Obavy, že fanatický globální jih pohltí bezvěrectvím vysílený Západ, jsou předčasné
V poslední době zaznívá ve sporech o příčinách islámského radikalismu nová teze. Horliví muslimové prožívající vzedmutí náboženského zanícení již nemohou nečinně přihlížet duchovnímu úpadku Západu, z nějž se vytrácejí zbytky povznášející zbožnosti. A svatá válka je vedena možná zbloudilou, leč poctivou snahou vrátit bezvěrcům boha a s ním i jejich životu duchovní rozměr.
Vynechám scholastické spory o domnělé nadřazenosti věrouky, která je schopna vzít takový nelidský způsob misionářství za svůj. Mou tezí je, že se západním bezvěrectvím je to přinejmenším stejně složité jako s orientální religiozitou. Církve nejen v severní, ale i v jižní Evropě – například v Itálii a ve Španělsku – jež byla odjakživa považovaná za baštu katolictví, trvale ztrácejí ovečky. Není však radno zaměňovat sekularizaci s ateismem. Víra je totiž v Evropě dlouhodobě vytěsňována z veřejného prostoru do soukromí. Jak se však v něm projevuje, není vůbec jednoduchou otázkou.
V posledních letech se v Evropě nechává silně slyšet „nový ateismus“. Autoři, jako jsou Richard Dawkins a Anthony Grayling, bojují s náboženstvím na život a na smrt a popírají jakýkoli jeho společenský a psychologický užitek. Nejsou to však ateisté, kteří určují religiózní situaci ve Starém světě. Poslední průzkum Eurobarometru totiž přináší pozoruhodné zjištění. V takové kolébce evropského neznabožství, jakou je Francie, se jen zhruba třetina dotázaných hlásí k ateistům. A téměř stejný podíl Francouzů (27 procent), ačkoli nejsou příslušníky tradičních církví, vyznává existenci jakéhosi „ducha“ nebo „životní síly“. V české společnosti, jedné z nejméně religiózních na světě, vyznavači čehosi, „co nás přesahuje“ (v terminologii Václava Havla), tvoří polovinu dotázaných. Zhruba stejný je jejich podíl ve značně sekularizované Skandinávii. Všichni se nepovažují za ateisty, a proto ani nejsou souputníky Richarda Dawkinse a jemu podobných. Vypadá to, že víra se drží zuby nehty, přestože je vytěsněna do soukromí. Proměňuje se a nabývá nových forem.
Překvapivě stejný proces lze pozorovat i v USA, které mají pověst jediné západní země, jež se zázrakem vyhnula sekularizaci. Nedávno byl zveřejněn průzkum Pew Forum o náboženském a veřejném životě. Odhalil, že 28 procent Američanů aspoň jednou v životě změnilo náboženskou konfesi. Zahrneme-li do této kategorie i protestanty, kteří vystřídali různé evangelické církve, vzroste tento údaj na neuvěřitelných 44 procent. Samo o sobě to není žádnou novinkou. Američané se vždy vyznačovali duchovním neklidem, který je nutil měnit kazatele a kongregace. Zaráží jiná okolnost – více než šestnáct procent dotázaných odpadlo od některé církve, aniž by vstoupilo do jiné. U mládeže ve věku od osmnácti do 29 let k nim patří každý čtvrtý. Nevěřících je přitom mezi nimi málo – k ateistům se hlásí méně než dvě procenta. Zbytek je mimo organizovaná náboženství. Výsledky průzkumu vyvolaly značný povyk konzervativních Američanů – jsme na konci s náboženským dechem a stále více se začínáme podobat zbloudilé Evropě, jež nadobro ztratila religiózní totožnost! Lidé, kteří odpadli od náboženských komunit, jsou prý již jednou nohou mezi ateisty. Zhruba stejně uvažují Evropané, kteří oplakávají osud svého neznabožského kontinentu. Nutno říci, že trochu předčasně.
Ti, kteří opouštějí tradiční církve, možná ztratili víru v osobního transcendentního boha. To však neznamená, že se vzdali duchovního hledání. Většina z nich totiž vyznává existenci vyššího principu, který lidskému bytí dodává smysl. A vůbec není jisté, že jejich dalším počinem bude zřeknutí se víry. Svědčí o tom skutečnost, že kostely se sice dlouhodobě vyprazdňují, ale rostou počty nezařazených věřících. Přesvědčených ateistů není víc než dřív. Čím dál populárnější jsou totiž náboženství – zejména hinduismus a buddhismus – v nichž místo osobního boha zaujímá duchovní síla, která nás přesahuje.
Evropané a Američané vytvářejí svými pokusy nové světonázorové syntézy, v nichž se bizarně snoubí prvky různých náboženských a filozofických systémů. A je jich mnohonásobně víc než těch, kteří spolu s Richardem Dawkinsem oznamují rozchod s vírou a přestup k „novým ateistům“. Možná slábne religiozita jako nábožensky organizované vyznání víry v boha. Přetrvává však individuální víra ve vyšší smysl lidské existence, byť občas nabývá nečekaných forem. To znamená, že netknutý zůstává i její metafyzický a etický rozměr, jenž pomáhá lidem vyrovnávat se s novými výzvami. Proto jsou poněkud předčasné obavy, že fanatický „globální jih“ zcela zalehne a pohltí bezvěrectvím vysílený Západ.
