Slovenské velehory potřebují turisty a nový les
Krize Vysokých Tater byla nastartována dávno předtím, než přišla ničivá vichřice, která pokosila 12 000 hektarů lesů. Už několik let se nedařilo prosadit zonaci Tatranského národního parku, která by mnohem lépe než současné předpisy vystihla způsob ochrany přírodního bohatství, od bezzásahové zóny A v těžko dostupných místech až po zónu C, která počítá s lesním hospodařením. Zejména však čím dál více zaostávala vybavenost tatranských turistických a sportovních středisek. Kvůli neřešeným sporným bodům narůstalo pnutí mezi lesníky a ochranáři. Když orkán smetl takřka všechny stromy v turistickém jádru Vysokých Tater, začalo se mluvit o Nových Tatrách. Každý si je však představuje jinak.
Drahé výkupné za krásné výhledy.
Jen jedno je do budoucna jisté: žádný současník už nikdy neuvidí nejznámější tatranská turistická střediska v záplavě zdravé lesní zeleně. Pokácený les do současné vzrostlé podoby vyrůstal zhruba století, a tak obnovu lesa budou moci vychutnat - a zhodnotit - až vnukové.
Nicméně turistovi se takřka po celé délce Cesty svobody tatranským úpatím nyní otevírají neopakovatelné výhledy na horské velikány. Za takovým výhledem se až dosud muselo hluboko do podhůří nebo vysoko na balkony některých vysokohorských hotelů. Zdola to bylo příliš zdaleka, shora pro mnohé nedostupné. Teď to bude mít každý jako na talíři.
Z hlediska turisty se tedy nic vážného nemění. Jedna přírodní atraktivita bude nahrazena druhou. A v době, než budou děsivě vyhlížející vývraty a polomy uvnitř a v okolí horských osad zlikvidovány, nepochybně zapůsobí ona pověstná katastrofická turistika, která se tak například osvědčila při povodních v Praze. Ještě je stále dost lidí, kteří touží mít snímek s pozůstatky řádění nejničivější vichřice, jaká byla kdy v těchto evropských končinách zaznamenána.
Jen o něco hůř si budou zvykat obyvatelé, až dosud skrytí v hloubi lesů. Teď jim připadá, že lidé z Popradu vidí až do jejich kuchyně. Ale platí to samozřejmě i obráceně, noční panorama s osvětlenými osadami je nezvyklé.
Katastrofisté, kteří záhy po zhlédnutí ničivé spouště Vysoké Tatry pohřbívali, projevili hlubokou neúctu k tamní unikátní přírodě, která jen překvapila velmi extrémním atmosférickým jevem. Nic víc, nic míň, v mnohatisícileté historii Vysokých Tater od jejich vyzdvižení jevem jistě mnohokrát překonaným. Jen to tehdy neměl kdo zaznamenat. Podstatná část rozlohy jádrové zóny národního parku zůstala neporušená. Fenoménu vysokohorských holí ani klečového pásma se vichřice nedotkla. Nedotčeny zůstaly celé lesní oblasti pohoří a přímo v proudu větru obstály i původní horské smrčiny, rostoucí převážně až nad hranicí katastrofy.
Otázkou pro odborníky je, zda ta daň vichru není příliš veliká a zda by les v přirozeném složení nevydržel víc než stejnověké smrkové monokultury, založené někdy počátkem minulého století.
Pře o podobu lesa.
Poškozeno bylo dvanáct tisíc hektarů lesa. Ležet na nich zůstaly skoro tři miliony metrů krychlových dřeva. Vichřice ovšem vyšla vstříc argumentu ochranářů, kteří vsázejí na větší vitalitu přirozeného lesa. Katastrofa postihla „jen“ 490 hektarů původního lesa a poničila stromy v množství 110 tisíc kubíků. Za běžných okolností by i to byla obrovská rozloha a množství, ovšem ve srovnání s celkovými rozměry kalamity je to o řád až o dva méně. Lesnatá část nejcennější zóny Tatranského národního parku (TANAP) má přitom rozlohu 27 000 hektarů, a tak poškození zasáhlo méně než dvě procenta původních nebo přírodě blízkých lesů, navrhovaných do nejcennější zóny A.
