Prosazoval léčbu prací, čerstvým vzduchem a především čistou vodou. Ve slezském Gräfenbergu vybudoval počátkem 19. století světoznámé vodní lázně, které si oblíbila i řada významných osobností, například ruský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol. To byl Vincenz Priessnitz, jedna z nejznámějších a nejslavnějších osobností českého lázeňství.
Foto: Wikipedia
Slezský Gräfenberg (dnešní Lázně Jeseník) byl ještě roku 1819 malou osadou nedaleko Frývaldova (Jeseníku). Tvořilo ho osmnáct dřevěných chalup, umístěných v těžko přístupném svahu obklopeném ze tří stran horami. O dvacet let později, roku 1839, se ale víska změnila k nepoznání. Stály zde lázně světové pověsti, do kterých putovali nemocní za uzdravením i vědci a lékaři za novými poznatky. Vídeňský doktor Selinger dokonce roku 1852 označil Gräfenberg za jedno z nejpozoruhodnějších míst na světě.
Tvůrcem tohoto zázraku byl místní léčitel Vincenz Priessnitz, který vystihl trend tehdejší doby: návrat člověka k přírodě. Jeho vodoléčba vycházela z čistě přírodních principů a slavila úspěch i tam, kde si klasická medicína nevěděla rady.
Pokropený živou vodou
Už v polovině 18. století se několik občanů z Frývaldova vystěhovalo na nedalekou stráň, zvanou Gräfenberg, aby měli blíž ke svým horským políčkům. Zůstali městskými občany, nepodléhali robotě a měli právo pást dobytek v biskupských lesích. Byl mezi nimi i Jan František Priessnitz, jehož chalupa stála v osadě nejvýš. Hospodářství po něm zdědil nejstarší syn téhož jména, který měl celkem šest dětí. Nejmladší Vincenz se narodil 5. října 1799.
Nejstarší syn Josef roku 1807 zemřel a otec brzy poté zcela oslepl. Tíha hospodářství tedy zůstala na dvanáctiletém Vincenzovi, který se musel postarat o sestry i matku. Školu proto navštěvoval jen zřídka. Učitelkou mu byla hlavně příroda, pro jejíž pozorování měl jedinečné nadání.
V šestnácti letech ho ovšem postihl těžký úraz. Na poli se mu splašil kůň, kopytem ho srazil k zemi a kolo povozu mu přejelo hruď. Přivolaný ranhojič prohlásil zranění za smrtelná a dával mladíkovi pár dnů života. V nejlepším případě měl zůstat nadosmrti mrzákem. Vincenz se ale uzdravil. Žebra narovnal přes hranu židle a na hruď pak vytrvale a trpělivě přikládal obklady namočené ve studené vodě, poučen příkladem srny, kterou viděl, jak si v lese u pramene opětovně smáčí ránu. Sousedé měli uzdravení mladého Priessnitze za zázrak a on sám tím získal neotřesitelnou víru v léčivou moc vody. Když potom vodou úspěšně léčil nemoci zvířat a uzdravil i služku souseda, zprávy o jeho schopnostech se začaly rychle šířit.
Ložnice u sousedů
Ordinací mu byla lavice za stodolou, léčebnými prostředky pramenitá voda, houba, kterou koupil na trhu, a především intuice, rozvaha a klid, díky kterým si získával důvěru nemocných. Ti k němu brzy přicházeli i z dalších obcí a zanedlouho jich bylo tolik, že je už nebylo kde ošetřovat. Vincenz Priessnitz proto roku 1822 přestavěl se svolením otce rodnou chalupu na kamenný dům, do jedné místnosti umístil necky a tyto prostory začal využívat k léčení pacientů. Tak vznikl první vodoléčebný ústav.
Pověst o léčitelském umění mladého Priessnitze brzy překonala hranice kraje a šířila se dál. Posílali pro něj od Šumperka i od Nisy a do Gräfenbergu přicházelo stále více nemocných ze vzdálených míst. U těch byl ovšem problém s ubytováním, protože všechny gräfenberské chalupy byly zařízeny jen pro prosté bydlení hospodáře s rodinou.
Mladý Priessnitz si ale dokázal poradit. Sousedům nabídl, že jim v jejich domech postaví místnosti pro hosty. Náklady za stavbu mu přitom měli zaplatit až z toho, co od ubytovaných dostanou. Pro statkáře, zvyklé jen na tvrdou práci v lese nebo na poli, to bylo lákavé přilepšení a Priessnitzovi přinesla tato dohoda také řadu výhod: rozšířil možnosti léčení, naklonil si sousedy, zabránil jejich závisti a v neposlední řadě nad nimi získal moc, protože sám rozhodoval, koho kde ubytuje. Později stejným způsobem zálohoval i zřizování van v chalupách, čímž opět prokázal mimořádnou organizátorskou a podnikatelskou schopnost.
Seberte mu houbu!
