Důvod, proč se trhy zbláznily, je prostý. Bankéři znovu uvěřili tomu, čemu věřili před sedmi až osmi lety, když začala ona slavná dluhová krize, která ve skutečnosti není žádnou krizí dluhovou, ale jen zvláštním typem krize měnové. Tedy, že španělské, řecké, či italské dluhy nakonec zaplatí – když bude potřeba – Němci, a tak není důvod, aby byly v těchto zemích nějak podstatně odlišné úroky.
Dokud nepadne eurozóna
Riziko nesplacení v podstatě neexistuje, dokud neskončí celá eurozóna v platební neschopnosti. Přesvědčuje je o tom Evropská centrální banka tisknoucí eura ostošest a oni prostě uvěřili. Německých občanů se nikdo na nic neptal. Nakonec v Evropě se nikdy nikdo nikoho na nic neptá. Zakáží se žárovky a hotovo.
Zatím to vždycky prošlo. Bude to ale procházet i nadále? Dosud to vypadalo, že evropská mašinérie je nezastavitelná, ovšem skutečností je, že opravdová moc nad evropskými událostmi leží v Berlíně a nikoli v Bruselu. A v tom Berlíně jde pořád o moc demokratickou, tedy vzešlou z opravdových voleb a ne z jejich parodie v podobě voleb do europarlamentu.
A protože už některým Němcům, ale i občanům jiných národností pomalu dochází, kdo má nakonec zatáhnout útratu za ten euromejdan ve stínu cypřišů a pinií, politické poměry se mění a silně posilují strany, které tuhle účtenku platit nehodlají.
Marine Le Penová s vysokou pravděpodobností vyhraje prezidentské volby ve Francii, což se dá ještě ustát. Ale co až nějaký Le Pen vyhraje v Německu? Jsou si dnešní hráči jistí, že to bude za tak dlouho, že se všech těch jedovatých dluhopisů, které fakt nebudou splaceny v plné nominální hodnotě, včas a výhodně zbaví?
To, co se odehrává na evropském finančním trhu, je stejná ruleta, jako byla ta před deseti lety s deriváty CDO na americké hypotéky.
Čtěte další komentáře Pavla Párala:
