ČSOB se drží kajmanské struktury jako klíště
Již delší čas napjaté vztahy mezi ministerstvem financí a Československou obchodní bankou (ČSOB) se v posledních týdnech silně vyostřují. Ministr Jiří Rusnok nešetří podezřeními, že banka se nestará o aktiva po zkrachovalé IPB tak jak by se starat měla, a navíc vydává směrem k japonské Nomuře jasné signály, že by se místo započatého arbitrážního boje, raději dohodl po dobrém. Lidé v ČSOB z toho mají pocit, že se ministr spřáhl s osobami, které po řadu let IPB poškozovaly. Mají strach, že postup státních úředníků může nyní poškodit i jejich zájmy. Navíc se začaly množit příznaky sílící kapně proti ČSOB. V televizi se objevila více než půl roku stará analýza daňových rizik působení ČSOB v kajmanských strukturách, policie prošetřovala trestní oznámení na jednoho vysokého úředníka banky za jeho aktivity v těchto společnostech, a přestože oznámení odložila, atmosféra silně zhoustla.
Chleba se bude zřejmě lámat při převodu takzvaných šedých aktiv, a mezi nimi zejména kajmanských struktur. ČSOB nechce pustit z rukou otěže, kterými ovládá seskupení fondů i dalších společností, do nichž IPB vyvedla během dvou let před svým pádem majetek v nominální hodnotě přesahující čtyřicet miliard korun. Tyto otěže nikdy nebyly řádně v rukou IPB, a tudíž ani nemohou být součástí dohod mezi ČSOB a státem o vypořádání majetku zkrachovalé banky. Úředníci ČSOB navíc dost neradi slyší, když se mluví a píše o tom, že kajmany kontrolují. Původním smyslem operace totiž bylo, aby se s vyvedeným majetkem hospodařilo na základě představ původního majitele, ale bez jeho vlastnické kontroly. Této filozofie se drží i noví páni z Československé obchodní banky. Fakticky je však kontrola velmi pevná. Tak pevná, že je těžké se jí vzdát.
Když to předáme, tak se nebudeme moci bránit obviněním, že jsme tam něco prohospodařili, tvrdí vysoký úředník ČSOB. Navíc právě páky, kterými disponuje ČSOB ve společnostech Torkmain a Levitan, mohou být rozhodující ve sporu o náhradu škody v kauze České pivo, kde jde o devět miliard korun.
Popravdě řečeno urputnost banky, s jakou hájí své pozice, není moc jasná. Bankéř není Vinnetou, aby honil zloduchy, zabavoval jim ukradený majetek a vydával je spravedlnosti. ČSOB má všechna aktiva garantovaná, a tak by jí mělo být jedno, jak stát naloží se svými pozicemi v soudních přích a sporech s nejrůznějšími tuneláři ruin po IPB. Z toho by vyplývalo, že předat státu vše, včetně kontroly nad plejádou firem zřízených za podivnými účely, nemůže být problém. Šéf ČSOB Pavel Kavánek by se měl jen starat, aby to bylo co nejrychleji. Jenže se zdá, že i v samotné bance neexistuje na celou záležitost jen jeden názor. Není divu. S aktivy po IPB pracuje více než sto padesát lidí, kteří si budou muset hledat nové místo a vliv jejich šéfů na chod největší banky v zemi se zmenší. Jejich chuť hrát si na Vinnetoua potom odpovídá vzniklé situaci.
Na druhou stranu vznikají pochybnosti, zda jsou státní úředníci schopni a zejména ochotni chránit státní majetek tak, jak je potřeba. Například postup České konsolidační agentury v případě společnosti Cetus (EURO 50/2001) svědčí o opaku. Česká konsolidační agentura nedala souhlas k transakci, při níž měla ČSOB získat akcie IPB Pojišťovny a Českomoravského penzijního fondu, které jí Cetus nechtěl vydat, ačkoli na ně existovala řádně uplatněná opce. Tím by byly vyřešeny spory, které banka měla s druhým původním akcionářem obou společností, jímž byla Domeana, kontrolovaná GES Holdingem Ivana Zacha. V důsledku postupu ČKA nakonec musela banka přistoupit na Zachovy podmínky, uvolnit mu ruce v televizi Prima a kromě toho zaplatit navíc sumu v řádu stamilionů korun. To se bezpochyby promítne do výše čerpání státní garance. Zvlášť výstražným případem je únik důvěrného dopisu guvernéra ČNB Zdeňka Tůmy premiérovi a čtyřem místopředsedům vlády. Dokument, který se týkal rozběhlé arbitráže s Nomurou, se ocitl v její londýnské centrále údajně během několika hodin. Podobných případů by se jistě našlo více.
V takové atmosféře se rozhodně nejedná snadno o tak složitém problému, jako jsou kajmanské fondy. Není divu, že se Pavel Kavánek snaží o dohodu s politickými špičkami, jak naznačuje jeho schůzka s předsedou sněmovny Václavem Klausem, úhlavním kritikem vládního způsobu řešení pádu IPB.
Dohodu to ale opravdu chce. Stát by na jejím základě měl dostat, co mu patří - včetně kontroly nad kajmanskou strukturou - a ČSOB záruky, že na svou vstřícnost nedoplatí. Jenže jak se dohodnout s vládou, která má před sebou pouhé tři měsíce života.
