Přijetí společné evropské měny se netýká jen plnění konvergenčních kritérií
Současná diskuse o vstupu nových členských zemí Evropské unie do eurozóny se zaměřuje na harmonizaci nominální a reálné konvergence neboli na plnění konvergenčních (Maastrichtských) kritérií. A také na přibližování hlavních makroekonomických ukazatelů původní patnáctce zemí EU, případně státům s jednotnou evropskou měnou.
Konvergenční procesy
Přijetí společné měny má své klady i zápory. Dle Aktualizované strategie přistoupení České republiky k eurozóně je pro získání výhod spojených se zavedením eura nutný vysoký stupeň ekonomické konvergence, provázanosti a sladěnosti české ekonomiky s touto oblastí. Ekonom Andreas Freytag však upozorňuje na to, že kromě nominální a reálné konvergence by se měli hospodářsko-političtí představitelé zaměřit i na takzvanou institucionální. Ta by totiž mohla podpořit i první dvě. Velká institucionální konvergence je důsledkem toho, že hospodářsko-političtí představitelé členských zemí eurozóny nahlížejí na hospodářskou politiku podobně, a proto nehrozí riziko růstu nestability v oblasti zemí se společnou měnou.
Někteří ekonomové se navíc domnívají, že země eurozóny sice prošly procesem ekonomické konvergence, ale dosud nelze hovořit o tom, že by byly integrovány do té míry, jakou doporučuje ekonomická teorie. V diverzitě se odráží řada strukturálních faktorů, například rozdílná ekonomická struktura a úroveň produktivity práce či rozdíly v preferencích.
Jedním z nejdůležitějších konvergenčních procesů v nových členských zemích EU je dohánění (takzvaný catching-up) úrovně HDP na obyvatele vůči průměru původních států unie. Mezi významné ukazatele hospodářského růstu patří vyšší produktivita práce. To jen dokresluje, jak podstatnou složku reálné konvergence tvoří trh práce, jenž zdánlivě s přijetím společné měny nesouvisí. Jistým problémem však je, že žádný ukazatel týkající se trhu práce není součástí mandatorních Maastrichtských kritérií pro vstup do eurozóny.
Ztráta autonomní monetární politiky
Vstupem do měnové unie nové členské země ztrácejí jeden z nástrojů, autonomní monetární politiku, k řešení dopadů asymetrických šoků - například zatímco jedna země se nachází v hospodářské recesi, druhá dosahuje ekonomického růstu. Mezi alternativní hospodářsko-politické nástroje, jimiž lze nahradit monetární politiku, patří fiskální politika a flexibilita trhu práce. Jedním z konvergenčních kritérií je rozpočtová disciplína. Země Visegrádské čtyřky však v posledních letech permanentně vykazují deficity veřejných financí, a proto lze předpokládat, že v případě zasažení asymetrickým šokem nebude možné tento nástroj použít. V úvahu tedy přichází jen flexibilita trhu práce. Ta dle estonských ekonomů Raula Eametse a Jaana Massa ukazuje rychlost, s níž se trhy přizpůsobují vnějším šokům a měnícím se makroekonomickým podmínkám. Význam flexibility trhu práce vysvětluje například belgický ekonom Paul de Grauwe, jeden z největších odborníků v této oblasti.
Politické rozhodnutí
Pokud země tvořící měnovou unii nemohou použít autonomní monetární politiku pro řešení dopadů asymetrických šoků a je-li i centrální měnová autorita (Evropská centrální banka) paralyzována, lze zmírnit či eliminovat dopady asymetrického šoku buď mzdovou flexibilitou nebo mobilitou práce. Tuto možnost však do značné míry omezuje rigidita mezd a nedostatečná mobilita práce v zemích EU, která je dána jazykovými, kulturními či politickými bariérami. Na základě toho je proto pravděpodobné, že země, jež si ponechají autonomní monetární politiku a národní měnu, kterou mohou devalvovat či revalvovat, budou čelit případnému asymetrickému šoku lépe než členské státy eurozóny. Naopak, pokud by šlo o symetrický šok, například hospodářská recese ve všech zemích eurozóny, je účinnější použít společnou monetární politiku.
Rozhodnutí o vstupu ČR do eurozóny bude politické. Při rozhodování o brzkém, či pozdějším vstupu do eurozóny by bylo vhodné vzít v úvahu všechny relevantní argumenty. S ohledem na uvedené souvislosti by však brzký vstup do eurozóny mohl ČR přinést spíše více nevýhod než výhod.
