych to chtěl i kvůli tomu vámi zmiňovanému překlenutí do dalšího volebního období o rok dřív, ale i rok 2016 je pořád dobré datum.
EURO: Důchodová reforma často není správně interpretována. Nebylo by fér jasně říci, že reforma penzí řeší hlavně fiskální problémy státu, ale na neutěšené úrovni penzí prakticky nic nezmění? KALOUSEK: To přece není pravda, záleží na tom, z jakého úhlu se díváte. Reforma zajišťuje jistotu budoucím důchodcům. Představa, že současný systém je dlouhodobě solventní, je směšná. Když s ním nic neuděláme, budou mít budoucí důchodci tisíckrát mandatorní nárok na peníze, které však nebudou. Snažíme se, aby vedle formálního nároku peníze skutečně byly. Musíme budoucím penzistům poskytnout informaci, kterou dnes nemají, a sice kolik dostanou z průběžného pilíře a kolik budou mít ze spořicího pilíře. Pokud seznají, že jim to nestačí, mohou se průběžně dobrovolně soukromě zajišťovat způsobem, jenž je na nich. I v povinném pilíři by měli lidé dostat na výběr, jestli chtějí trochu riskovat na vyšší výnos, nebo jestli si chtějí být naprosto jisti, ale s menším výnosem.
EURO: Jaký konkrétní poměr k průměrné mzdě lze tedy po uskutečnění reformy penzí očekávat? KALOUSEK: Existují optimistické scénáře, jež procento posouvají až k polovině průměrné mzdy. Já k těmto optimistům nepatřím. Osobně si od penzijní reformy neslibuji nic jiného, než že budoucí důchodci si budou moci být jisti svými zhruba 40 procenty průměrné mzdy. To je vše, co od reformy mohu realisticky očekávat s vědomím, že alternativou je zhroucení systému.
EURO: Reforma zdravotnictví se zadrhla na marginálii regulačního poplatku. Nic výrazně odlišného od Julínkova návrhu se nechystá. Máme se připravit na další poplatkovou válku? KALOUSEK: Stržení pozornosti na regulační poplatky byla tragická chyba komunikace reformy. Vše se soustředilo na 30 korun a společnost se fixovala na rovnici poplatek rovná se reforma. Strašně mě mrzí a pokládám za nefér, že obětním beránkem této špatné komunikace byl Tomáš Julínek, protože odpovědnost za ni neseme úplně všichni – já, Petr Nečas a ostatní členové Topolánkovy vlády. Měli bychom mít odvahu to nahlas přiznat. Poučeni těmito chybami, doufám, že nyní budeme své záměry komunikovat lépe. Kvůli prodlužujícímu se lidskému životu a obrovským možnostem medicíny náklady rostou rychleji než mzdy. V situaci, kdy pět a půl milionu aktivních prostřednictvím 14,5 procenta z ceny své práce musí ufinancovat špičkovou zdravotní péči pro deset milionů lidí, stojíme před zásadním společenským rozhodnutím. Buďto do systému nedáme víc peněz, a pak bude klesat kvalita a dostupnost péče, nebo si každý z nás bude muset trochu připlatit.
EURO: Přestože máme „vše zdarma“, je naše spoluúčast podstatně vyšší než třeba v Německu. Hodláte s výší spoluúčasti v rámci reformy nějak výrazně hýbat? KALOUSEK: Odkud jste spadl? Ani omylem nemáme vyšší spoluúčast než Němci. Já tvrdím, že spoluúčast u nás dosahuje dvanácti procent a jsem ochoten někomu přiznat 14,5 procenta, ale ne víc. Země, které skutečně dbají na rychlou a dostupnou kvalitní péči, se pohybují mezi 21 až 25 procenty spoluúčasti.
EURO: Jenže až 20 procent z toho kryje komerční připojištění, které tu není možné sjednat. Proto je náš systém i přes nižší procento přímých plateb pro pacienta dražší, nemyslíte? KALOUSEK: Reforma samozřejmě počítá s komerčním připojištěním. Z tohoto úhlu pohledu máte pravdu. Naší ambicí je tohle změnit.
EURO: Reformy také nejsou zadarmo. Nebojíte se vlivu kumulovaných nákladů na ně ve vztahu ke státnímu rozpočtu? Kolik bude stát například reforma penzí? KALOUSEK: Přesné číslo závisí na parametrech, ale určitě se bavíme o desítkách miliard. Z výstupů Bezděkovy komise vyplývá, že půjde až o 60 miliard. Z hlediska financování – privatizačních příjmů už moc nebude – jsou zajímavým zdrojem dividendy. Já se však netajím tím, že za nejspravedlivější cestu považuji sjednocení sazeb DPH na 19 procent.
