Říká majitel Českého vinařství Chrámce Ivan Váňa A také tvrdí, že právě kvůli tomu Češi musí být nejlepší vinaři na světě. Protože jsou odkázáni na rozmary nespolehlivého počasí. "V Austrálii, Kalifornii pěstují vinnou révu stejně jako kukuřici nebo ječmen.
Říká majitel Českého vinařství Chrámce Ivan Váňa
A také tvrdí, že právě kvůli tomu Češi musí být nejlepší vinaři na světě. Protože jsou odkázáni na rozmary nespolehlivého počasí. „V Austrálii, Kalifornii pěstují vinnou révu stejně jako kukuřici nebo ječmen. Urodí se vždycky, jak má,“ vysvětluje své názory muž, který pomohl na nohy postavit zanikající vinařskou oblast.
Zanikající vinařskou oblast Mostecka, kde leží malá obec Chrámce, sevřená čedičovými kopečky vyvřelin Českého středohoří a Krušných hor a továrními komíny zdejších proslulých chemiček. Tady se Ivan Váňa rozhodl před šestatřiceti lety pěstovat ovoce a vinnou révu. Ambiciózní projekt měl v tehdy socialistickém Československu zelenou, protože zemědělství tak rekultivovalo krajinu těžce namáhanou povrchovou těžbou uhlí. Jen to víno se dlouho nedalo pít, prý tu byli špatní vinaři. „Moc kvalitní to nebylo. Také mě kamarádi v devadesátém varovali: Nechoď do toho, skončíš za tři měsíce,“ vzpomíná Ivan Váňa na své podnikatelské začátky, kdy se rozhodl, že bude vydělávat na výrobě vína. A zatímco někteří ještě cinkali klíči, on se vrhl na soukromé zemědělství a vinařství. Po deseti letech si uchoval na tváři jemu typický úsměv, chrámecké značky získávají ceny na prestižních vinařských soutěžích, firmě se vede, vybudovali ještě dvě vinárny. Kde se mimochodem nekouří. „Já jsem přestal kouřit ve třinácti. I bez kouření si člověk ničí zdraví až dost,“ směje se Ivan Váňa mému protaženému obličeji.
Byli jsme všechochuť
Takhle komentuje Ivan Váňa nikoliv kvalitu zdejšího vína, ale tým lidí, se kterými se na Mostecku v roce 1967 pustil do pěstování vína a ovoce. Češi, Maďaři, Bulhaři, Rumun, Slovenka a Polka. Takhle multinárodní byl kádr, který začal rekultivovat výsypky povrchových dolů. „Měli jsme štěstí, že tady bylo moderní vedení statku. Prakticky nás nechali dělat, cokoliv jsme si usmysleli,“ pochvaluje si své bývalé šéfy a dodává, že díky tomu se konečně dostal ke své ovocnářsko-vinařské specializaci. Nicméně tehdy položili základ obnovy tradice pěstování vína na Mostecku, základ, na nějž Ivan Váňa a jeho společnost po více než čtvrt století navazuje. Během několika mála let osadili tehdejší kolchozní zemědělci kolem stovky hektarů vinic a stovky hektarů ovocných sadů, když ony výsypky představovaly zhruba třetinu viničné plochy. „Pořád se to pohybuje, pracuje. Ale umíme si s tím poradit. V Krušných horách byli vždycky schopní sedláci,“ chválí své tehdejší i současné spolupracovníky Váňa. A je na něm znát, že se za ta léta s drsným krajem sžil. Že se tu cítí být doma.
Ivan znamená naději
Rodiče Váňovi totiž pocházejí z opačného konce Čech - z jihu, později se přestěhovali do Prahy. Zde se jim narodil po dvou válečných letech syn Ivan. „Tehdy už Rusové trochu ty Němce hnali, takže moje jméno byla jako naděje na konec války. Jinak bych se asi jmenoval třeba Günter,“ začíná Ivan Váňa, ze kterého tatínek chtěl mít lesníka, o svém dětství a mládí. „Ale já jsem na učení nikdy moc nebyl,“ směje se. O lesnickou školu byl tehdy mimořádný zájem, a tak se Váňovi po realistickém vyhodnocení šancí nakonec rozhodli dát syna na střední vinařskou školu v Mělníku. Po maturitě putoval mladý vinař zpátky do Prahy na vysokou zemědělskou. Jako promovaný inženýr nastoupil nejdřív na statek ve Zbraslavi, ale protože se zde nemohl věnovat svému koníčku - ovocnářství a vinařství - brzy odešel. Do Státního statku Vrškov pod Řípem. Zde zakládal broskvoňové sady. „To určitě znáte. Ta nejznámější fotografie z Řípu, s těmi broskvemi. Tak to jsou moje broskve,“ popisuje pan Váňa jeden ze svých otisků do dějin. To byla poslední štace před tím, než se mladý agronom objevil v bývalých Sudetách, kde dnes vede vinařskou firmu.
