Réva dozrává, vinohrady jsou plné sběračů a v tancích to začíná vřít. Nastává podzimní moravská idyla a nejlepší čas na procházku mezi řádky. Když jsme s Milošem Michlovským, jedním z nejuznávanějších moravských vinařů, o kterém ti ostatní mluví s úctou jako o „panu docentovi", vyrazili po jeho vinohradech, připadala jsem si trochu jako v seriálu Slovácko sa nesúdí.
Jako malá jsem ho vůbec nechápala. Ne snad že bych použitému nářečí nerozuměla. Přišlo mi ale zvláštní, že každá věta, kterou herci vyslovili, obsahovala nějaké rčení nebo lidové moudro. Takhle přece nikdo nemluví. Co mi v dětství přišlo divné, dnes vyhledávám a nezarazí mě automatické tykání ani melodičnost východomoravského nářečí.
„Víno sa rodí na vinohradě, to si pamatuj,“ říká mi hned zkraje Miloš Michlovský a vybízí mě, abych ochutnala hrozny, které sběrači právě začali sklízet. „To je Rulanda a toto Pálava,“ ukazuje na zvláštně zbarvené bobule, ani modré, ani bílé, spíše šedočervené nebo až do hněda. „Kolik to má?“ houkne na skupinku stojící u vinohradu. „Dvacet dva,“ ozve se nazpátek výsledek měření obsahu cukru v bobulích. Cukernatost sama o sobě ale k určení optimální chvíle pro sklizeň hroznů nestačí, kde chybějí zkušenosti, moštoměr to nezachrání.
Je toto možné?
Podivuju se nad tím, že mezi sběrači nevidím studenty Střední vinařské školy Valtice. Kde jinde než na vinohradě a ve sklepě by se měli naučit dělat víno? „Věříš, že mají v osnovách jen jeden týden praxe ve čtvrtém ročníku, je toto možné?“ rozohňuje se Michlovský. Prý se snažil přesvědčit ředitele a vedení kraje, aby osnovy změnili, zatím ale bez úspěchu. Sbírání hroznů je dřina, do které se nikomu nechce. Moravské vinice tak na podzim pravidelně obsadí skupinky Rumunů a Ukrajinců, kterým žádná práce není dost těžká. A potom Pražáci, kteří chtějí být u toho.
Sbírání hroznů je dřina, do které se nikomu moc nechce (Foto Hynek Glos)
Trochu se profíkům pletou, nenasbírají zdaleka tolik, ale zase to většinou dělají zadarmo, za ten pocit, že dělají víno vlastníma rukama. Někteří za tenhle „autentický“ zážitek i zaplatí. Protože na podzim je na vinohradech krásně. Vlastně nejen na podzim; něco o tom vím.
Když přiznám, že mou původní profesí je advokacie, zeptá se Miloš, jestli už jsem si taky koupila vinohrad. Prý to tak právníci teď dělají - vyhoří, koupí si vinohrad a myslí si, že je víno spasí a dá jim nový smysl života. „Jenže jak chceš bez zkušeností dělat víno? Já ho udělám milion litrů za rok, ale oni vůbec nevědí, do čeho jdou. Když už se na to dám, tak bych tomu měl rozumět, ne?“ varuje mě nenápadně vinař. Snažím se kolegy chabě obhajovat, poukazuji na výhodnost investice do půdy a snahu se o vinohradnictví něco naučit. Sama jsem o koupi vinařství s vinohrady neuvažovala. Zvlášť když hektar mladé vinice vyjde aktuálně na asi dva miliony, čím starší réva, tím jde cena níž, ale pod milion se dnes v dobrých lokalitách na Moravě nedostanete.
Jak internet věcí pomáhá vinařům k lepší úrodě: Ve víně je pravda, na vinici je IoT
Dělat víno by mě však bavilo, takže se hlásím do služby a vyjednávám si maringotku někde na vinohradě s výhledem. Můžu zahánět špačky, hlídat hrozny před zloději, a kdybych naučila svého psa plašit srnky, našly bychom uplatnění obě. Srnky jsou totiž „potvory“, kdybyste to nevěděli. Během roku můžu lepit etikety v etiketárně, ale spíš se nenápadně snažím protlačit mezi personál nově připravované vinotéky nebo, jak říká Michlovský, „vinné galerie“. V té se bude snoubit místní víno s jídlem, které uvaří Filip, syn pana Michlovského, kuchař se zkušenostmi ze zahraničí, který se rozhodl vrátit domů. To by mě bavilo asi nejvíc. O výši mzdy si nedělám velké iluze, ale když se rozhlédnu po vinohradech kolem, začínám o tom vážně uvažovat.
