Před více než sto lety si spisovatel Svatopluk Čech liboval, jak jeho vinohradský byt spojuje příjemnosti města s půvaby venkova. „Bydlím totiž na vzkvétajícím předměstí a mám vyhlídku na část hlavního náměstí s krásným gotickým kostelem a na pyšné korso - jenže po náměstí se vlní zlaté klasy a kostel strmí prozatím v mé obraznosti, korso pak čeká dosud na protější řadu domů a téměř všechno ostatní, z čehož se pojem korsa buduje.“
Oním náměstím bylo myšleno dnešní náměstí Míru (tehdy Vinohradské) a zatím nehotovým kostelem pak neogotická svatá Ludmila, kterou dělníci - stavějící dle plánů architekta Josefa Mockera - dokončili až roku 1892. Na náměstí Míru tenkrát skutečně rostlo obilí (mimochodem poslední vinohradské pole, zvané Seidlovo, pod sebou pohřbil palác Orbis až v roce 1924), a pan spisovatel se tak mohl opájet čerstvým povětřím a úchvatnou krajinou: „Vidím široká pole, za nimiž letní velkorestaurace Kravín z husté skupiny jabloní, višní a lip vyhlédá starou sedlatou střechou jako nějaké útulné zemanské sídlo.“
Na Královských Vinohradech tenkrát musela být radost bydlet. Platilo to však jen za sucha. Všude se stavělo jak o život, ulicím ještě chyběla dlažba a za deště se měnily v potoky bláta. Vznikla o tom dokonce (jen lehce přehánějící) písnička: „Tam na ten Vinohrad, tam chodí každý rád, at prší, nebo ne, tam vždycky bláto je.“ A další pražská předměstí na tom byla stejně. V Humoristických listech o tom tenkrát dokonce vyšla básnička - „až se bude suchá lípa u Nymburka zelenat, pak se bude u Žižkova cesta cestě podobat“.
Staveniště Čech
Při pohledu do starých demografických statistik je zřejmé, že Praha rostla v 19. století o něco pomaleji než Brno, o dost pomaleji než Plzeň či České Budějovice a mnohem pomaleji než Moravská Ostrava. Ze všech nejrychleji však bobtnala „staveniště Čech“ - samostatná města a obce, které jako věnec obklopovala Prahu a později se stala jejími čtvrtěmi. Roku 1910 byly - po Praze (223 741 obyvatel), Brnu (125 737) a Plzni (80 445) - čtvrtým největším českým a moravským sídlem Královské Vinohrady (77 120), pátým Žižkov (72 173) a šestým Smíchov (51 791). Jedenácté místo obsadily Nusle, devatenácté Vršovice a dvacáté Karlín. A to už mezitím vplynuly stejně „rozežrané“ Holešovice a Libeň do těla pražské své matky.
Zbylá předměstí si však dávala načas a k Praze se připojila až tři roky po první světové válce - 1. ledna 1922. Vídeň se přitom dokázala s 34 sousedními obcemi sloučit již roku 1850 a o 23 let později vznikla spojením Budy, Staré Budy a Pešti Budapešť.
Pokusů o vytvoření „Velké Prahy“ se přitom odehrála spousta, ale všechny selhaly kvůli odporu předměstských politických elit. „Tento centralismus jest v odporu s politickými a národními principy českého lidu,“ vysvětlovali představitelé předměstských radnic ve společném prohlášení během jednoho takového pokusu. Ve skutečnosti však šlo - jak uvidíme - o peníze a o snahu podržet moc ve svých rukou.
Předměstské peklo
Nejstarší pražské předměstí začalo růst už v roce 1817, když císař František I. odsouhlasil vznik obce Karolinenthal. Dostala jméno po jeho čtvrté ženě Karolíně Augustě a naši předkové pak dlouhá léta hledali snesitelný český překlad. Nakonec zvítězil Karlín, byť i na Karolínčany či Karolínino údolí bychom si (asi) zvykli. Pražští podnikatelé začali v Karlíně stavět první továrny a lidí stále přibývalo. Z původní tisícovky jich kolem poloviny století bylo přes devět tisíc a roku 1869, kdy se konalo první sčítání lidu, již víc než 13 tisíc. To už ale Karlín narazil na své limity a kvůli nedostatku stavebních parcel se jeho růst zpomalil.
Nejdynamičtěji rostoucím pražským předměstím se místo něj stal Smíchov. Těsně před polovinou století měl sotva dva a půl tisíce obyvatel, ovšem roku 1869 už víc než 15 tisíc a do Ringhofferových závodů a dalších nově postavených továren proudili dělníci z celé země.
Honosný Karlín. Ulicemi nejstaršího a také nejbohatšího pražského předměstí jezdily Křižíkovy tramvaje a v noci je osvětlovaly jím zrekonstruované elektrické lampy.
