Sociální síť v pravicovém pojetí byla doposud založena na adresnosti dávek. Tento systém vyžaduje mnoho kvalifikovaných úředníků, kteří hlídají, zda občan má na dávky skutečně nárok.Státní ingerence by ale v případě, že bude dávka vynakládána bez jakýchkoli podmínek, nebyla vůbec zapotřebí.
Sociální síť v pravicovém pojetí byla doposud založena na adresnosti dávek. Tento systém vyžaduje mnoho kvalifikovaných úředníků, kteří hlídají, zda občan má na dávky skutečně nárok.
Státní ingerence by ale v případě, že bude dávka vynakládána bez jakýchkoli podmínek, nebyla vůbec zapotřebí. „Kdo poznal z vlastní zkušenosti alespoň na chvíli sociální síť, těžko může zapomenout na ponížení až na hranici lidské důstojnosti, kterému byl vystaven, když se do ní chytil. Rovná sociální dávka namísto toho dává důstojnou šanci na důstojný život, která lidskou hrdost neponižuje, která nevede k podvodům,“ míní psycholog Jan Vondruška. Existuje skupina občanů, kteří nedosáhnou ani na sociální síť. Nemají trvalé bydliště, občanský průkaz ani vůli k věčnému maratonu po obecních úřadech či úřadech práce. I oni by v novém systému dostali příležitost.
Proč i bohatí?
Tlustého návrhu je vyčítáno, že sociální dávku mají konzumovat i bohatí. „Daňová progrese je sama o sobě dostatečným regulátorem principu občanské solidarity. Na druhou stranu bohatí nikdy neměli a nemají šanci se na sociální politice státu podílet jakožto příjemci. A byť by již státu odevzali miliony, v okamžiku nečekaného zchudnutí budou odkázáni na stejné minimum jako ti, kteří státu za svůj život neodvedli ani korunu,“ vysvětluje autor návrhu. Každý občan bez rozdílu by tak dostal jasně definovaný příspěvek od státu, a jenom na něm by bylo, jak by jej dále investoval. Je dokonce možné, že nejbohatší občané by pro ně směšnou částku oželeli ve prospěch nejrůznějších charitativních účelů v rámci občanské společnosti.
Sounáležitost se státem
„Takový příspěvek, ač s jiným významem pro jednotlivé občany, by se mohl stát i výrazem jistého svorníku, na němž se všichni jednotlivci sejdou okolo svého státu, jakýmsi výrazem národní sounáležitosti,“ upozorňuje psycholog Vondruška. V ýše příspěvku by totiž mohla růst v závislosti na růstu hrubého domácího produktu. Nezaměstnaní by již nebyli závislí na úřadu práce a mohli by zkoušet štěstí bez obav, že je neúspěšný pokus připraví o dávky. Asi největším přínosem by bylo zavedení skutečné motivace jak zacházet se svým životem. Každý by měl na vybranou, zda příspěvek promarodí, projí, nebo si ho uloží na stáří. „Naučit občana zodpovědnosti za vlastní život v době, kdy celé generace si navykaly na polštáře státu sociálního, bude těžké. Dokonce to bude na případné snaze o politickou realizaci Tlustého myšlenky to nejtěžší,“ upozorňuje psycholog.