Služebně nejstarší je valník
Sklepy na půl milionu litrů vína a zhruba sedmdesát hektarů vinic dnes obhospodařuje České vinařství Chrámce, k tomu provozuje dvě vinárny. Jednu - U svaté Anny - v Litvínově a druhou - U divocha - v Mostě. To jsou i názvy známkových chrámeckých vín, tedy toho nejlepšího, co mohou nabídnout. Mimochodem právě Svatá Anna, registrovaná v roce 1970, je po mělnické Ludmile druhou nejstarší známkou v Čechách. Společnost vznikla v roce 1991, kdy si Ivan Váňa vzal do ekonomického pronájmu bývalý státní statek v Chrámcích. Tohle období trvalo zhruba pět let, poté se s majiteli dohodl na odprodeji. Od roku 1996 postupně dokupuje sklepy a vinice, dle stanoveného harmonogramu. Firma kvůli tomu zatím neinvestovala tolik do nákupu nových technologií, i když se na to právě teď chystá. „Fakt je ten, že už to musíme začít obměňovat. Třeba jeden valník, na kterém se sváží hrozny vína, tady je už čtyřicet let,“ říká V áňa a zároveň dodává, že nejdřív si museli prodělat porodní potíže a překlenout nutné karamboly, které vinařství v našich zeměpisných šířkách přináší.
Jinde to pěstují jako jetel
Při tomhle druhu podnikání totiž musíte nutně kvůli rozmarnému počasí počítat jako s axiomem, že zkrátka dvě sezony de facto nesklízíte. „Jinde na světě to pěstují jako jetel, protože jejich víno má vždycky cukernatost kolem dvaceti stupňů. Ale tady u nás to je na čestné slovo, pohybujeme se v cukernatosti mezi patnácti a dvaceti procenty. Když nepřijdou mrazy. Třeba v roce 1997 jsme sklidili asi jen pětinu běžné produkce,“ stěžuje si Ivan Váňa na faktor, který jeho podnikání ovlivňuje významně, a přitom se nedá vůbec nijak ovlivnit. Naproti tomu ale další tři ročníky byly mimořádně hojné. Vína, a kvalitního vína, hodně cukernatého, se urodilo dost. A takhle kvalitní víno se archivuje. „Už jsme to neměli ani kam dávat, tak jsme se nakonec dohodli s kostelem, že ve druhé úrovni sklepů uskladníme naše víno,“ vypráví Ivan Váňa o jedné ze zajímavostí svého podnikání. Uskladnili víno ve sklepích mosteckého gotického kostela, který proslul tím, že jej na kolečkových podsadách o tři sta metrů přesunuli kvůli těžbě uhlí. To bylo v dobách, kdy svatostánky prohrávaly své bitvy o věřící s uhelnou lobby komunistické strany. Nicméně, sklepení kostela jako archiv vína je určitě skvělý nápad. Zvlášť jestli tam skladují i ty košer lahve. To by bylo pikantní. Ale na to už jsem se raději neptal, abych náhodou něco nevynesl. Nicméně i tenhle nápad prokazuje, proč se mu asi daří. Že si tak nějak, tam kde by jiný tápal, ví vždycky rady.
Jedna mašina změní víno
Když Váňovo vinařství přece jen pořizuje nějakou novou technologii, vždycky se nejdřív dívá na domácí půdě. Patří to k prioritám pana majitele, nadto je to o něco levnější. Naposled koupili za sto třicet tisíc korun stroj, který dostává z natrhaných vinných hroznů šťávu. „Je to rakouská licence, ale montuje to jeden moc šikovný pán na Moravě. A taky je to od něj skoro o víc než třetinu levnější. To je stroj, ve kterém se ty hrozny pod určitým úhlem pořežou a díky tomu se do moštu dostávají hlavně bobule a minimálně řapin. Je to čistý mošt, žádné třísloviny, nečistoty. Já vím, lidi jsou tady na to zvyklí. Mají zkroucenou pusu plnou tříslovin, a jsou rádi. Ale tohle je úplně jiný víno,“ horuje nad svým novým objevem pan Váňa a tvrdí, že zavedení takové technologie do výroby je skoro důležitější než sama poloha vinice.