„To, co se nám na základě obrovského rozsahu škod jeví jako katastrofa, je přírodní proces, který obnažil všechny problémy, se kterými se setkávali slovenští lesníci a ochranáři během padesáti let vývoje národního parku,“ říká ředitel Správy TANAP Tomáš Vančura. „Bylo by velmi levné vinit naše předchůdce z toho, že bez kritického přehodnocení brali plody práce a rozhodnutí lesníků ze začátku minulého století, kdy se masivně zalesňovaly jižní svahy Tater právě v oblasti, která byla postižena větrnou kalamitou. Z velké časti vysazovali nepůvodní smrk, pocházející z alpské části Bavorska. Tyto porosty měly velkou výhodu, že vytvořily velmi přijatelné podmínky pro rozvoj klimatického lázeňství, které léčí nemoci dýchacího systému. Druhou stranou mince však bylo, že tyto smrky rostly v jedné vrstvě, bez přimíšených jiných druhů stromů, a byly proto velmi nestabilní,“ dodává.
Ochranáři obecně vyčítají lesníkům, že se nesnaží takto založené lesy dodatečně druhově a věkově obměňovat. V tomto nejviditelnějším případě ovšem ředitel Vančura kritikou šetří. Není si jist, zda by v této poloze odolal jakýkoli les. Vysvětluje: „V této kalamitě nepodlehly jen smrky, ale i některé betonové a železné konstrukce. Co teprve les?“
Peter Liška, ředitel Státních lesů TANAP, které zcela nezávisle působí na stejném území jako ochranářská Správa TANAP, připomíná: „Na ploše zdecimované vichřicí, nebyl jen stejnověký les. Byly tam i velké rozlohy velmi pěkně rozpracované na les blízký přírodě. Tatranským lesníkům se podařilo zrekonstruovat velké plochy původně stejnověkého lesa a vytvořit druhé a třetí výškové patro. Spadlo ovšem všechno. Naštěstí je tam dostatek přirozeného zmlazení, které přežilo. Až dostane tu správnou dynamiku, začne plnit funkci nově zakládaného lesa.“
V místech, kde takový podrost není, bude ovšem třeba zalesňovat uměle. Cílem Státních lesů je založit stabilní les s vysokou různorodostí složení dřevin a v dalších letech zajistit jeho prostorovou diferencovanost, aby se co nejvíce přiblížil přirozenému lesu.
Viděno z Česka.
I když je možné přispívat na pomoc odstraňování kalamity různými způsoby, mezi všemi sbírkami od obyvatel vede tatranské konto Nadace Partnerství, na němž se do pátku 3. prosince pomocí 142 500 esemesek shromáždilo už 3 847 500 korun. Spolu s přímými platbami od obyvatel jsou již na kontě téměř čtyři miliony korun. Přitom sbírka má podmínku, kterou nelze obejít: musí být použita na obnovu přírodě blízkého tatranského lesa. Svým způsobem je to i hlasování o tom, co mají Češi v Tatrách nejraději. Zda dobře vybavené hotely a sportoviště, nebo přírodu. Vyhrála příroda stejně jako v průzkumu, který během tří srpnových dní zorganizovalo Sdružení cestovního ruchu Vysokých Tater.
Tehdy do Tater přijelo 40 procent Čechů ze všech návštěvníků, a těchto 40 procent bylo napočítáno při výšlapu do hor nad hranici 1300 metrů nad mořem. Podobně se zachovali i návštěvníci z Polska. „Češi i Poláci mají k horám osobitý vztah a vystoupat k cíli po svých pokládají za věc cti. To u slovenských návštěvníků většinou není,“ tvrdí Peter Chudý, ředitel sdružení pořádajícího tuto anketu. „Slováků přijelo z celkového počtu návštěvníků méně než Čechů, 32 procent. A jen 22 procent vystoupalo na hory. Zbylá desetina domácích návštěvníků přijela do Vysokých Tater za zábavou,“ dodává
Nepominutelné tlaky, které by rády přeměnily horská střediska v zábavní park, by zřejmě u domácích návštěvníků našly více pochopení než u zahraničních, potažmo českých turistů. Otázka mezi národním parkem evropského významu a lunaparkem visí ve vzduchu už dlouho, nicméně náhlé odlesnění velké části Tater si žádá brzkou odpověď.
