Citelné šlapání na brzdu je již velmi blízko
Nejistota sílí. Inflace nabírá na síle a hodnota 5,9 procenta v meziročním vyjádření je po dvouleté stagnaci cen nebývalá. Čekají nás opět vysoké úrokové sazby a restrikce brzdící rozjetou ekonomiku? Žádný konflikt centrální banky a vlády se zatím nekoná. Červencové zvýšení úrokových sazeb nestálo za řeč. Vlastně jen vykrylo únorovou, z dnešního pohledu málo pochopitelnou korekci dolů. Není divu, že ministr průmyslu Grégr konstatoval, že se takové zvýšení dá skousnout. Zvlášť když tak hezky rosteme. Česká národní banka v nejnovější prognóze ze začátku srpna čeká pro letošní rok ekonomický růst 3,8, napřesrok dokonce 4,5 procenta. To je víc, než co říká jen o maličko starší predikce ministerstva financí. Data o hrubém domácím produktu jsou v Česku zveřejňována téměř tři měsíce po sledovaném období. Do voleb tedy stihneme letošní rok a ještě první čtvrtletí roku příštího. Pokud vše dopadne tak, jak se předpokládá, ponese to sociální demokracie voličům na zlatém podnose, jak už ostatně dnes začíná činit. Jenže lákavá krmě bude polita ne zrovna vonící omáčkou cenového vzestupu a varováními ekonomů před budoucností. Co na sebe nedá rozhodně dlouho čekat, je razantní pohyb úrokových sazeb vzhůru. Z pravěku. Centrální banka nepřikládá prognózám kardinální důležitost. Jsou to podpůrné akty pro orientaci její politiky. Však se také značně mění – nynější čísla o hrubém domácím produktu i o inflaci jsou odlišná od toho, co se říkalo v dubnu, nemluvě už o únoru, kteréžto hodnocení se jeví jako prehistorie. Odhad souhrnné meziroční inflace pro konec letošního roku je teď 5,1 až 5,8 procenta. V dubnu to bylo 3,3 až 4,4 procenta. Střed intervalu se tedy zvýšil o 1,6 bodu. Prognóza čisté inflace na stejné období stoupla o 1,4 bodu – místo 1,9 až 3,2 je to teď 3,5 až 4,4 procenta. Letošní vývoj tak, jak z něj čas ukrajuje, je stále čitelnější a vše, co dnes Česká národní banka činí, je zaměřeno na rok příští. Čtyři a půl procenta ekonomického růstu jsou tak odvážnou vizí, že vzniká otázka, jak velká by musela být domácí poptávka – při ochlazení poptávky zahraničí – aby ekonomiku k těmto výšinám vynesla. A jak velká by z toho pramenila inflační rizika. Není vyloučeno, že předpovědí mimořádného růstu centrální banka explicitně vyslovuje obavu, že nebezpečí přehřátí ekonomiky není za horami, a nepřímo říká, že za horami není ani razantní a citelné šlapání na brzdu. Jednohlasně. Chmurnější názor bankovní rady na inflaci a ekonomiku vůbec je jednotnější než předchozí veselejší hodnocení. O zvýšení sazeb koncem července – prvním po více než třech letech – rozhodlo šest členů bankovní rady (scházel guvernér Zdeněk Tůma, zato byl přítomen ministr financí Jiří Rusnok) jednomyslně. Zápis z jednání bankovní rady 26. července pochopitelně neakcentuje rychlost, s jakou byla řada dosavadních názorů opuštěna. Zřetelně z něj však vyplývá strach z nevypočitatelnosti vývoje. „Role spotřeby domácností byla přehodnocena, zní jedna z tezí. Však se také nedalo nic jiného udělat, když se tato spotřeba stala evidentním motorem ekonomického růstu. O míře tohoto vlivu a síle přehodnocení svědčí názor prvního viceguvernéra ČNB Luďka Niedermayera, že domácí poptávka by mohla v podstatě neutralizovat očekávaný výpadek vnější poptávky, především v důsledku ochlazení německé konjunktury. „Zlom trendu projekce inflace – stojí dále v zápisu – „a její návrat do koridoru je podmíněn předpokladem nízkého rozsahu deregulací, zpomalení růstu cen potravin a stabilních inflačních očekávání. Rizika prezentované