Staré členské země brání přílivu rumunských a bulharských pracovníků, Češi nikoli
Jsme levná pracovní síla. Jako lidé se nepočítáme. To jsou slova rumunského studenta Basila Munteanu, jehož citovala agentura AP. Jeho příbuzní pracují v Británii, v rybářském odvětví. Podobné pocity mohou mít i další Rumuni či Bulhaři, kteří očekávali, že po vstupu do Evropské unie na začátku letošního roku budou moci pracovat v ostatních státech bez omezení. Nebude tomu tak. Většina starých členských zemí se rozhodla pro přechodné období, díky němuž může omezovat příliv pracovníků z obou zemí východního Balkánu až sedm dalších let. Mnohé Bulhary a Rumuny nejvíce rozladilo to, že bariéry vůči nim stavějí i země, které před třemi lety otevřely své brány Polákům, Čechům a dalším tehdejším nováčkům v EU. Tedy Velká Británie a Irsko.
Právě nyní se ukázalo, že Evropská unie zůstává svým způsobem rozdělena na „starou“ a „novou“. Omezení vůči Bulharům a Rumunům zavedla většina starých členů kromě Švédska a Finska, zatímco naprostá většina nováčků z roku 2004 je vůči balkánským zemím vstřícná. V tomto případě tvoří výjimku Malta, která se naopak uzavřela. Ve specifické situaci je Maďarsko, sousední země většího Rumunska. Budapešť sice také formálně uplatňuje přechodné období, ale pracovníci z obou balkánských států mohou v Maďarsku bez omezení vykonávat téměř tři stovky profesí. Eurokomisař pro sociální záležitosti Vladimír Špidla týdeníku EURO sdělil, že Maďarsko považuje v podstatě za „otevřené“.
Praha bariéry nestaví.
Česko žádné bariéry vůči Bulharům a Rumunům nestaví, nepočítáme-li chystaná ochranná opatření pro případ nějaké nečekaně velké migrační vlny. Nepředpokládá se, že by občané dvou nových členských států mohli zaplavit zdejší trh práce. Možná to bude spíše naopak. Česko nakonec nemusí být lákavé ani pro odborníky z těchto zemí, které bychom potřebovali. Navzdory omezením mohou vysoce kvalifikovaní pracovníci dávat přednost cestě dále na západ, kde je na rozdíl od řady jejich spoluobčanů přijmou s otevřenou náručí. Ministr Petr Nečas ale považuje zpřístupnění českého trhu práce Bulharům a Rumunům za principiální záležitost. Volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu označuje za nejvyšší hodnoty evropské integrace (více v rozhovoru na straně 54).
Velká část západoevropské veřejnosti je však vůči nováčkům z Východu ostražitá. Lidé na západě se bojí, že je migrující pracovníci připraví o sociální blahobyt, i když studie ukazují, že je to spíše naopak - pracovníci z nových členských zemí se podílejí na vyšším hospodářském růstu. V diskusích však zaznívá spousta argumentů, které živí strach, nikoli rozumná úvaha. Stačí si vzpomenout na „obavy z polského instalatéra“, o nichž se tolik mluvilo ve Francii před tamním referendem o evropské ústavní smlouvě.
Poláci cestují, Češi méně.
V případě Francie, Německa či Rakouska ochranářské nálady nikoho neudiví. Pro mnohé je překvapením spíše postoj někdejších „šampionů“ volného pohybu pracovníků - Britů a Irů. Jak je možné, že se v těchto zemích od roku 2004 tak radikálně změnila nálada? Částečné vysvětlení poskytuje britský průzkum z loňského roku, podle něhož od předchozího rozšíření EU přišlo do země pracovat na 600 tisíc Poláků, Litevců a občanů dalších nových členských zemí. V podstatně menším Irsku se tento počet blíží 300 tisícům. Tato čísla je nutné brát s rezervou, neboť neberou v potaz, kolik z těchto pracovníků se zase vrátilo do rodné země. Na druhé straně nezahrnují ty, kteří v ostrovních státech pracují ilegálně.
Zveřejnění britských čísel vzbudilo obrovskou mediální pozornost. I ve Spojeném království získaly živnou půdu postoje známé spíše z Francie. Svou roli možná sehrály i některé negativní zkušenosti s přistěhovalci ze vzdálenějších asijských zemí, byť cesty Poláků a dalších za prací jsou v mnohém velmi odlišné.
O Češích se ovšem v této souvislosti mluví mnohem méně. I když třeba v Irsku je leckde možné zaslechnout češtinu a na české poměry se zdá, že do ostrovních států odsud vyráží za prací opravdu hodně lidí, s jinými zeměmi se to nedá srovnat. Po roce 2004 se do ostatních států EU vydaly desetitisíce českých pracovníků, zatímco z Polska dva miliony. O více než polovinu menší Litva „vyslala na zkušenou“ statisíce svých občanů.
Česká pozice v dnešní rozšířené unii vlastně odpovídá geografickému středu. Země není žádnou obrovskou zásobárnou levné pracovní síly, kterou by mohla zahltit Západ. Není však zase až tak bohatá, aby se stala preferovaným cílovým státem pro statisíce pracovníků ze vzdálenějších zemí EU. Do Česka míří spíše Ukrajinci, Vietnamci, sousedé ze Slovenska a menší část z celkové polské migrující vlny. Pražští politici nejsou pod takovým tlakem obav veřejnosti jako v Británii či ve Francii. Zastánci volného trhu se mohou celkem klidně držet svého přesvědčení. Kupříkladu v Maďarsku to už mají poněkud složitější. Pražští politici si spíše mohou vcelku oprávněně stěžovat, že některé staré členské země dosud nesmyslně uplatňují bariéry i vůči českým pracovníkům, byť je zcela evidentní, že mnozí z nás zůstanou jako Honzové ležet na peci.
