N e z a m ě s t n a n o s t
Jakkoliv je současný růst nezaměstnanosti zákonitým projevem likvidace ekonomických deformací z Klausovy éry a projevem celosvětových trendů, neznamená to, že vláda nemůže udělat nic pro zlepšení situace. Stejně tak to neznamená, že naopak vůbec nic nezkazí. S vysokou nezaměstnaností nemáme v České republice žádné zkušenosti.
Akcelerace počtu lidí bez práce zasahuje dnes prakticky všechny regiony a mimo nezůstala ani dlouhou dobu odolávající Praha. Z makroekonomického pohledu se zdá být všechno jasné. Klesá výkon ekonomiky, a zužuje se tedy prostor pro pracovní uplatnění tisíců lidí. Vývoj zaměstnanosti tak brání inflačním tlakům. Zdá se však, že i přes velmi razantní propouštění zůstávají značné rezervy.
Bankovní rada ještě ve starém složení na konci ledna konstatovala, že bezprecedentní zlom ve vývoji inflace se dostává do rozporu s jistou setrvačností vzrůstu mezd, který zabezpečují kolektivní smlouvy v podnikatelské sféře. Při očekávané stagnaci ekonomiky se tak opět výrazně odchýlí růst průměrných mezd od produktivity práce. To by mohlo ohrozit konkurenceschopnost části české ekonomiky a způsobit vysoký nárůst nezaměstnanosti.
Dnes, jen o pár týdnů později, je zřejmé, že trend, před nímž varovala ČNB, se prohlubuje a exploze nezaměstnanosti může překonat všechna očekávání.
Rozjetí skutečné restrukturalizace průmyslu může udělat z valčíku rokenrol. Prakticky všechny velké české firmy sice počítají s propouštěním, ale ne s bankrotem. Ani ten však neznamená - v českých legislativních podmínkách zajišťujících práci advokátům na úkor inženýrů a zámečníků - ono symbolické pověšení visacího zámku na bránu. Přesto přináší prudký pokles zaměstnanosti a kladenská Poldi je toho zářným příkladem. Je přitom zcela jasné, že konkurs na Chemapol bude stát místo nějakou tu stovku lidí nejrůznější kvalifikace, od odborných ředitelů po šoféry. A rozhodně to není poslední letošní rána z kanonu této ráže.
Nejde ale jenom o to, co se zpackalo v minulých letech, ale i o to, co se packá letos. Vývoj mezd skutečně straší. Když se toto konstatování nelíbí odborům, lze to pochopit, méně pochopení však lze mít pro vládu, kterou také růst platů nevzrušuje. Její představa, že vyšší mzdy znamenají vyšší spotřebu, a tím i růst výkonnosti ekonomiky, je poměrně bláhová. Zvýšená spotřeba se totiž promítne nepochybně do růstu dovozů. A falešná jsou ujišťování, že chudí učitelé si nebudou kupovat japonská videa a německé automobily. I český jogurt je v kelímku z dovezené ropy. Dovozní náročnost české ekonomiky je gigantická a každá koruna exportu obsahuje více než šedesát haléřů importů.
Ani to naší vládě nevadí. Podle jejích představ rostoucí obchodní schodek povede k další devalvaci měny a to pomůže našim výrobcům prodat své šmejdy na vyspělých trzích. Po pravdě řečeno, slabá měna podporuje vývoz především takových komodit, jako je kaolin nebo dřevo v podobě kulatiny. Na ní moc ekonomické výkonnosti a konkurenční schopnosti ekonomiky nedoženeme. Ani zaměstnanosti. Doháníme tak jen nerovnováhu, jejíž likvidaci jsme hodně draze zaplatili. Až ji doženeme, budeme tam, co před dvěma roky, před drastickou restrikcí při vysokých inflačních očekáváních a ještě vyšší nezaměstnanosti.
Dopad výše mezd na konkurenceschopnost ekonomiky se často podceňuje. Srovnávají se přitom průměrné jedenáctitisícové platy v korunách s čtyřtisícovými platy v markách. Mzdové náklady vykazované v podnicích se uvádějí jako deseti až patnáctiprocentní podíl na celkových nákladech. Zapomíná se přitom, že materiálové náklady také obsahují mzdy, odpisy, finan-ční náklady. Váha meziproduktu ve statistice národních účtů přitom činí 72,5 procenta. Teprve podíl na zbytku ukazuje na nákladovou váhu mezd v ekonomice. Podle tohoto postupu se na úrovni cen nákladově podílejí náhrady zaměstnancům v podobě mezd a placeného pojistného z třiceti pěti procent. Odpisy činí čtrnáct procent, finanční náklady, daně a zisk dvaadvacet, dovoz devětadvacet procent.
Tahle trochu složitá statistická hříčka má své vážné implikace. Zvyšování mezd a stálé prosazování vyššího sociálního pojistného může mít velmi dramatické dopady do nákladů podniků a může tlačit poprvé v krátké české historii inflaci z nabídkové strany. A inflace není mrtvá. Její revitalizace, na níž vláda pracuje usilovněji než na té opravdu pro ekonomiku potřebné průmyslové, může stát pracovní místa desetitisíce lidí.
Léky nejsou zadarmo. Sliby ministra Grégra, že odloží definitivní uzavření uranových dolů či nařídí společnosti ČEZ, aby nezastavovala elektrárnu Tušimice I, jsou pouze líbivá gesta bez špetky respektu k ekonomickým zákonitostem. Takhle boj s nezaměstnaností opravdu nevypadá.
Ve světě národní vlády zápasí s hydrou požírající pracovní místa se střídavými úspěchy a navrch mají systémy zdůrazňující odpovědnost jednotlivce za osud svůj i osudy svých bližních. Hození východních Němců do polévky s játrovými knedlíčky místo do studené vody je varujícím příkladem, jehož následování nám skutečně nehrozí. Stejně tak nám ovšem nehrozí, že růst české ekonomiky se povalí přes nové technologie nahrazující zcela nemilosrdně pracovní sílu inteligencí inženýrů. Do tohoto stavu máme ještě hodně daleko.
Ekonomický růst u nás skutečně přinese novou práci pro ty, kdo si pracovat neodvyknou. Pro to, aby hospodářství rostlo, je ale potřeba udělat ještě mnoho a pro to neodvykání také. Hospodářská politika potřebuje opravdový revitalizační program, zákony, o nichž už léta víme, jak mají vypadat, ale pořád jsme si neujasnili, jak je schválit. Potřebuje také střízlivý pohled Strakovy akademie na mzdy vyplácené ze státního rozpočtu, a nejde přitom jen o tolikrát skloňované rozpočtové a příspěvkové organizace. Železničáři si vymohli takřka stejné přidání a také jejich produktivita práce se přitom rozhodně nepohnula odpovídajícím způsobem vzhůru. A dalo by se hledat dál. Tohle sociální cítění sociálnědemokratické vlády může mít hodně asociální dopady.
