V době, kdy střední Evropa povětšinou lepí nesourodé koalice z neznámých stran, je to malý zázrak. Orbán ukázal, že umí v politice „makat“, a tak mu Maďaři věří. Co na tom, že na úspěšné vládnutí si vypůjčil odjinud. Třeba ze soukromých penzijních fondů si Orbánův druhý kabinet nadělil deset miliard eur, kterými vylepšil statistická čísla veřejného deficitu. Co stát neprojedl, to investovat.
Nikoliv ale šťastně. Zpětné zestátňovaní zprivatizovaných podílů v energetických firmách ekonomicky nic nenese. Politicky ovšem ano. Orbánovým cílem není a nebylo vydělávat, ale dostat co nejvíce hráčů pod svou kontrolu. Maďaři také hodně slyší na národoveckou notu – nějaký cizák jim přeci nebude diktovat ceny. A už vůbec ne nestoudně vydělávat na starém dobrém forintu. Důvodem pro zavedení bankovní daně nebyl ani tak ekonomický kalkul, jako spíš národní hrdost.
Český volič na svého Orbána stále čeká. Ze všeho nejvíc by maďarské úspěchy chtěl napodobit Andrej Babiš. Samozřejmě až poté, co se pomocí svého charismatu muže z lidu vyrovná s nudným ouřadou Bohuslavem Sobotkou, který mu tak nějak stojí v cestě. Babiš má ovšem co dohánět nejen v politice, ale i v byznysu. Rychlé tužky se nechtějí pouštět do unáhlených politologických sond. Senzorický podotek je ale zcela na místě. Přinejmenším Kostelecké uzeniny mají totiž do pravé čabajky opravdu ještě daleko.
Další články autora nejdete zde:
