Podnikli jsme poměrně rozsáhlou anketu mezi pražskými středoškoláky a učni a při třídění odpovědí se nestačíme divit. Poznámku o časopisech s tvrdými deskami lze ještě chápat jako nadsázku.
Následující anketní odpověď studenta druhého ročníku gymnázia však už poměrně přesně rýsuje kontury úpadku. „Na základce jsem po knížce nesáhl, teď čtu docela dost. Viděl jsem, že čtou lidi okolo mě, tak jsem to taky zkusil.“ Asi jako novou značku mobilního telefonu, chtělo by se dodat.
Netroufáme si na statistické výstupy, nicméně čtyři závěry našeho průzkumu se jeví jako nepochybné.
1. Většina středoškoláků považuje knihy za ztrátu času, mají více možností, odkud čerpat zábavu i informace, než měli jejich rodiče a prarodiče, a k ocenění jiných a nezastupitelných hodnot literatury je nikdo nevede.
2. Gymnazisté podle očekávání čtou poměrně hodně, učňové naopak prakticky vůbec.
3. Mezi preferovanou literaturou téměř zcela chybí velká klasika, moderní avantgarda a soudobá literatura. Nejšířeji je zastoupen „střední proud“, a to často i knihy, které četla už generace rodičů a prarodičů dnešních středoškoláků. Jenže u generace nejmladší už patrně závažněji nepřispívají k sebeidentifikaci jednotlivců ani skupin.
4. Jen minimálně čtena je literatura česká.
Nestárnoucí Hercule
Populární jsou detektivky. Tento nijak překvapující poznatek je však třeba doplnit dvěma podivuhodnostmi: detektivky jsou oblíbené hlavně mezi dívkami. A největší pozornosti se těší ty velmi klasické. Jinými slovy: Ed McBain a Dick Francis nemají šanci proti Agathě Christie a Arthuru Conanu Doyleovi. Šestnáctiletá Josefína dokonce před rokem neúspěšně zakládala klub Hercula Poirota. Oblibu „klasiky“ vysvětluje docela pochopitelně: na tradičních detektivkách nejvíce obdivuje napětí a standardní formu: úvod, zauzlení a přesně popsaný postup rozřešení.
Jejím hrdinům – Poirotovi a Holmesovi – může ve středoškolských kruzích konkurovat snad jen Robert Langdon – symbolog, který celosvětově proslavil Dana Browna. „Normálně detektivky nečtu, ale Šifra mistra Leonarda se mi díky tomu prostředí fakt líbila. Navíc se týkala bible a všechno do sebe perfektně zapadalo,“ odpovídá typicky Jonáš (17), který jinak čte horory. Nakolik je Šifra mistra Leonarda detektivka a nakolik vykalkulovaný kýč, ponechme tentokrát stranou.
Sbohem, Karamazove
Ačkoli gymnazisté se neuzavírají žádnému žánru, v odpovědích na otázku, co čtou, se objevují jména Remarquea, Pratchetta i Saroyana, celá jedna oblast naprosto chybí. Můžeme ji označit jako území Cervantese, Sofokla, Dostojevského, Kafky, Faulknera či Joyce. Tedy takzvaná velká klasika. Gymnázia ovšem nemají nástroje, jak svoje studenty do čtení nutit. Jediným způsobem je povinná četba. Jenže sami středoškoláci poznamenávají, že z povinné četby čtou beztak jen to, co je zajímá, a není problém dohodnout se s pedagogem, aby vybrané knihy posunul na první místo chronologicky seřazeného „booklistu“, takže na Flauberta zase nedojde.
Větším stimulem než povinná četba je pro teenagery prostředí, ve kterém se pohybují. Lišit se od ostatních, to vyžaduje dávku odvahy, zelený přeliv je sice účinný, ale někdy postačí méně razance, řekněme Kerouakovo Zjevení Orfea.
