Vinařství je spojováno jednak se staletou tradicí, jednak s významem a jménem terroiru. Je tedy velmi těžké, ne-li nemožné prosadit se s mladým projektem, navíc v oblasti bez vinařské historie.
Autor: Casale Del Giglio
Tím spíše v Itálii, která si na historii vinných sklepů a bonitu vinic potrpí obzvláště. Když se někdy podaří, je to průlom do zavedených uzancí a velké překvapení jak pro producenty, tak i konzumenty.
Přestože do obchodu vínem se rodina Santarelli zapojila už koncem 19. století, přestože první obchod – vinotéku, řečeno dnešní terminologií – založil na římské Piazza Capranica Berardino Santarelli v roce 1914, dějiny rodiny coby vinohradníků a vinařů začal psát až rok 1967. Tehdy totiž zakoupil mladší Berdardino Santarelli Casale del Giglio statek a pozemek v údolí Agro Pontino. Ne ovšem původně pro pěstování révy, tato oblast nepatřila k významným vinařským oblastem Latia. Zásadní změna přišla v roce 1987. Tehdy Santarelliovi vyzvali přední italské enology ke spolupráci na zdánlivě nesmyslném projektu zřídit v kraji doposud vinařsky nepolíbeném vinohrady. Záměr se vydařil a od těch časů zdobí pozemky okolo Casale del Giglio zelené, větrem se vlnící hlavy réví.
Cesta na vrcholek
Z původně šedesáti odrůd byly – za vydatné odborné pomoci profesora Attilia Scienzy z milánské univerzity – vyselektovány ty, jimž tamní klima a půdy vyhovovaly nejlépe. Kupodivu to byly sorty původně neitalské, do země kdysi importované. Syrah a petit verdot z červených, petit manseng, viognier, chardonnay či sauvignon z bílých. Po dvaceti letech práce se vína ze sklepů Casale del Giglio propracovala na vrcholek kvalitativní pyramidy oblasti Latium nebo Lazio, chcete-li. Ač ne tak známá jako zajímavou pověstí opředené Est! Est!! Est!!! di Monterfiascone nebo již od antických časů proslavená falernská, dostala se vína z údolí, které nikdy nikdo neopěvoval, do povědomí skutečných milovníků božského nápoje. A to dokonce velmi razantně, v samém Římě a jeho okolí se vypije na sedmdesát procent produkce – ta čítá nějakých 750 tisíc lahví ročně.
Protože sklep leží v oblasti bohaté na naleziště antických památek, nesou jeho vína názvy s antickou dobou spojené – Satrico po někdejším nedalekém městě, Antinoo po objevené skulptuře z dob Hadrianových, Albiola po dalším historickém místě. Vína jako by v sobě nesla vedle otisku terroiru i výrazná stigmata dávné slávy bohatých antických dějin tohoto kraje.
Bez tradice chloubou
Přestože je Latium považováno za oblast převážně bílých vín, dokonce povýtce nevalných kvalit, etikety Casale del Giglio můžete dnes objevit v nejlepších římských restauracích. Za všechny zmíním alespoň jednu, michelinovou hvězdou se honosící Panoramic Restaurant Imago hotelu Hassler na římském Piazza Trinità dei Monti.
Idea vinařské rodiny Santarelli tak dostává reálnou podobu a vína „bez tradice”, olepená řadou medailí z prestižních přehlídek domácích i mezinárodních, se pomalu ale jistě stávají chloubou Latia.
Kraje, který podle mnohých měl donedávna největší vinařský sukces už za sebou. Kraje, který se díky sklepům, jako je Casale del Giglio, znovu vrací na výsluní vinařské slávy Itálie.
Hitem je červené
Přestože se při výše zmíněných výstavách prosazují zatím především bílá, hitem sklepa je červené. Mater Matuta, oslňující kupáž odrůd syrah a petit verdot. Víno pojmenované po dávné bohyni – úsvitu, ochránkyní plodnosti a zrodu, domnívám se – je mimořádně harmonické, překvapivě mocné, kouzelně dlouhé. Někdy „zlobivý” syrah je uhlazen do mazlivého valéru, zčásti díky sice nevelkému, jasně však patrnému vlivu sorty petit verdot.
Na to, aby se projevilo v plné kráse, si musíte chvíli počkat. Jako by se stydělo, odhaluje víno své poklady jen zvolna, polehoučku. Zprvu zastřený „nos” se rozvoní do obsažné vůně tmavého ovoce, čímž akcentuje chuťové projevy, odvíjející se ve stejných intencích. V plném těle lze vystopovat snad všechny tmavé bobuloviny, co jich vůbec je, podpořené sympatickou kyselinou a neagresivními taniny, vyznívá doušek do dlouhého, patricijsky ušlechtilého odeznění. Právě tyto vlastnosti mu umožnily získat v letech 2007-2008 hned osm prestižních uznání, od dvou pohárků Slow Foodu přes medaile bronzové, stříbrné až po velkou zlatou medaili na mezinárodním setkání v říjnu 2007.
Hlavně tmavá masa**
Plnokrevný, sebevědomý výraz určuje toto víno jako partnera vybraným krmím. Báječně funguje se všemi tmavými masy, moc si rozumí s jihoamerickými. Sami jeho producenti doporučují zapíjet jím zvláštní, mozzarelle podobný sýr provola di bufala, který zrál až tři měsíce obalený slupkami kuliček hroznů syrahu. Je-li navíc ještě mírně nauzený, dokáže si se sklenkou Mater Matuta „popovídat” o vzájemně se propojujících chuťových kouzlech. Kupáž si umí podat ruku i se zvěřinou v různých úpravách. Z regionálních receptur oblasti, v níž se rodí, by se možná dobře hodil jeden, a sice kachna à la Bartolomeo Scappi (slavný kuchař sedmi papežů králů i císaře Karla V. v 16. století).