Dostat peníze domů
Ačkoliv působí pan Váňa dojmem neskonalého životního optimisty, přece jen jedna věc ho doslova a do písmene žere. Tvrdí, že berní úřady jsou kruté. Velkým podnikatelským problémem pro něj byli svého času neplatiči. Při jeho sedmimilionovém obratu mu dlužili něco kolem dvou milionů korun. „Nedostal jsem ani korunu, ale daň jsem zaplatit musel. To tehdy dělalo nějakých osm set tisíc. - Já chápu, že by se za to mohl schovat i nějaký lump, ale ty úřady by měly postupovat citlivěji,“ stěžuje si chrámecký podnikatel a dává k dobru dohru celého toho extempore. Začal se tedy o své peníze soudit. Jak dneska říká, stálo ho to kus života, nervů, času. Nakonec soud po obstrukčních tahanicích rozhodl a vynesl rozsudek. „Myslel jsem si tehdy, že je vyhráno a že dlužník bude muset zaplatit. Ale to jsem se šeredně mýlil. Nemusí. Při exekuci se totiž nakonec zjistí, že žádný majetek nemá. A je to. Ale já jsem tu daň z peněz, co jsem nedostal, zaplatil. Takže mám dvě zkušenosti. Nesoudit se. A že je důležité nejen prodat, ale i dostat peníze domů,“ uzavírá Ivan Váňa tuhle smutnou kapitolu svého podnikání.
Košer řešíme pořád
Z docela jiného ranku je výroba košer vína. Jeden z Váňových synů se přiklonil k židovství, a když židovská obec hledala svého výrobce košer vína, zprostředkoval setkání s otcem. „Rabín Sidon pak projevil zájem, a když jsme se předběžně dohodli, to bylo v roce 1994, dorazili k nám spolu s rabínem Klonskim. Ten je z Jeruzaléma. Aby jako zkontrolovali provoz,“ popisuje to vinař Váňa. Předtím ale museli dát kompletně do provozu nové dřevo, nové hadice, nádobí. Všechno muselo být z nerezu. A hlavně - ritus ortodoxních Židů vyžaduje, aby košer víno bylo vlastní - tedy aby se na jeho výrobě nepodíleli Nežidé. Když jeruzalémský rabín zkontroloval chrámeckou provozovnu, dal k výrobě souhlas. Tím ale kontakt neskončil, ba spíš naopak. Jak říká pan Váňa, pořád do Izraele někdo telefonuje a něco řeší. Když dojde k nějaké „nepředvídatelné“ věci, jestli se jako nestalo, že už to víno není košer. „Ale on je, myslím, hodně moudrý a spoustu věcí řeší šalamounsky,“ chválí si Váňa spolupráci s židovskou obcí. Jednou se třeba stalo, že šel okolo valníku malý hoch a sáhl po jednom hroznu vína. Hned telefonovali rabímu. Ten chvíli přemýšlel a pak se měl zeptat, co s tím hroznem ten nebohý hoch udělal. Že prý ho snědl. „Tak to se ostatních hroznů nedotkl. V pořádku, to je košer,“ měl se nechat slyšet rabín.
Měli bychom být víc patrioti
Když spolu s Ivanem Váňou sedíme ve vinárně U divocha, je z něj patrné sebevědomí člověka, kterému se daří. Pořád uvažuje o tom, co bude dělat za týden, za rok. Teď se ve svých podnikatelských úvahách zaobírá vstupem České republiky do Evropské unie a říká k tomu: „Musíme jít na vyšší kvalitu, protože z Evropy nás zaplaví nekontrolované levné víno. A kvalita bude rozhodující. A taky Češi by měli být větší patrioti.“ Jinak se v zásadě evropské konkurence nebojí. Jen bychom sebou neměli nechat tak vláčet, to prý správně říká ten „náš Venca Klaus“. Už teď prý pan Váňa právě proto celou řadu věcí konzultuje s obchodními partnery a přáteli z Německa. „Němci nás učí lumpárny na Brusel,“ uzavírá vinař a podnikatel Ivan Váňa z Chrámců na Mostecku.
Rabín o košer víně
Víno obveseluje srdce, a když člověk upadne do trudomyslnosti, nalézá v něm dobrého přítele, jenž mu ukáže život i z té lepší stránky. Zbožný Žid, jenž by ve své trudomyslnosti nemohl své srdce obveselit, by se tak mohl dostat na cestu, jež nemá daleko k pohrdání Božím stvořením, a proto, když je mu zapovězeno cizí víno, je bezpodmínečně nutné opatřit jej vínem vlastním, to jest vínem košer.