Červená knihovna
Naprosto neuvěřitelný výsledek nám anketa poskytla ve vztahu k českým autorům. Slušně řečeno, středoškoláci k nim mají poněkud dál. Výjimku tvoří jedině Michal Viewegh, kterého čtou dívky místo zamilovaných románů. To neznamená, že červená knihovna se vytratila docela. „Líbí se mi milostná zápletka,“ vysvětluje šestnáctiletá Kamila ze zdravotní školy, proč je jejím oblíbeným spisovatelem Stanislav Rudolf. A v kurzu jsou i jiní „červenáčci“: Lenka Lanczová, Jude Deverauxová nebo Victoria Holtová.
Ale zpět k Vieweghovi, který je pro sedmnáctiletou Báru téměř synonymem pro slovo kniha. „Ještě tak před měsícem jsem nečetla nic jiného, ale teď už od něj mám všechno přečtené alespoň dvakrát. Při čekání na jeho další knížku čtu Hrabala,“ vypráví pražská studentka soukromého gymnázia. Co se jí na Vieweghovi líbí? „Že píše o tom, co sám prožil.“ Snad. „Miluju jeho druh humoru, jakousi lehkou ironii a sebekritiku. Líbí se mi, jak zajímavě dokáže popsat tak běžnou věc, jako je třeba ranní vstávaní. A jakoby bez zábran hovoří o velice intimních věcech,“ dodává slečna, jejímž nejoblíbenějším titulem jsou Zapisovatelé otcovský lásky. „Píše to jazykem, kterým normálně mluvíš. Není to spisovný, ale toho sis asi všiml už podle názvu - otcovský.“ A tyto její důvody jsou přesným obrazem aktuální středoškolské vieweghománie.
Oponenti jsou v hluboké menšině, ale najdou se a obvykle vidí ostře. Gymnazista Jindřich oceňuje kvalitu jeho knih ze začátku 90. let, míněna především Báječná léta pod psa: „Na ty už patrně nikdy nenaváže. Je paradoxní, že čím větší břečku napíše, tím víc se prodává. Stalo se známkou literárního vkusu i intelektu čísti Viewegha. Čtou ho však zvláště ti, kteří obě ze zmíněných vlastností postrádají.“
K argumentům Vieweghových odpůrců často patří jeden velmi poučný: medializace. „Ptají se ho, jak se cítí ve svém novém domě, jestli spí rád za pecí. Ptají se ho na jeho názor na nově zavedená dopravní pravidla. A ptají se ho na to, co má v plánu pro příští týden. A on odpovídá a jen tak mimochodem se zmiňuje o chystané knize, která bude bezesporu stejně skvělá, jako byla ta předešlá,“ konstatuje jeden z respondentů naší ankety.
Mainstream
Aneb Vrcholek žebříčku autorů a titulů náročnějšího teenagera. Erich Maria Remarque, typicky Na západní frontě klid. John Irving: Pravidla moštárny a Svět podle Garpa. Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye. Gabriel García Márquez, John Steinbeck, William Saroyan, Paulo Coelho, Ernest Hemingway, Jack Kerouac.
Absolutně nejčtenější je ale mezi teenagery román Very Christiane Felscherinowové všem známé pod pseudonymem Christiane F. My děti ze stanice ZOO je kniha už několikáté generace dospívajících. Její autenticita odkazuje k ještě jednomu nepochybnému trendu. Oblibě literatury faktu a literatury analyzující například historické události a politické či sociální trendy. Příznačná je například širší obliba románu 1984 George Orwella. „V podstatě nečtu nic jiného, baví mě totiž fakta,“ říká sedmnáctiletá studenka střední zemědělské školy Aneta o literatuře na politická témata. Už téměř dva roky neúspěšně shání Mein Kampf v knižní podobě.