Tatranské propasti.
Adresy a telefonní čísla předpokládaných turbokapitalistů sice nikdo z obyvatel Vysokých Tater nezná, ale mnozí předpokládají, že tu někde jsou, připraveni nastoupit na plochy, které smršť zbavila lesa. Tak hodlají posunout Tatry blíž onomu lunaparku.
Místní podnikatelé, vycvičení permanentními spory s ochranáři ze Správy TANAP, si naopak kladou přiměřené cíle, které by zájmy přírody neměly výrazněji ohrožovat. Protože na žádný z nově zrozených či znovu oprášených návrhů neexistuje posouzení vlivu na životní prostředí (EIA), odmítají se úředníci k projektům předem vyjadřovat. Většina z návrhů však má vést ke zlepšení služeb na již provozovaných zařízeních. A to je po obnově tatranského lesa druhá podmínka přežití Tater.
Naprostá většina místních obyvatel žije z turistického ruchu a ten zcela upadne, jestliže tatranské lyžařské svahy a další sportovní zařízení neudrží krok s konkurenčními středisky v jiných pohořích.
„Žijeme mimo zákon, jestliže pošleme rolbu upravit řádně obhospodařovanou sjezdovku. Louka, na níž sjezdovka leží, je totiž zařazena v takovém stupni ochrany, který jakékoli použití strojů zakazuje,“ stěžuje si Chudý. Věděl by si rady, už existující sportovní zařízení by přesunul do nižšího stupně ochrany. A tak začíná chybějící zonace národního parku vadit i těm skupinám obyvatel, kteří ochranářská opatření považují spíše za přítěž.
Dlouhodobý boj s ochranáři vede i podnikatel Robert Jurenka ze společnosti 1. tatranská. Ta má na Štrbském Plese lanovku, která přepraví na svah více lyžařů, než je schopna pojmout sjezdovka. Marně se pokouší vedle ní znovu otevřít druhou sjezdovku - dílem po bývalé sjezdové trati - aby obě mohly být používány paralelně a pokryly potřeby lyžařů. Předimenzovanou lanovku ovšem někdo musel schvalovat, a tak kromě propasti mezi podnikateli a úředníky narůstá ještě nespokojenost návštěvníků.
Obě znesvářené strany musejí být ve střehu nad připravovaným územním plánem, aby neutrpěly zájmy ochrany přírody ani standard sjezdového lyžování.
„Jsem si plně vědom, že přírodu je třeba chránit. Taky proto nechci stavět lanovky na každý kopec, jako když se na mapu rozsypou sirky. Ostatně byl bych sám proti sobě, protože by to vůbec nebylo ekonomické,“ říká Jurenka. Na druhé straně přiznává, že mnohé podnikatelské nápady má už nakreslené na mapě, ale nevychází s nimi, protože není příhodná doba. Že by čekal na nějakou slabost svých ochranářských protivníků při projednávání plánu?
Na rozdíl od ochranářů, kteří se obávají vzrůstu tlaku nových podnikatelů na katastrofou uvolněné kopce, Jurenka příchod konkurence neočekává. Vančura však přesto vzkazuje všem, kteří by se do uvolněných prostor chtěli vklínit: „TANAP není jen les. Je to reliéf, několik stovek dalších vrstev, od geologie, přes morfologii, botaniku a zoologii. I tenounká vrstva malých živočichů hraje svoji roli. A jestliže ztráta té nejviditelnější a vpravdě nejdůležitější vrstvy, jakou byl les, zabolí mnoho lidí, nemůže být ani řeči o změnách hranic národního parku.“
V zóně klidu.
Druhý nejvážnější rozpor mezi ochranáři a lesníky vichřice velmi rázně utlumila. „Přeli jsme se o to, zda v původním lese těžit stromy zasažené kůrovcem, nebo porost ponechat samovolnému vývoji,“ vysvětluje Vančura. „Po katastrofě lesa se tohle všechno jeví jako hra o fazolky. Byl jsem příjemně překvapen, že organizace, které do toho památného pátku 16.30 byly relativně na opačném konci a řešily problémy možná příliš osobně, se dokázaly dohodnout. Zbytečně jsme si dokazovali, kdo má pravdu, opírajíce se o lesní zákon a zákon o ochraně přírody, které mají každý jiný cíl. Katastrofa tyto dva proudy sjednotila. Je naděje, že by toto ovzduší spolupráce mohlo vydržet déle a mohli bychom vytvořit skutečnou zelenou ekologickou frontu proti obrovskému nebezpečí zneužití tatranského území jen k zábavě a ke sportu,“ myslí si Vančura.