prognózy jsou však kumulována na inflační straně. Inflační očekávání mohou akcelerovat. Expanzivní ekonomické prostředí může urychlit snazší přenos tlaků do cen. Jde o koridor pro cílování celkové inflace, která by měla podle záměrů ČNB plynule klesat ze tří až pěti procent v lednu 2002 na dvě až čtyři procenta v prosinci 2005. Současný vývoj hrozí, že příští rok vznikne na ideální nakloněné rovině ošklivá boule. A to v lepším případě, když se splní podmínky, o nichž hovoří zápis. V horším případě by pak bylo nutné předělat celou konstrukci. Jenomže rozsah deregulací nezná ani ministerstvo financí. Vyhlášku o regulaci nájemného považuje Ústavní soud za protiústavní, takže přestane platit na konci letošního roku. O růstu cen energií měla vláda své představy, ale mezitím vznikl nezávislý energetický úřad a jeho představy nejsou známé. Zato je jasné, že na něj bude patrně mít velký vliv jednotně privatizovaný ČEZ. A to není dobrá zpráva. Potraviny centrální bance dlouhodobě nevycházejí. V dubnu předpokládala „pouze mírný a pomalu akcelerující růst cen zemědělských výrobců, jehož promítání do cen potravin bude tlumeno cenovou politikou na úrovni maloobchodu . Ve skutečnosti se potraviny staly motorem inflace a ceny zemědělských výrobců meziročně stouply o čtrnáct procent. Inflační očekávání jsou ještě méně vypočitatelná než ceny potravin. „Riziko je v tom, že se inflační očekávání mohou začít projevovat ve mzdovém vyjednávání, říká Niedermayer. A co kurs. Centrální bankéři však raději nekonkretizují, při jaké úrovni kursu je možné dosáhnout zklidnění rozbíhající se inflace a návratu do koridoru. Zde existuje značné riziko budoucího vývoje v případě, že se nepodaří privatizovat energetiku a Telecom zamýšleným tempem a za předpokládané ceny. Nejasný je také vliv potíží evropské a zejména německé ekonomiky na investiční aktivitu, a tedy i na příliv přímých zahraničních investic, které drží nad vodou naši platební bilanci. Současný kurs je přitom značně pevný a šéfové průmyslu varují, že to může mít dopad na jejich rozhodování. Šéf mladoboleslavské Škody Vratislav Kulhánek nedávno v rozhovoru pro časopis Týden konstatoval, že pokud koruna neznehodnotí, bude muset začít dovážet díly ze zahraničí, protože budou levnější než domácí produkce. Jde o dodávky v hodnotě šedesáti miliard korun. Obchodní bilance, jejíž vývoj se v posledních měsících poměrně stabilizoval, by se tak mohla opět dostat pod tlak. Spolu se špatnými zprávami, které přicházejí z Čech na světové trhy již dost dlouhou dobu, by to mohlo znamenat razantnější útok na korunu. Skokové znehodnocení měny by rozvrátilo zbytky vnitřní rovnováhy a hnalo inflaci nezadržitelně vzhůru. Nevyhnutelná měnové restrikce by pak mohla být hodně drahá. Nezájem. Nesmírně mnoho záleží na tom, jak budou trhy českou ekonomiku vnímat. Současná expanzivnost ekonomického prostředí je notoricky známá. „Další prohloubení fiskální nerovnováhy společně s růstem vnější nerovnováhy patří k možným neuralgickým bodům budoucího vývoje české ekonomiky… Za hlavní riziko pro budoucí vývoj ekonomického výkonu ve střednědobém horizontu považujeme makroekonomickou nerovnováhu v oblasti veřejných financí. Nutnost řešit tuto nerovnováhu může v budoucnosti výrazně zbrzdit ekonomický růst. Na těchto citátech není zajímavý ani tak obsah jako to, že je ve své ekonomické predikci pronáší instituce, jejímž úkolem je fiskální rovnováhu hájit – ministerstvo financí. Vláda jako celek však nad vážností situace zavírá oči. Týdeník EURO má informace, že návrh státního rozpočtu projednávala na uzavřeném