Potterova vina
Nejobecněji sdílenou prioritou, kterou naše anketa zachytila, je obliba fantasy literatury. První zkušenosti skoro všech současných středoškoláků, kteří fantasy čtou nebo četli, se pojí s heptalogií Joanne Rowlingové, jak sami uvádějí. „Harry Potter mě nakopnul nejen k fantasy, ale ač to možná zní trochu trapně, i ke knížkám samotným,“ tvrdí šestnáctiletá Karolina. Zasvěcení Potterem je samozřejmě na pováženou. Někteří konzumenti to dobře vědí. „Jestli je Potter fantasy, tak je fantasy také každá jiná pohádka, kde se objevují nepřirozené bytosti,“ míní devatenáctiletý Vojta. „A pokud je každá pohádka fantasy, tak je fantasy celosvětově nejčtenějším žánrem,“ dodává.
Na celosvětové soudy musíme rezignovat, ale že fantasy je mezi českými gymnazisty momentálně nejčtenějším žánrem, tvrdit můžeme. V módě jsou Terry Pratchett, Roger Zelazny, Sergej Lukjaněnko, Andrzej Sapkowski, Raymond Feist nebo nestárnoucí John Ronald Reuel Tolkien, jehož Pán Prstenů je po bradavickém čarodějovi druhou nejčastější cestou k fantasy.
To platí například pro sedmnáctiletého Aleše. „Přiznám se, že jsem nejdřív viděl film. Málem jsem u něj usnul, ale přesto jsem podlehl přemlouvání spolužáka a Tolkiena jsem si přečetl.“ Nyní má nejradši Amber, po dlouhé době první věc, která není klonem Tolkiena nebo Feista. Její autor Roger Zelazny má cenu Huga a Nebula, jež má ve světě fantasy a sci-fi váhu. Karolina obdivuje Pratchettův humor a Sapkowského postavy.
Vojta má nejraději Noční hlídku od Sergeje Lukjaněnka – to šero a jeho schopnosti.
Jeho vysvětlení této osobní preference zahrnuje možná důvod všeobecné obliby fantasy žánrů: „Aby bylo hezky vidět, co všechno se může dít, aniž bychom o tom věděli.“
Oblíbený knižní žánr se pro Vojtěcha stal životním stylem podobně jako pro část jeho vrstevníků třeba hip-hop. Fantasy pro něj neznamená jen knihy, filmy nebo počítačové hry jako Dračí doupě. Ale také hudbu, kamarády nebo srazy příznivců fantasy, na nichž se odehrávají i simulované bojové aktivity zvané dřevárna.
„Ale první byla kniha,“ připomíná Vojta. Zní to jak úsloví z jiného století.
===== Desetkrát z jiného století
Pro srovnání jsme položili předním osobnostem z různých oborů dvě otázky:
1. Co jste četli jako středoškoláci?
2. K jakým knihám jste měli naopak averzi?
Pavla Gomba,
ředitelka UNICEF ČR
1. Přibližně do druhého ročníku střední školy jsem byla typickým knihomolem a přečetla jsem všechno, co měli rodiče i další příbuzní v knihovně. Potom se ale něco zlomilo a já místo fikce začala číst spíše odbornou literaturu. Pamatuji si, že mě v tomto období hodně zaujala kniha Erika Berneho Jak si lidé hrají.
2. Bohužel k veškeré literatuře, která byla povinná k maturitě.
Jiří Šimáně,
majitel společnosti Unimex Group
1. Tehdy jsem nejvíce četl Remarquea.
2. Averzi jsem měl vůči spisovatelům pocházejícím z území bývalého Sovětského svazu. Nemělo to ale nic společného s úrovní mého poznání, byl to pouze výraz postoje naší generace ke všemu, co přicházelo z Velké země.
Ivan Zachariáš,
reklamní režisér
1. Pokud si vzpomínám, měl jsem tenkrát oblíbeného Johna Steinbecka, hlavně jeho román O myších a lidech.
2. Veškerá povinná četba našich raných autorů byla za trest.
Karel Muzikář,
právník, řídící partner Weil, Gotshal & Manges
1. Absolutně jsem miloval Josefa Škvoreckého a Milana Kunderu. Škvoreckého Zbabělci a Legenda Emöke a Kunderův Žert a Směšné lásky, to byly knihy, na kterých jsme na Gymnáziu Na Zatlance vyrůstali.