Tvrdí, že obě instituce, které pečují o národní park, stojí spolu na jedné straně křižovatky. „Evropa a mnozí místní lidé od nás očekávají, že TANAP zůstane národním parkem a podaří se v nějaké rozumné době začít navracet alespoň část estetické stránky lesa. To je velmi dlouhý proces, v němž by se neměl ztratit ani hektar lesa. Právě ta cesta se od nás ekologů očekává. Druhá cesta je otevřená enormnímu rozvoji cestovního ruchu a vede do slepé uličky,“ tvrdí Vančura. Ředitel Správy TANAP je přesvědčen, že čím víc se problémem budou zabývat odborníci a politici, tím více budou vnímat tuto hrozbu a budou se snažit hledat řešení blíž oné první cestě.
„Souhlasíme s tím, aby se dostavěla na určitou požadovanou úroveň existující střediska cestovního ruchu v centrální časti Tater – v oblasti Tatranské Lomnice, Smokovců a Štrbského Plesa. V žádném případě však nebudeme souhlasit s novými středisky cestovního ruchu a s dalšími velkoplošnými záběry lesního půdního fondu,“ formuluje postoj své organizace ředitel Státních lesů TANAP Peter Liška. „Protože si myslíme, že les je v Tatrách potřebný nejen kvůli ochraně přírody, ale také z hlediska půdoochranné, vodoochranné a dalších funkcí. Je také lákadlem pro návštěvníky Vysokých Tater.“
Důležité fazolky.
Nicméně ředitel Liška kůrovce jako hru právě nebere. „Hrozba kůrovce je teď ještě vážnější, protože za poslední dva roky již dosahuje kalamitní situace. A to jen proto, že v rámci národních přírodních rezervací musela ozdravná opatření proti tomuto škůdci omezena. V září jsme evidovali 250 tisíc stromů napadených kůrovcem. Zimuje ve spadlých stromech. Na jaře předpokládáme, že vyletí a napadne okolní stromy. V první řadě zaútočí na spadlé stromy, ve druhé nebo třetí rojení, kdy už nebude mít živnou půdu v kalamitě, napadne stojící jedince,“ odhaduje Liška.
Proč tak ochranáři ze Správy TANAP trvají na tom, aby se v navrhované zóně A proti kůrovci nezasahovalo? Kvůli porovnání v budoucnosti, aby se podařilo dokázat, že přírodní lesy jsou stabilnější a jsou tím, co by lidé měli v národním parku sledovat. „Proto vznikají národní parky, aby lidé mohli obdivovat divočinu,“ vysvětluje Vančura.
Po letech vzájemného vzdorování přistoupily na podporu zón i Státní lesy TANAP. Teď už proti zavedení systému zón, který po národních parcích požaduje Světový svaz ochrany přírody (IUCN), stojí jen někteří ministerští úředníci.
„Myslíme si, že rozdělení na zóny je velmi potřebné a vysvětlilo by aktivní ochranu na území parku,“ říká ředitel Liška. „Naší nejbližší úlohou bude jednat se statní ochranou přírody především o plochách, které budou zahrnuty do zóny A, aby stromy na nich měly vysokou hodnotu přírodoochrannou a rostly v lesích pralesovitého charakteru nebo v lesích, kde fungují přirozené ochranné mechanismy proti biotickým škůdcům,“ upřesňuje.
Pohroma rodí pohromu.