Rabín Efrajim Karol Sidon
Historie vinařství na Mostecku
O mosteckém vinařství existují písemné záznamy od roku 1207, ale vzhledem k jeho vyspělosti se předpokládá, že se tu víno pěstovalo už mnohem dřív. Pro pěstování vinné révy zeměpisné podmínky Mostecka jsou prý hodně podobné podmínkám v Burgundsku nebo Porýní. Městu Most udělil viniční právo na příkaz Karla IV. v únoru 1374 pražský purkmistr Niclas von Bernecke. Vinařství se rychle rozšířilo, mostečtí začali vyvážet i do Saska. Na konci čtrnáctého století měl Most takové příjmy z vinic, že o ně projevili zájem i Míšeňští. Město vzkvétalo a o dvě stě let později už patřilo k největším v zemi a - z toho osmdesát procent měšťanů vlastnilo vinice. Ovšem pak přišla třicetiletá válka, následkem toho zaznamenalo úpadek i vinařství a od doby vlády Josefa II. se plocha vinic neustále zmenšovala. Po první světové válce vinice definitivně zanikly. Zůstaly po nic jen nádherné čedičové terasy.
Chrámecké „Eiswine“
Možná první na světě uvedou zdejší vinaři na trh Košer modré rulandské ledové víno. Jako u všech větších a velkých věcí, i v tomto případu hraje svou významnou roli náhoda. V Chrámcích totiž obyčejně sklízejí o dost později než v jiných částech republiky. A letos se jim stalo, že jim hrozny (v objemu několika valníků) na vinicích pomrzly. „Na VŘSR jsme sklízeli úplně zmrzlé víno, a když to tady stálo, koukáme, že z toho teče nějaká šťáva. Změřili jsme to, a ono to mělo přes třicet procent cukernatosti,“ vysvětluje Ivan Váňa, jak vlastně přišli na to, že by mohli zkusit vyrobit košer ledové víno. Považuje se za to nejkvalitnější, a jak sami fajnšmekři říkají, lépe je ho pít z malých skleniček.
Ivan Váňa a jeho firma
Je ženatý, má pět dětí, z toho tři děvčata a dva hochy, respektive, tři ženy a dva muže. Narodil se v roce 1941 v Praze, ve čtvrti Liboc. Vystudoval střední vinařskou školu v Mělníku, pak Vysokou zemědělskou v Praze. Po studiích nastoupil na statek Zbraslav, odtud putoval do statku Vrškov pod Řípem. V roce 1966 se objevil ve statku Chrámce, kde pomáhal obnovit místní tradici pěstování vinné révy. V roce 1991 si vzal chrámecký statek do ekonomického pronájmu, v roce 1996 jej zprivatizoval. České vinařství Chrámce vlastní po mělnické Ludmile druhou nejstarší známku - Svatou Annu. K tomu se tu ještě vyrábí známkové bílé i červené víno Divoch. Kromě toho pochopitelně celá řada vín tzv. s přívlastkem, jako například Rulandské modré, Svatovavřinecké atp. a pro židovskou obec košer vína. Vína z Chrámců získaly několik významných ocenění. Firma zaměstnává 25 lidí, dalších zhruba 50 lidí najímá na sklizeň. Ročně se tu sklízí 350 tisíc tun hroznů, z čehož se vyrobí 250 tisíc litrů vína. Roční obrat firmy se pohybuje kolem sedmi milionů korun.
Přestože víno z Chrámců zraje v nerezových tancích, na klasickou výrobu zde nezanevřeli. I nadále se tu víno stáčí do dřevěných sudů jak za krále Karla IV.
Po zmrzlém roku přišly ročníky 98, 99 a 2000, kdy se urodilo velmi kvalitní víno. Dnes je z něj archiv ve sklepě gotického kostela.
Na výrobě košer vín se nesmí podílet Nežid. Takhle vypadá pečeť, že víno je v pořádku, tedy košer.
Víno už je v sudech pod střechou. Starosti tím samozřejmě nekončí. Ivan Váňa si sudy s vínem značí po svém. Krasavec, Miláček.
V mosteckém gotickém kostele, který za totality přesunuli o tři sta metrů kvůli těžbě uhlí, uskladnili chrámečtí vinaři svá archivní vína. Ivan Váňa se zkrátka umí rychle a překvapivě rozhodovat.
Foto autor