2. Co jsme naopak nesnášeli, byl Švejk.
Milan Knížák,
ředitel Národní galerie
1. Máte-li na mysli věk mezi čtrnácti až osmnácti lety, tak v té době jsem začal zuřivě číst poezii, ke které jsem se dostal skrze mladistvé práce Jiřího Wolkera. Dostal jsem se k tehdy fascinující edici Světová četba a ke Knihovně klasiků. Z té doby (bylo mi šestnáct let) se také traduje můj čtecí rekord: šest knih za jediný den. Byla to doba, kdy jsem hltal veškerou krásnou literaturu. Nechodil jsem na obědy a za peníze jsem si kupoval knihy. Mimo Wolkera to byl i Fráňa Šrámek a Walt Whitman a jeho Stébla trávy.
2. Nesnášel jsem socialistické romány, i když jsem řadu z nich přečetl, poněvadž jsem si nemohl nevšimnout chvály, kterou pěla tehdejší média. Jen nevím, který z těchto autorů mi byl nejprotivnější.
Jan Hřebejk,
filmový režisér
1. Četl jsem hodně básně - Prevérta, Chlebnikova, Gravese, Gellnera, Hraběte… Zásadní prózou pro mě byly tehdy zakázané knihy Josefa Škvoreckého a Milana Kundery, hlavně Zbabělci, Žert a Směšné lásky.
2. Co jsem nemohl vystát, do toho jsem se nenutil, a naše paní profesorka Hrušková naštěstí také ne.
Kateřina Neumannová,
olympijská vítězka v běhu na lyžích
1. Na střední škole jsem si oblíbila detektivní příběhy Dicka Francise a také knihy Ericha Segala.
2. Určitě jsem neměla moc v oblibě povinnou četbu.
Miloslav Vlk,
arcibiskup pražský
1. Ze své četby jsem si dělal podrobné výpisky a hodnocení, které mi ještě zůstaly. V určitém období jsem přečetl snad všechny „baarovky“. Ale měl jsem rád i jinou „vážnější“ četbu. Třeba Dominika Pecku a jeho krásné esejistické knihy zkušeností středoškolského profesora, naplněné mnoha „filozofickými“ úvahami o „študákově“ duši. Dále jsem četl Josefa Pekaře, jeho fundované knihy o českých dějinách. Ze zahraniční literatury vedle Shakespeara také Molièra, pokud možno ve francouzském originále. Z poezie jsem měl nejraději básně Jana Zahradníčka, které jsem přečetl všechny.
2. Averzi jsem měl hlavně k Aloisi Jiráskovi, protože jsem věděl, že jeho historické romány jsou poznamenány hlubokým odporem vůči katolické církvi a že píše často „pohádky“. Však se na výtku, že se nedrží historických faktů, hájil tím, že si „může se svými románovými postavami dělat, co chce“.
Rudolf Zahradník,
kvantový chemik a čestný předseda Akademie věd ČR
1. Střední školu jsem začínal za války a maturoval jsem po komunistickém puči. Dobře si pamatuji, že jsem v primě horlivě četl Foglara a Jiráska. Později jsem přečetl téměř celého Karla Čapka a po válce Masaryka (poválečná vydání od „Ideálů humanitních“ až po „Otázku sociální“). To se rozumí klasika typu Boženy Němcové nemohla chybět. Všeliké učebnice filozofie a Freudovu Psychoanalýzu. Od tercie jsem navíc horlivě četl učebnice chemie.
2. Mocnou averzi jsem měl vůči aktivistické literatuře za nacismu a komunismu.
Michal Viewegh,
spisovatel
1. Na střední škole jsem bohužel téměř nečetl, povinnou četbu jsem opisoval ze čtenářských deníků snaživých spolužaček (k mému uhranutí literaturou došlo až o pár let později).
2. Jak vyplývá z první odpovědi, téměř ke všem (jediná výjimka, na niž si vzpomínám, byl Vladimír Páral).
