Stát nepodporuje systémové zavádění a smysluplnou práci s moderními informačními technologiemi ve výuce, říká Vít Beran, ředitel ZŠ Kunratice, kde se žáci na druhém stupni učí s pomocí netbooků a interaktivních tabulí.
Foto: Jakub Hněvkovský
Jak je na tom české školství se zaváděním moderních technologií do vyučování?
České školy dostávají rok od roku méně peněz na nákup učebnic, učebních pomůcek, ochranných pomůcek pro učitele. Na rozvoj českých škol ministerstvo v základním rozpočtu nemyslí. Jako ředitel pražské základní školy konstatuji, že chybí systémová podpora zavádění nových technologií do výuky. Nejde jen o to, že ministerstvo umožní škole nakoupit technologie, ale bude přemýšlet i o tom, jakým způsobem podpoří školy v rozvíjení práce s těmito technologiemi. Škola třeba nemá jediné tabulkové místo na IT pracovníka.
Na jaké problémy jste při zavádění technologií narazili ve vaší škole?
Asi největším problémem je zajistit Wi-Fi připojení pro přenosné počítače na celé škole. Zjišťujeme, že v našich laických podmínkách nevytvoříme dostatečně kvalitní síť. S podporou radnice, která je v tomto ohledu velmi osvícená, budeme budovat stabilní Wi-Fi síť, která umožní celé třídě připojení v každé učebně školy. To bude stát několik stovek tisíc korun. Kromě počítačů musí zvládnout připojit i chytré telefony. Rozvoj technologií nezastavíme a současně se nedá dělat nahodile. Musí se systémově vytvořit taková podpora, která bude fungovat i v poslední vesnické škole. Na to stát rozpočtově, ale ani personálně nemyslí.
Jde tedy hlavně o peníze?
O peníze a o služby, respektive lidské zdroje. Škola musí mít peníze na dostupnou službu, nebo zaměstnat člověka, který jí tuto službu bude poskytovat. S těmito výdaji se v rozpočtu škol musí počítat. Ministerstvo školství ale neposkytuje na podporu informačních technologií ani korunu.
Podpora se má týkat jen správy IT?
Nikoliv. Je něco jiného mít jeden počítač pro přípravu, a učit s pomocí počítače a interaktivní tabule ve třídě, kde všichni žáci mají přenosné počítače. Když například žáci pracují na počítačích ve druhé třídě, vždy se někdo ozve, že mu něco nefunguje nebo že nemůže něco najít. Děti se práci na počítači brzy naučí, ale sám učitel na zvládnutí celé třídy často nestačí. V takovém případě by bylo ideální mít k ruce asistenta. Na to se v Česku vůbec nemyslí.
Jak to řešíte u vás na škole?
Řada lidí dělá hodně práce, kterou ani jako ředitel nedokážu dobře finančně ohodnotit. Pak se snažím hledat takové projekty a takovou podporu, které mi pomohou zajistit to, na co nám stát neposkytuje prostředky. Tento postup však není systémovým řešením. Jedná se o nahodilost, jež se nám tady v Kunraticích relativně daří, na jiné škole se může dařit lépe a na další vůbec.
Učitelům se vyčítá, že nejsou dostatečně kvalifikovaní pro práci s digitálními technologiemi. Jak se s tím vypořádáváte?
Ve škole existuje skupina lidí, ne jednotlivec, ale skupina učitelů, která je v oblasti IT vyškolená. Stávají se v dané oblasti mentory kolegům. Každý, kdo potřebuje ve škole poradit, má pomoc k dispozici hned. Konkrétně podporují kolegy v efektivním použití interaktivních učebnic při vyučování. Například pomohou při vytváření učitelské vrstvy, vlastní i-učebnice a jak propojovat vytvořené materiály se žákovskými počítači. Mentory zavádíme i na jiné odbornosti, čtenářství či podporu matematiky.
Mohou si školy dovolit takto vyčlenit část učitelů na mentorské činnosti?
Ano, ale musejí si pro to vytvořit podmínky. Pokud chci z někoho udělat mentora, musím mu snížit úvazek tak, aby měl prostor jít do vyučovacích hodin jiného učitele a měl čas na práci s kolegy. I na to potřebujeme peníze. Když budu mít kolem 25 dětí na třídu, mám ekonomické optimum, které by mi mělo stačit na určitou výši proměnlivých složek mezd či na dělené vyučování nebo na školní specialisty. Tyto prostředky umožní například snížit úvazek i těm učitelům, kteří budou podporovateli svých kolegů v mentorské rovině.
