Hned jsem bohužel tušil, co tím myslí: v polských volbách vyhrála strana stárnoucího paranoika Jaroslawa Kaczynského Právo a spravedlnost, čímž se v Polsku uzavřel kruh; pár měsíců předtím se totiž stal polským prezidentem Andrzej Duda, až do voleb člen stejné strany nativistů, náboženských moralistů a vůbec všech, kdo věří v imaginární liberální dekadentní křivdu, jež podle nich postihla Polsko. A právě u souseda, kde vládne Kaczynský a jeho parta, najde náš prezident nejbližšího bratra.
Není to hezká společnost a vůbec nejde jen o Polsko. Podezřele nativisticky a východně, čímž bych nejradši myslel jen světovou stranu, totiž začíná vypadat celý tzv. Visegrád, čtyřka pojící oficiálně Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko.
A vůbec nejde o společný odmítavý postoj k imigraci, na níž jako by se poslední dobou smrkla naše veškerá politická identifikace; ta navíc rozeznává jen dvě extrémní polohy, čímž se logicky oprostila od rozumu. Jde o mnohem víc: o přístup k demokracii a taky mentální klima.
Visegrádská státnická linka začíná trochu připomínat postsovětský Kavkaz, jen o něco nudnější. Zeman si stěžuje, že přímo zvoleného prezidenta příliš svazuje naše ústava a že například nemůže podle vlastní vůle odvolávat premiéra - a taky podle toho jedná.
Přestává být dne či týdne, aby Visegrád i jeho zmínění premiéři či prezidenti nepronikli do světových deníků či týdeníků jako Financial Times nebo Economist
Ústava je těsná i šéfovi Práva a spravedlnosti Kaczynkému, jenž i po šedesátce bydlí s matkou, spí s kočkou a ve skutečnosti vládne za premiérku i prezidenta. Hned po volbách proto vyrazil do boje proti ústavnímu soudu.
Kaczynsky se nijak netají obdivem ke stále autokratičtějšímu maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi, který pro změnu vyznává „neliberální demokracii“ a veřejně obdivuje Putina a čínský model. Slovenský premiér Robert Fico nepotřebuje představovat, i on je typický příklad toho, jaké zmatení v hlavě může demokracie způsobit ve vysoké státní funkci někomu, koho do rané dospělosti formoval komunismus. Čímž s Ficem radši skončím: je jen o pět let starší než já.
Výčtem této velké čtyřky samozřejmě nenaznačuju, že ve všech čtyřech zmíněných zemích končí demokracie. Zeman naštěstí nemůže odvolávat premiéry a Fico má protiváhu v prezidentovi.
Maďarsko však k neliberální demokracii, kdy sice (i kvůli EU) držíte demokratické ústavní uspořádání státu, ve skutečnosti ale vládnete trochu jako Putin, dávno našláplo. A jak ukazují první povolební týdny, stihne možná Kaczynski za pár měsíců to, co Orbán za několik let soustavné práce. Snad mu dává sílu kočka a máma.
Mentální klima
V Česku se zatím tímto směrem mění spíš jen mentální klima, právě to ale zpravidla předchází skutečným politickým změnám. Je to známá historická učebnice: nejdřív stvoříte nepřítele a pak proti němu vyrazíte.
Zeman slaví státní svátek demokracie s antidemokraty a lidem to nevadí; prezident se těší stále nadpoloviční podpoře veřejnosti. A aby mu nesplaskla, straší teď lidi pro jistotu i tím, že Česko čeká teroristický útok, protože tím jen ospravedlní své předchozí chování a výroky.
Česko, Slovensko, Maďarsko i Polsko dlouho stálo stranou velkých celosvětových médií. Jde o malé, nudné a relativně chudé země, které nijak neovlivňují světové dění, pokud je někdo větší a silnější neobsadí nebo zcela nezruší. Zlaté časy zapomnění, ukazuje se nyní.
Přestává totiž být dne či týdne, aby Visegrád i jeho zmínění premiéři či prezidenti nepronikli do světových deníků či týdeníků jako Financial Times nebo Economist. Bohužel to ale začíná být podobné čtení jako o Donaldu Trumpovi, jen bez legračních vlasů.
Čtěte také další komentáře autora:
Zeman a Babiš, naděje se zbavíš
Už nebude líp. Teď má být hůř, říká Andrej Babiš