Roku 1826 postavil Priessnitz pro hosty novou budovu s dvanácti obytnými světnicemi a jídelnou. K léčení v ní používal dvě velké vany, k nimž záhy přibyly tři další v malém, třicet kroků vzdáleném domečku. Rok 1826 je proto většinou považován za rok vzniku lázní.
Věhlas Vincenze Priessnitze velmi vzrostl, když byl roku 1826 pozván k císařskému dvoru do Vídně. Od té doby začala jezdit do Gräfenbergu řada významných hostů, kteří zde poznávali nový život, jim dosud zcela neznámý. Procházeli se v přírodě, pili pramenitou vodu, jedli venkovský chléb, otužovali tělo studenými koupelemi, řezali dřevo a v zimě odklízeli sníh, čímž se oprostili od každodenních starostí. Domů se pak vraceli plní energie a všude vychvalovali muže, který jim vrátil zdraví a radost ze života.
To ovšem budilo žárlivost u Priessnitzových konkurentů, především u frývaldovského doktora Antonína Schnorfeila. Ten, podněcován dalšími místními ranhojiči, dal nejprve úředně zabavit houbu, kterou Priessnitz používal k omývání, s odůvodněním, že budí veřejné pohoršení, protože řada lidí věří, že je očarována. Zásah ale neměl kýžený efekt, Priessnitz začal místo houby používat dlaň, podle všeho s ještě větším účinkem.
Schnorfeil se nechtěl vzdát, roku 1829 proto podal u Krajského úřadu v Opavě na Priessnitze trestní oznámení pro neoprávněné léčení. Podle zákona z roku 1803 bylo totiž laikům vykonávání medicíny zakázáno a trestalo se žalářem až do šesti měsíců. Priessnitz byl v říjnu 1829 skutečně odsouzen ke čtyřem dnům žaláře, podal ale odvolání a Zemské gubernium v Brně ho pro nedostatek důkazů obžaloby zprostilo.
Požehnání od komise
V lednu 1831 dostal Priessnitz povolení k činnosti, avšak omezené jen na očistu těla a přijímání pacientů z blízkého okolí. Podnikavý léčitel ihned postavil nový kamenný dům s osmnácti místnostmi, omezení ale příliš nedodržoval. Žádného hosta neodmítl a u pouhé očisty také většinou nezůstalo. Frývaldovští dohližitelé na něj proto v říjnu 1833 podali novou stížnost. Tentokrát se však Priessnitz nechtěl už jen obhajovat, rozhodl se bojovat za uznání svých metod a o úspěšnosti léčby podal i důkazy.
Spis se stížnostmi se rozrůstal, rozhodnutí ovšem stále nepadlo. Priessnitz měl již řadu zastánců a o jeho vodoléčbě začaly vycházet i knihy. Roku 1834 postavil další dům s devatenácti obytnými místnostmi a v Gräfenbergu se ten rok léčilo už 256 lázeňských hostů.
Spor nakonec vyřešila až odborná komise, která měla za úkol prozkoumat Priessnitzovu léčbu a rozhodnout, zda jeho ústav může být zachován, nebo má být zrušen. Komise byla v Gräfenbergu osm dní, dala si podrobně vyložit léčebné metody, mluvila s nemocnými a vyslechla i místní ranhojiče. V posudku pak uvedla, že Priessnitz není žádný šarlatán, ale muž, který je „naplněn nejčistší snahou pomoci“. Výrazně ocenila jeho laskavost i důslednost a léčebné metody označila za pozoruhodné. Rušení ústavu pak v žádném případě nedoporučila a jakýkoliv násilný zásah do jeho fungování označila za nevhodný. Krátce poté dostal Vincenz Priessnitz povolení k provozování lázní bez omezení.
| Vincenz Priessnitz (1799–1851) |
| Narodil se 4. října 1799 v Gräfenbergu (dnešní Lázně Jeseník) v rodině chalupníka. Po smrti staršího bratra a oslepnutí otce se musel starat o rodinu, školou mu tedy byla hlavně příroda. V šestnácti letech utrpěl těžký úraz, dokázal se však vyléčit pomocí vody a podobně začal pomáhat ostatním. Roku 1822 přeměnil rodnou chalupu na vodoléčebný ústav a roku 1826 vybudoval i novou budovu pro hosty. Ve 30. letech 19. století pak získal povolení k provozování lázní, jejichž prestiž rychle vzrůstala. S manželkou Sofií měl osm dcer a teprve roku 1847 se dočkal syna. Zemřel čtyři roky po jeho narození, 28. listopadu 1851. |
Moje lázně, můj Hrad
Rokem 1837 začalo vítězné tažení Priessnitze a jeho lázní světem. Z chudé horské kolonie vzniklo vyhledávané lázeňské centrum, pobývali zde významní hosté a zvyšoval se i celkový počet pacientů. Roku 1830 se zde léčilo 54 lidí, roku 1837 přes pět set a o dva roky později už 1 544. Mezi nimi bylo i mnoho lékařů, kteří studovali vodoléčebné metody a šířili je po světě. Sláva i peníze umožňovaly Priessnitzovi lázeňský komplex nadále rozvíjet. Nejprve přestavil rodný dům, poté v letech 1834 až 1835 vybudoval dva léčebné pavilony a nakonec, roku 1838, dal vystavět i takzvaný Hrad, velký léčebný dům s třiceti pokoji, vanami a společenským sálem. Záhy v sousedství vyrostl i takzvaný nový léčebný dům, čímž vzniklo jádro dnešních lázní.