Ve vzduchu visí velké riziko: jestliže po zimě roztaje současně sníh na všech odlesněných plochách, mohou podhůří zasáhnout povodně. Nebude je mít co zdržet. To samozřejmě nehrozí tam, kde je navršeno kalamitní dřevo. Pohroma se tedy o rok odkládá, ale co bude potom? Ani odklizení dřeva tedy není bez problému, bude třeba vážit, kde a kolik dřeva ponechat, aby se předešlo povodním. A také erozím, které by mohly splavit do údolí půdu a nový les by nebylo do čeho sázet. Lesníci a ochranáři mají velkou odpovědnost, kterou si návštěvníci Tater, ohromeni množstvím pokáceného dřeva, ani neuvědomí. Na harmonogramu zpracování pohromy spolupracují všechny slovenské lesnické organizace včetně Technické univerzity ve Zvoleni, Výzkumného ústavu lesnického, Lesoprojektu a celé struktury státní ochrany přírody. Takto sofistikovaný harmonogram určí, co, kdy, jak a jakým tempem likvidovat, aby nevznikly další škody.
Jsou zvířata nejchytřejší?
Několik hodin před příchodem vichřice opustila zvířata les ve velkých houfech. Lidé pozorovali především stáda jelenů a laní i srnčí zvěře, ale zřejmě i menší druhy se vzhledem k těžko pochopitelnému pudu sebezáchovy stěhovaly do méně ohrožených lesů. Zvířata táhla různými směry, vždy však neomylně do lesů, jejichž stromy vichřici přežily. Bouři stáda zřejmě prožila na volných prostranstvích, kde bylo riziko nejmenší.
Jestliže však někteří jedinci opustit les nestačili, jsou ztraceni, i když je padající stromy nezabily. Zejména až napadne sníh, bude pro mnohá zvířata potrava v pokácených lesích nedostupná.
Ale ani emigranti z „pokosených“ lesů to nebudou mít lehké. Střetávají se s populacemi stejných druhů, které samozřejmě svá teritoria brání. Na obou stranách vzniká sociální napětí, protože vetřelců je víc a nedají se zahnat. Zoolog Správy TANAP Jozef Radúch upozorňuje, že bude trvat velice dlouho, než se vztahy mezi místní a přivandrovalou zvěří urovnají.
Na katastrofu zřejmě nejvíce doplatili medvědi. Přišla v období, kdy se chystají k zimnímu spánku. Vzhledem k teplu určitě ještě nezalehli do brlohů, které bouře nejspíš stejně zlikvidovala. Že by si vytvořili za tak krátkou dobu a ve sněhové pokrývce nové brlohy, je velice nepravděpodobné, a tak osudy medvědů budou až do odklizení kalamity hádankou. Nejpravděpodobnější ovšem je, že i medvědi přes svoji chuť k spánku taky emigrovali. Kamzík, nejvíc opečovávaný tatranský druh, je však vysoko v horách mimo jakékoli nebezpečí. Ani zvýšený predační vliv nepocítí, protože všechny šelmy šetří svoji energii.
Přestože zvířata vnímala informaci o pohromě dřív než lidé a mnohá ji uměla využít, byl pro ně příchod bouře velice stresujícím zážitkem se kterým se budou dlouho vyrovnávat.
Odhalená tajemství.
Lidská obydlí vyvázla mnohdy se šrámy, ale každý, kdo se uchýlil pod střechu domu, přežil. Lidé nyní narychlo opravují rodinné domy i penziony, ale celkový vzhled obcí se jim brzy napravit nepodaří. Je úděsný. Nevkusné objekty převážně z padesátých a šedesátých let, které les milosrdně skrýval, se nyní „skví v plné kráse“. Překvapilo to i primátora města Vysoké Tatry, které sdružuje všechna centrální střediska, Jána Mokoše.
V době katastrofy byl Mokoš se zastupitelstvem a všemi důležitými úředníky na jednání v Zakopaném a po návratu je čekalo vskutku překvapení. Na rozdíl od lesníků i ochranářů je město na rozvoji cestovního ruchu závislé. Druhou nohou, na které stojí, je lázeňství. Přesto i město prosazuje zásadu rozvoje současných středisek v dosavadních hranicích. „Služby potřebujeme zlepšit, ne rozpínat. Lanovky a sjezdovky na nových kopcích nebudeme podporovat,“ vzkazuje případným zájemcům primátor. „Také ubytovacích kapacit máme dost a nepotřebujeme budovat nové velké hotely.“ Jenom les tu bude ještě dlouhý čas chybět.