Moravské vinice na podzim obsadí skupinky Rumunů a Ukrajinců (Foto Hynek Glos)
Zdá se, že tady plyne čas trochu jinak, v Praze leje, tady svítí slunce, e-mailová schránka se plní dalšími a dalšími úkoly, tady se plní kýble sběračů hrozny, zatímco doma tečou nervy, tady teče první vylisovaný mošt. Já vím, je to trochu iluzorní, ale i vinař přiznává, že ho ani nenapadlo dělat jinou práci a pocit vyhoření se u něj nikdy nedostavil.
Nepleťte se pod nohy
Projdeme část z více než sto dvaceti hektarů vinic, napůl v žertu dohodneme zkušební směnu na začátek října (když slíbím, že se nebudu ostatním motat pod nohama) a zamíříme mezi tanky a sudy do provozu. Právě přivážejí ten den nasbírané hrozny, tak se můžu rovnou podívat na začátek přípravy vína. Ochutnám první burčák z několika tanků a projdu kolem sudů, ke kterým dostanu náležitou přednášku. Víc jich prý u nás nikdo nemá. Omrknu své potenciální pracoviště v etiketárně a trošku mě překvapí, kolik různých etiket je k dispozici. Miloš Michlovský se nijak netají tím, že svá vína dodává nejen do restaurací a specializovaných vinoték, ale i do řady obchodních řetězců. „Když máš tolik hektarů, tak nemáš jen ty nejšpičkovější tratě. Z nejlepších poloh děláme ta nejlepší, spíše dražší vína, z jiných zase vína cenově dostupnější, třeba i do řetězců. Nejsem zastáncem toho, aby vinařství bylo oborem pro horních deset tisíc. Bude-li víno aristokratickým nápojem, bude to jeho neštěstí. Víno musí být lidovým nápojem, dostupným každému, protože nikdo se znalcem vína nerodí,“ pokračuje ve výkladu „pan docent“ a já jen souhlasně přikyvuji.
Znalce vína je třeba vychovávat a téměř každý začíná vínem dostupnějším, většinou ze supermarketu a teprve postupem času se propije k něčemu hodnotnějšímu. Mezi těmi, které lze za znalce vína považovat, panuje shoda v tom, že když už kupovat víno v běžném obchodě, tak právě to od Michlovského. Logika věci je celkem jednoduchá, vysvětluje dále vinař: „Beru to jako budování zákaznické základny, a tak se snažím i ta nejzákladnější vína dělat co nejlépe.
Miloš Michlovský u svých sudů (Foto Hynek Glos)
Moje víno je k dispozici na více než tisíci prodejních míst. Když mě lidi budou znát z řetězců a bude jim moje víno chutnat, někdy třeba přijedou k nám, ochutnají i ta dražší vína, která z řetězců neznají. A já budu mít další spokojené zákazníky, kteří budou mít rádi moje víno a budou za ně ochotní zaplatit.“ No jestli jim dá Michlovský ochutnat stejná vína jako mně, budou navěky lapeni. Vína z jeho limitovaných řad, jako jsou Premier nebo Cuvée 1+1, patří bez debaty mezi špičku na českém trhu. Když jsem zapochybovala o tom, jestli je láhev moravského vína té nejvyšší kvality prodejná za cenu kolem 1500 korun, vyzval mě majitel domu k sázce. Prý mám dovézt francouzská, italská nebo jiná světová vína v podobné cenové relaci a k nim přidáme ta jeho. Na základě slepé degustace vyberou renomovaní odborníci ta nejlepší z nich, a když mezi nimi nebude některé z těch jeho, dostanu karton toho, co si vyberu, i toho nejdražšího.
A víte co? Nevsadila jsem se, myslím, že bych nevyhrála. Raději vytáhnu holínky z komory a vypravím se do Rakvic. Třeba když budu sbírat dostatečně efektivně, nějakou lahvinku si vysloužím. Trochu se bojím, že mě budou od práce odvádět výhledy a budu se kochat. Ale copak jde se nekochat, když je na Pálavě tak krásně?