Nejchudší v EU.
Jestliže se řada Západoevropanů příliš nezamýšlí nad pozitivním přínosem pracovníků z Východu a zabývá se především ekonomickými rozdíly v rozšířené EU, nelze se divit, že se šíří obavy. Unie nyní přijala dvě země, jež jsou mnohem chudší než státy staré patnáctky, ale i než většina nováčků z roku 2004. Hrubý domácí produkt obou zemí se v přepočtu na jednoho obyvatele pohybuje ve srovnání s průměrem EU zhruba na třetinové úrovni. Rumunsko je přitom relativně velkou zemí - ve střední a východní Evropě druhou největší po Polsku - s 22 miliony obyvatel. Kromě maďarské menšiny v Rumunsku a turecké v Bulharsku žijí v obou zemích také početné romské komunity. Zpravidla ve velké bídě. Ze všech těchto údajů vyplývá, že ochota lidí z východního Balkánu cestovat za prací může být poměrně velká. Potvrzují to ostatně čísla, která ukazují, že migrace byla dost vysoká už v minulosti. V zahraničí žijí dva miliony Rumunů a 800 tisíc Bulharů.
Na druhé straně to ale také může znamenat, že velká část lidí, kteří chtěli za prací vycestovat, už tak učinila. Předpokládá se, že celkové počty sice ještě vzrostou, ale násobit se nebudou. Rumuny tradičně láká jižní Evropa, především Španělsko a Itálie, kde se díky příbuzné řeči lépe domluví. Maďaři z Transylvánie, jež byla v minulosti součástí Uher, zřejmě najdou další cesty do sousedního Maďarska. Španělsko je populární i v Bulharsku, zřejmě díky možnostem sezonních prací. Bulhaři se však také hodně poohlížejí po Německu a o něco méně i po Británii.
Týdeník The Economist upozornil ještě na jednu zajímavou souvislost. Rumuni jsou národnostně spřízněni s Moldavany, zatímco Bulhaři s Makedonci. Teoreticky nelze vyloučit, že by se obě země mohly stát přestupními stanicemi svých příbuzných při cestě na západ.
Problémem Bulharů a Rumunů je pověst jejich zemí jako bašt korupce či organizovaného zločinu. Část občanů těchto balkánských států šíří tuto pověst i v západní Evropě. List The Times psal o bulharských kmotrech, kteří organizují prostituci v Bruselu a Madridu či krádeže aut ve Španělsku. Zločinní bulharští oligarchové zase údajně chtějí využít členství v EU k legalizaci svých aktivit. Ačkoli se podobná činnost týká jen zlomku Rumunů a Bulharů, může posílit už tak leckde nepříznivé nálady vůči pracovníkům z východu. Naštěstí jsou tu i opačné příklady. Bulharští doktoři a zdravotní sestry mají velmi dobrou pověst.
Vylidněné země?
Hromadné cestování za prací nakonec může být větším problémem nikoli pro západní Evropu, ale pro ty země, z nichž lidé odcházejí. V těchto státech mohou chybět některé profese. A nemusí se to týkat pouze „úniku mozků“, tedy odchodu vysoce kvalifikovaných odborníků. Zahraniční média informovala o příkladu Litvu, tedy čtyřmilionové země, z níž odešly za prací statisíce lidí. Ve Vilniusu se nyní déle čeká na taxi, stojí se větší fronty v obchodech a skutečný problém nastává, když je třeba sehnat opraváře.
Z tohoto pohledu je nutné se dívat třeba i na údaje o nezaměstnanosti v pobaltských zemích. Nebýt odchodu Estonců či Litevců do zahraničí, byla by vyšší. V tom lze nicméně hledat i pozitivní aspekt. Navíc lze očekávat, že na hůře placená místa do Pobaltí by zase mohli přijít pracovníci z dalších republik bývalého Sovětského svazu. Pokud se jim v tom nebude přehnaně bránit…
Skutečnost, že třeba dva miliony Rumunů pracují v zahraničí, ovšem mimo jiné znamená, že tito lidé mohou investovat vydělané peníze ve své zemi a vrátit se po čase s novými znalostmi. Přestože své zemi momentálně chybějí, ani Rumunsku taková migrace nepřináší jen samá negativa.
A lidé koneckonců cestují také opačným směrem - ze Západu na východní Balkán, byť tento proud je pochopitelně zatím mnohem slabší. Britský list The Guardian popsal Bukurešť jako město, které dnes překypuje energií a kreativitou a v němž se scházejí mladí spisovatelé, designéři, malíři a filmaři z Rumunska, Bulharska, Srbska, Švédska, Francie, Německa, Ruska a Británie. Pak jsou tam samozřejmě pracovníci nadnárodních společností. V Rumunsku dnes pracuje pět tisíc Britů. A mnozí jejich spoluobčané už zase nakupují nemovitosti na bulharském pobřeží. Členství v Evropské unii může přitažlivost Rumunska a Bulharska ještě zvýšit.