zasedání. Zástupce ČNB nebyl přizván. Ministry nezajímají měnové dopady jejich rozhodnutí, a to je také špatná zpráva. Velká nejistota. A ještě závěrečné dva citáty z velmi poučného jednání bankovní rady, které odstartovalo zvyšování úrokových sazeb: „Expertní i modelové prognózy shodně přehodnocují ekonomický výhled směrem k vyššímu výkonu české ekonomiky a potvrzují obavy z neadekvátně nastavených úrokových sazeb vyslovené při červnovém jednání. A dále: „Důvodem k úvahám o zvýšení sazeb je především velká nejistota spojená s tím, jak rychle se nákladové tlaky přelijí v prostředí rostoucí ekonomiky, uzavírající se mezery produktu a rozvolněného fiskálního rámce do tlaků poptávkových a do inflačních očekávání. Zazněl názor (na bankovní radě – pozn. red.), že současný růst cen včetně růstu cen potravin může již být určitým projevem vyšší poptávky. Komentáře netřeba. Netrvalo to dlouho. Podobnost s počátkem roku 1997, kdy se schylovalo ke krizi, je zřejmá. Vlastně existuje jediný podstatný rozdíl: absence tlaků na nyní relativně stabilní korunu, vyplývající z mocného přílivu přímých zahraničních investic. Jak jsme uvedli, není vyloučeno, že ten tlak přijde a v současném systému plovoucího kursu se také plně projeví. Navíc v ostatních ukazatelích jsou excesy závažnější než před čtyřmi lety. Obchodní schodek se začíná blížit k rekordní úrovni roku 1996, a to za sebou nemá dvouleté období nepřetržitého více než čtyřprocentního růstu hrubého domácího produktu jako tehdy. Hlubší a dynamičtěji rostoucí je deficit veřejných financí i veřejný dluh. Měnová zásoba se v červnu meziročně zvýšila o třináct procent a Niedermayer předpokládá více než desetiprocentní růst také v dalším období. I když je to především zásluha zahraničních aktiv a vládních půjček, vzniká otázka, jaké tempo růstu peněžní zásoby je snesitelné. Poučka říká, že by mělo jít o součet tempa inflace a růstu HDP. To znamená, že při současné průměrné míře inflace by hrubý domácí produkt musel za první pololetí stoupnout o více než osm procent, což nehrozí… Napřesrok. Ve spekulativní rovině existuje několik polehčujících okolností – například údajně se snižující dovozní náročnost ekonomiky, rychlejší růst potenciálního produktu, možnost koexistence vyššího růstu společenské poptávky s nižší inflací. Problém je v tom, že tyto předpoklady v současné době nelze exaktně potvrdit. Úvahy o udržitelném tempu rozvoje, které by nevyvolávalo makroekonomické disproporce, se pohybují od skeptického jednoho procenta po optimistická tři procenta. Neexistují ale dlouhodobá data, na nichž by bylo možné takovéto předpoklady ověřit. V každém případě to ale za dobu existence samostatné České republiky nebylo nijak slavné. Hrubý domácí produkt nejdřív rok stagnoval, pak tři roky rostl, nato tři roky klesal a nyní zase půldruhého roku roste. Čistě mechanicky vzato je právě koncem roku 2002 čas na další pokles… Tím, kdo je teď v pohodě, je vláda, která má reálnou šanci, že za klidného rozpoč–tového provizória a s chvalitebnými ekonomickými čísly dovede republiku do voleb. Pak se uvidí. Bylo by ironií osudu, kdyby to byla znovu sociální demokracie, koho rýsující se chmurnější časy zastihnou ve Strakově akademii. Je to v režii známého bohéma, který řadu let úspěšně předpovídal počasí v jedné regionální rozhlasové stanici tímto stylem: „V létě má být horko. Ale jestli letos nebude, tak počkejte napřesrok. Tomu se dá věřit. Horka opravdu nejspíš přijdou napřesrok, ale mohou být až tropická. Sociálnědemokratický kabinet potom nebude vládou sebevrahů, ale dětí štěstěny.