EURO: To je ale politicky neprůchodné… KALOUSEK: Nemyslím si to. Řekněme, že tímhle krokem vybereme navíc kolem 50 miliard korun ročně a můžeme to interpretovat tak, že celá společnost bez ohledu na věk a sociální postavení, zkrátka my všichni, platíme tyhle peníze na jeden jediný účel. Na důchodovou reformu. Také je důležité říci, že sjednotíme-li DPH a vybereme-li od lidí o 50 miliard více, neděláme to proto, abychom tyto peníze zapojili do běžných výdajů. Děláme to proto, abychom je ostře sledované postoupili výlučně na účet důchodové reformy. Věřím, že člověku dobré vůle se taková myšlenka dá vysvětlit. Nebo to prostě nevysvětlíme, a budoucí důchodci nebudou brát žádné důchody.
EURO: Seznam státních podniků je stále sáhodlouhým čtením. Máte v případě rekonstrukcí budov alespoň nějakou slevu na radiátory a pivo pro dělníky, když už mimo mnohé jiné vlastní stát také Korado a Pivovar Vyškov? KALOUSEK: Ještě při své první misi na ministerstvu financí limitované pádem vlády jsem se velmi snažil Korada zbavit. Myslím si, že stát tu není od toho, aby vyráběl topidla nebo vařil pivo. Co se týče příjmů z privatizace, rozdělme ten balík podniků na tři části. Jednak jsou tu podniky důležité pro energetickou bezpečnost státu, tedy ČEZ, ČEPS, Čepro a Mero. Dnes je situace ve světě taková, a dlouho nebude jiná, že tyto podniky úzce souvisí s národní suverenitou a bezpečností státu. Tím pádem jejich privatizace není možná. Pak je tu druhý balík, tam můžeme zařadit Březnák, ale i Letiště Praha. Jsem přesvědčen, že stát nemá provozovat tyhle subjekty. Tento majetek by měl být privatizován. Jenže až v době, kdy v ekonomice existuje nějaký investiční apetit. Vzhledem k současné situaci se nedomnívám, že během funkčního období vlády nastane takový investiční apetit, abych si obhájil prodej letiště, Budvaru či jiných významných aktiv státu. Na třetí balík jsem moc pyšný, protože jsem předvedl soukromým společnostem, že stát umí na kapitálovém trhu hrát stejně dobře nebo lépe než oni. Obehrál jsem je o několik miliard při prodeji akcií ČEZ se zpětným odkupem a dosáhl průměrné ceny 1250,58 koruny za akcii, což je operace, jež se dá teoreticky kdykoli zopakovat. Jsem navíc opět schopen udělat to tak, aby státní podíl v ČEZ neklesl.
EURO: Při letmém pohledu na seznam státních úřadů, příspěvkových organizací, mimorozpočtových fondů a další narazíte často na zcela bizarní organizace se stovkami zaměstnanců, u nichž není vůbec zřejmé, čím se zabývají, nebo naopak konkurují komerčně dostupným službám. Jde o tisíce úředníků a desítky miliard korun ročně. Proč stát provozuje například Vinařský fond? KALOUSEK: Vinařský fond nemá vůbec existovat. Jenže v okamžiku, kdy stát mandatorně nařídil odvod z každého litru vína, z Vinařského fondu se stal segment veřejných rozpočtů. Vzhledem k mé známé lásce k mimorozpočtovým fondům bych vinařský fond docela rád smetl z povrchu země jako třešinku na dortu v mém zoufalém zápase s daleko těžšími vahami, jako jsou například Fond dopravní infrastruktury a Fond bydlení. Pokud máme nějaké vředy na těle veřejných rozpočtů, jsou to právě tyto dva fondy. O redukci se pokoušela řada vlád a nepodařilo se to z jednoho důvodu. Neexistoval brutální finanční tlak. Tohle je první vláda, která nebude dělat ani koncepční, ani personální audity. Jako ministr financí jim prostě rovnou utnu peníze. V tom okamžiku vytvořím nemilosrdný fiskální tlak na efektivitu všech těch institucí. Všichni musejí vědět, že pro příští rok mají o deset procent méně a další tři roky ani o korunu navíc. To znamená, že oproti autonomnímu vývoji budou jejich rozpočty za tři roky o dvacet procent menší. A aby neklesaly platy, budou se muset rušit zbytečné agendy. Bude nutné propouštět chovné, aby se mohli zaplatit tažní.