Nový způsob samovraždy
Ani Smíchov ale tempo nevydržel. Na území tehdy spojených Vinohrad a Žižkova stálo roku 1825 pouhých 169 domů - statků, zájezdních hostinců a letních sídel bohatých Pražanů. Pár dalších domů měla nedaleká obec Volšany (Olšany) a celkem zde žilo lehce přes 700 lidí. Celé další čtvrtstoletí se toho na Královských Vinohradech mnoho nezměnilo, ovšem pak vypukl stavební boom. Roku 1875 v nich už žilo přes 23 tisíc lidí a kdyby se téhož roku nerozdělily na Vinohrady a Žižkov, staly by se brzy druhým největším městem u nás. V roce 1900 měly dohromady již 112 tisíc obyvatel, tedy víc než Brno.
Tempo růstu bylo zkrátka pro současníky jen stěží představitelné a stalo se zdrojem obdivu, obav i spousty vtipů. Jeden takový publikovaly v 70. letech Humoristické listy. Šlo o smyšlenou anekdotu popisující trampoty jistého váženého občana pražského, který „vyšed si za bránu, zabloudil až do Žižkova, kdež se ulekl rychlého stavění tak, že zcela bez sebe odnešen být musel k staveništi Národního divadla“, které - dodejme dobový kontext - rostlo pro změnu velice pomalu, „aby se opět vzpamatoval“.
Symbolem nespoutaného stavebního boomu bylo již zmíněné bláto, ale žertů (spoustu jich lze najít ve skvělé knize Zdeňka Šestáka Jak se ze Žižkova stalo velké město) se povídalo mnohem víc. Zvlášť když se kvůli spěchu stavělo nekvalitně a domy často padaly - například v roce 1872 v Žerotínově ulici. Humoristické listy proto lidem, které omrzel život, poťouchle doporučovaly: „Nový způsob samovraždy. Jdi do Žižkova, postav se do průjezdu toho kterého domu, opři se prstem o čelní zeď, dům se poroučí a ty máš pokoj na věky.“ Popřípadě s notnou dávkou nadsázky varovaly: „Ješto se tu staví opět 14 nových třípatrových domů, zakázáno z opatrnosti všecko hlučné kýchání na ulici.“
Daně a zase daně
První vážně míněné „slučovací“ snahy přišly v letech 1848 až 1850, kdy se rozšíření hlavního města o Karlín a Smíchov objevilo v pražském obecním řádu. Jenže předměstí o takovou výsadu kvůli vyššímu daňovému zatížení v Praze nestála. Z prvního pokusu proto sešlo a k Praze se tenkrát - coby pátá čtvrť - připojilo pouze někdejší židovské ghetto Josefov.
Daně mimochodem mohly i za to, že obě zmíněná předměstí zatvrzele odmítala zvednout svůj status na město. Karlín o povýšení nejdřív několikrát neúspěšně usiloval, ovšem když ho později roku 1867 k tomuto kroku vyzvaly úřady, novou žádost nepodal kvůli obavám ze zvýšení domovní daně. Městy se tak Karlín se Smíchovem staly až roku 1903, což z nich se vší pravděpodobností činí nejlidnatější vesnice v našich dějinách.
Další vážný pokus následoval v 80. letech. Na Vinohradech dokonce městské zastupitelstvo uspořádalo podle knihy Milana Poláka a Jitky Slovákové Město Královské Vinohrady v dubnu 1882 lidové hlasování. Jenže nepřišel dostatek voličů a místodržitelství navíc rozhodlo, že sloučení by bez zvláštního zemského zákona nebylo beztak možné. Vinohrady se poté obrátily na zbylá předměstí, ovšem vyjednávání opět zkrachovala na domovní dani: zatímco v Praze se tenkrát z každých 100 zlatých utržených na činži odvádělo skoro 23 zlatých, na předměstích to bylo o třetinu méně. A nešlo jen o domovní daň. Lišily se i jiné dávky - například daň z vypitého piva, potravní daň či daň ze psů.
Praha se tenkrát nicméně opět poněkud rozrostla, když se spojením souhlasil aspoň Vyšehrad (1883) a hlavně rychle rostoucí Holešovice-Bubny (1884) se skoro 20 tisíci obyvateli.
Velká slovanská Praha
Prahu s předměstími toho spojovalo čím dál tím víc. Lidé se za prací i bydlením přelévali z jedné obce do druhé, mnoho pražských podnikatelů investovalo v bouřlivě se rozvíjejících předměstích. V Praze i předměstích platil jednotný stavební řád, obce se dohodly na vydržování společné vodárny a roku 1897 zahájily pražské elektrické podniky mohutnou expanzi. Koupily vinohradskou konkurenci i dosud soukromou „koňku“ spojující Prahu se všemi předměstími a de facto monopolizovaly veřejnou dopravu na území Velké Prahy.