Priessnitz byl na vrcholu slávy a rakouský císař Ferdinand V. mu roku 1846 udělil dokonce Zlatou medaili I. třídy, což bylo ocenění, které před ním ještě nikdo ve Slezsku nezískal. Chybělo mu jen jediné – syn, který by pokračoval v jeho činnosti. Ze šťastného manželství se Sofií Priessnitzovou se narodilo osm dcer, jediný syn František však záhy zemřel. Konkurenti Johann Schroth z Dolní Lipové a Josef Weiss z Jeseníku přitom již dědice měli a Priessnitz cítil, že už mu mnoho času nezbývá. Teprve roku 1847 se manželům narodil syn Vincenz Pavel, do kterého šťastný otec vkládal velké naděje. Ty se bohužel nenaplnily, toho se už ale Priessnitz nedočkal. Jeho zdraví se rychle zhoršovalo a 28. listopadu 1851 ve věku 52 let zemřel. Ještě předtím stihl vypracovat závěť, ve které odkázal lázně synovi pod podmínkou, že se stane vodním lékařem. Do doby, než dostuduje, pak pověřil vedením ústavu Josefa Schindlera, vlastníka vodoléčebných lázní Potočná v Jizerských horách.
Na prahu 20. století
Volba to byla velmi šťastná, protože Schindlerovi se podařilo získat důvěru pacientů a pokračoval v metodách svého předchůdce. Navíc oproti Priessnitzovi docenil význam lékařské vědy a umožnil v Gräfenbergu medicínské studium vodoléčby. Schindler také lázně výrazně rozšířil. Byl podnikatelsky nadaný a vybudoval i své vlastní léčebné domy. Dědic Vincenz Pavel Priessnitz tak po ukončení školy (kterou však nedostudoval) získal už jen část areálu. Jejího vedení si navíc příliš neužil, protože roku 1884 ve věku pouhých třiceti sedmi let zemřel.
To, co se od něj původně očekávalo, nakonec vykonal rakouský důstojník Johann Ripper. Inicioval výstavbu pomníků, sbíral svědectví o léčebných metodách a dbal na pietní uchování všeho, co s Vincenzem Priessnitzem souviselo. Jako předseda Moravsko-slezského sudetského horského spolku pak otevřel město a lázně turistickému ruchu, čemuž výrazně napomohla i stavba železnice roku 1888.
Po Schindlerově smrti roku 1890 se ředitelem lázní stal Eduard Emmel. Vodoléčbu obohatil o masáže a začal se zabývat i léčbou duševních nemocí. Na přelomu 19. a 20. století se navíc znovu rozběhl i stavební ruch a dokončena byla desítka nových lázeňských domů, restaurací a dalších zařízení. Období prostého životního stylu Vincenze Priessnitze tímto definitivně skončilo a Gräfenberg se začal přizpůsobovat velkým světovým letoviskům.
Horník je lázní pán
S novým stoletím se změnilo i majetko-právní postavení lázní. Roku 1909 vznikla společnost „Priessnitzovy léčebné lázně v Gräfenberku“, ve které měla Priessnitzova rodina už jen čtvrtinový podíl. Okamžitě začala výstavba sanatoria Priessnitz, které bylo vybaveno tehdy nejmodernějším léčebným zařízením. Gräfenberg tak opět zvýšil prestiž a roku 1911 se zde léčilo už přes čtyři a půl tisíce pacientů. Krátce po dostavění sanatoria nastoupil do lázní doktor Josef Reinhold, se kterým se začaly rozvíjet elektroléčebné metody a posílila se i psychiatrická léčba v lázních. V polovině 20. let se díky tomu počet hostů znovu zdvojnásobil.
Další změny pak proběhly až po druhé světové válce, kdy byly lázně převedeny pod národní správu a roku 1948 znárodněny. Tím se výrazně změnila klientela a místo zámožných hostů přicházeli váleční invalidé a horníci. Areál prošel také modernizační přestavbou, většinou ovšem ku škodě věci. Teprve roku 1955, kdy funkci ředitele převzal primář Jaromír Rubeš, mohly lázně navázat na původní tradici. Rozvíjely se nové postupy balneopsychiatrie a podařilo se znovu zavést i tradiční „léčbu duše vodou“. Do konce roku 1989 byl Gräfenberg správním centrem Lázeňské organizace Jeseník zahrnující všechny severomoravské lázně. Po revoluci pak vznikla samostatná společnost Priessnitzovy léčebné lázně, která funguje dodnes.