Když pak na jaře 1897 přišel Zemský sněm s dalším návrhem na sloučení, Národní listy naivně doufaly, že „zástupcové těchto měst a obcí zajisté nebudou klást dalšího odporu, aby staroslavná slovanská naše Praha zaujala jedno z prvních míst této říše“.
Praha papírová. Obytný Nuselák či věžáky na Příkopech zůstaly jen na rýsovacích prknech
Ovšemže kladli. Opět ze všeho sešlo a v březnu 1903 zástupcové Karlína, Smíchova, Královských Vinohrad a Žižkova vydali společné prohlášení, ve kterém odmítli návrh Prahy na úplné sloučení a nabízeli podivný hybrid, dle kterého si měly všechny obce ponechat samostatnost a jen se „pro opatřování společných záležitostí“ spojit v jednu obec správní.
Zástupcové předměstí trvali na tom, že pražský návrh „jest hospodářské, sociální i národní neštěstí“ a do posledního haléře vypočetli, proč tomu tak je. Ročně by prý dohromady platili přesně o 3 430 633 korun a 16 haléřů více než dosud, a to navíc -považte - hlavně do státní kasy. Podílet se na tom měla již zmíněná činžovní daň, ale také daňové znevýhodnění, které by se po sloučení týkalo vydržování politické správy, úřednictva a učitelů.
Autorům prohlášení kromě toho vadil „následkem četných a dalekosáhlých podniků“ napnutý pražský rozpočet a ani v nejmenším nestáli o to, aby jim poroučel nějaký namistrovaný Pražák: „Předměstské obce nejsou také nadšeny dosavadními výsledky ústřední správy obecní v Praze a netouží nijak, aby na ně byla tato správa rozšířena.“
Kde lze chovati prase?
Po vzniku Československa - v době všeobecné národní hrdosti a stejně všeobecné poválečné bídy - se atmosféra jako kouzlem změnila. Už na začátku listopadu 1918 schválila vinohradská městská rada sloučení s Prahou, vzápětí se přidali starostové Smíchova, Žižkova, Karlína a souhlas vyjádřily i menší obce. Slučovací zákony o vzniku Velké Prahy schválili poslanci v únoru 1920. Na jejich základě vznikla šedesátihlavá ústřední správní komise v čele s pražským primátorem Karlem Baxou a v lednu 1922 se Velká Praha stala skutečností. Přes noc se rozrostla o 37 nových obcí a místo 241 898 obyvatel jich najednou měla 676 657.
Rozdíly mezi jednotlivými čtvrtěmi byly ohromné a některé nové připojené venkovské obce měly do města hodně daleko. Humoristické listy to v jedné anekdotě samozřejmě reflektovaly: „V Praze prý chovají domácí zvířata. Bodeť ne! Když mohou mít slepice, kozy a prasata v Krči, v Chuchli a v Záběhlicích, proč bych je nemohl mít v Myslíkově ulici?“
Životní úrovní se ale lišila i ona velká -dlouho samostatná - města, kterým se tento článek věnuje. Veliká, „stará“ Praha a vedle ní průmyslový Smíchov, kdysi stejně průmyslový - ale nyní bohatý a mondénní - Karlín, chudá a beznadějně přelidněná „dělnická ubytovna“ Žižkov a pak Vinohrady - plné úředníků, živnostníků, lékařů, učitelů a majitelů realit -, které ředitel tamního divadla Václav Štech charakterizoval slovy „velká noclehárna pražské inteligence“. Vyjádřit to lze i čísly. V roce 1910 byl od daně z příjmu osvobozen každý, kdo ročně pobíral méně než 1200 korun. Na Žižkově díky tomu platilo tuto daň pouhých 28,14 procenta výdělečně činných mužů, kdežto v Karlíně 49,09, na Vinohradech 47,88 a v překvapivě průměrné Praze 39,07 procenta.
Skok do tmy
Vytvoření Velké Prahy mělo logiku. Stálo však spoustu peněz a zdaleka ne každý s ním souhlasil. Hned napřesrok nazval Český deník sloučení Prahy „skokem do tmy“, kritizoval slabou přípravu i špatné provedení,připomínal, že magistrát musel svým částem hned na začátku roku 1923 seškrtat 120 milionů z jejich požadavků a varoval před tehdy zvažovaným vytvořením Velké Plzně.
Nejhůř ze všech samozřejmě dopadli politikové z předměstských radnic, kteří se slučování tak dlouho a srdnatě bránili. Jistý vliv jim měl zaručit pražský obecní statut, jenže ten, jak v květnu 1938 (sic!) připomínala Peroutkova Přítomnost, stále nebyl hotový. Vliv místních výborů se proto rovnal nule a nejvíc ze všeho se podle Přítomnosti podobaly „stolním společnostem, které se mohou jednou za čas sejíti a nezávazně pohovořiti“, protože „veškerou moc na sebe strhla pražská radnice a s ní také městská byrokracie“.
Na závěr nezbývá než podotknout, že se toho od té doby příliš nezměnilo.
Dále čtěte: