Vláda vede ekonomiku k drastickému zadlužování
Sociálnědemokratická vláda už má v šuplíku státní rozpočet vyhandlovaný v dodatcích opoziční smlouvy za nejrůznější ústupky. Naproti tomu ale daňový poplatník a volič vstupuje do období, kdy se mu budou protáčet panenky nad tím, jak je možné, že při tak úspěšném hospodaření roste dluh, zatěžující jeho děti, do astronomických výšek. Ostatně tak, jako se to stalo v nedávné minulosti ve většině evropských zemí. Dnes tam za značných bolestí napravují tehdy způsobené škody. Zdá se, že jsme se z jejich zkušeností nepoučili. Na konci příštího roku dosáhne státní dluh dosud nebývalé výše 352 miliard korun. A to jen v případě, že dopadne dobře prodej Telecomu a radiokomunikací, racionálně se vyřeší odškodnění kampeličkářů a náhrady následků hospodaření majitelů Investiční a Poštovní banky (IPB) nepřinesou žádná velká překvapení. V dalších letech bude zadlužování pokračovat. O tom, jak rychle, rozhodnou reformy, nebo spíše nereformy, které lze od současného kabinetu čekat. Vládní scénář počítá s dluhem pro rok 2003 ve výši přes pět set miliard korun. K tomu je potřeba připočítat, že vláda chce ve stejném období navíc utratit více než dvě stě miliard z urychlené privatizace. To je ale patrně optimistická předpověď. V roce 1998, kdy vstoupil Miloš Zeman do Strakovy akademie hlavním vchodem, byl státní dluh na úrovni zhruba 240 miliard korun. Více než stomiliardový rozdíl proti konci příštího roku však jeho tým jednoznačně nezpůsobil. Z masivní části se pouze zviditelňují důsledky českých privatizačních metod a dalších chyb v hospodářské politice vlád Václava Klause. Na druhou stranu plnou odpovědností tohoto kabinetu je, že založil nebo prolongoval trendy, které by mohly během příštích deseti let přivést zemi do dluhů přesahujících maastrichtské šedesátiprocentní kritérium. Letos přitom tento poměr státního dluhu k hrubému domácímu produktu nedosáhl ani devatenácti procent. Tuční kostlivci. Je nesporné, že transformace měla své náklady a ty byly větší, než bylo nevyhnutelně nutné. Jejich rozhodující část tvoří peníze potřebné na sanaci bankovního sektoru. Dosud vynaložená částka se pohybuje kolem dvou set miliard korun. Ta by se po započtení zatím neznámé částky za Investiční a Poštovní banku a za nerozhodnuté dořešení předprivatizačního čištění Komerční banky mohla vyšplhat na dvojnásobek. Celý problém byl poslední rok koncentrován do Konsolidační banky (KoB) a velká část těchto ztrát je financována z výnosů privatizace, nicméně ty zdaleka nestačí. Podle nedávno schváleného Střednědobého fiskálního výhledu na období 2001 až 2003 má Fond národního majetku (FNM) dotovat skupinu Konsolidační banky částkou 74,3 miliardy korun a státní rozpočet by měl přispět 26,6 miliardy. Jenže celková bilanční suma Konsolidační banky dosáhne po převzetí aktiv z IPB úrovně zhruba čtyř stovek miliard korun. Jaká bude skutečná výnosnost těchto aktiv, a tudíž kolik nakonec bude muset daňový poplatník zaplatit, je ve hvězdách. Na první pohled vypadá situace dramaticky. První balík aktiv, který chce KoB prodávat, má nominální hodnotu kolem dvaceti miliard korun. Prosakující informace hovoří o tom, že kupci nabídnou cenu zhruba na úrovni deseti procent. Balík podle dřívějších vyjádření šéfa KoB Kamila Zieglera představuje reprezentativní průřez portfolia banky. Při zjednodušeném přepočtu by se nám pak výtěžnost oněch čtyř set miliard bilanční sumy pohybovala na pouhých čtyřiceti miliardách. Náměstek ministra financí a šéf dozorčí rady KoB Eduard Janota upozorňuje, že tento stav není zdaleka tak hrozivý a skutečná hodnota aktiv v bance je mnohem vyšší. Řada pohledávek již byla oprávkována a ztráta často již byla uhrazena ze státního rozpočtu. Navíc existují zástavy k nedobytným úvěrům a tak dále. K prodeji nebonitních aktiv říká, že pilotní projekt musí být připraven pečlivě a musí být zcela průhledný, aby nevyvolával žádné pochyby. Potom i výnosy mohou být velmi slušné. Nicméně ani Janota nedá nyní ruku do ohně za to, že ztráty Konsolidační banky nebudou v nejbližších třech letech mnohem vyšší než sto miliard prognózovaných ve střednědobém fiskálním výhledu. Je přitom zřejmé, že půjde o politickou záležitost, kdy může sehrát svou roli i transformace Konsolidační banky na Českou konsolidační agenturu. Návrh zákona by měla v nejbližší době projednat vláda. Dokument počítá podle informací týdeníku EURO s tím, že tato instituce by měla fungovat až do roku 2011. To je poměrně dlouho. Vytváří to lákadlo nechat špatná aktiva ještě pár let spát, a vyhnout se tak politickým potížím s růstem rozpočtových deficitů. Vzhledem k existujícím nejistotám se může stát, že zůstává skryt potencionální státní dluh v rozsahu dalších minimálně desítek miliard korun. Holub na střeše. Výnosy z privatizace, které jsou logicky optimálním zdrojem úhrad těchto dluhů, jsou ovšem omezené. Po přepočtu údajů ve zmíněném střednědobém fiskálním výhledu zjistí analytik, že kabinet počítá s čerpáním zdrojů z privatizace na nejrůznější účely v rozsahu nejméně 210 miliard korun v průběhu příštích tří let. Zhruba polovičku chce vláda utratit už v roce 2001. Na úhradu starých dluhů jde zhruba třetina této částky. Zbytek má být použit pro účely důchodového pojištění i dalších nově vytvářených fondů. Jenže Fond národního majetku má i existující závazky, například vyplývající z ekologických škod v privatizovaných podnicích. V současnosti je jeho hospodaření dokonce v červených číslech a pro letošek mu schází deset miliard korun, což musí řešit půjčkami. Navíc již dva roky se diskutuje, zda vůbec zdroje FNM v budoucnu mohou stačit na navrhované čerpání. Obtíže s privatizací Telecomu a radiokomunikací naznačují, že výnosy mohou být zřetelně nižší, než optimisticky uvádí premiér. I zde potom vzniká riziko dalšího nepředvídaného růstu státního dluhu. Nalejvej, už se stmívá. Přes nespornou odpovědnost někdejších ministrů za podstatnou část dluhu, je zjevné, že vláda sama dobrovolně nastoupila cestu vedoucí do rozpočtové pasti a neudělala žádný zásadní krok k zvrácení nadcházejícího dramatického vývoje. Podle viceguvernéra ČNB Luďka Niedermayera je varující zejména skutečnost, že se stále rozevírají nůžky mezi příjmy a výdaji veřejných rozpočtů i po odečtení vlivu nákladů na ekonomickou transformaci. Za roky 1994 až 2001 (rok 2001 podle předpokladů schváleného státního rozpočtu) činil podle údajů ministerstva financí předstih tempa růstu výdajů před tempem růstu příjmů 1,1 procentního bodu. V letech 1999 až 2001 je tento rozdíl už 1,3 procentního bodu. Výdaje navíc rostou odtrženě od vývoje ekonomiky. V letech 1994 až 2001 rostly výdaje meziročně v průměru o 8,3 procenta, zatímco nominální hrubý domácí produkt o 7,9 procenta. Rozdíl byl pouhé čtyři desetiny procentního bodu. V období od loňska do konce příštího roku však rostou výdaje veřejných rozpočtů o 1,7 procenta rychleji než nominální hrubý domácí produkt. Z toho vyplývá, že v systému je silná nerovnováha mezi příjmy a výdaji a ta se projeví ve stále rostoucích deficitech. Na to opakovaně upozornila i Bankovní rada České národní banky a jak bývalý, tak současný guvernér považují nebezpečný vývoj veřejných financí za největší hrozbu české ekonomiky pro příští roky. Ministr financí chce problém řešit zvýšením některých daní tak, aby daňová kvóta stoupla ze současných zhruba 40 procent na 43 až 44 procent. Otázkou ale zůstává, zda vyšší daně skutečně přinesou i vyšší příjmy. Například letošní zdražení pohonných hmot snížilo jejich spotřebu a vedlo k potížím s inkasem spotřební daně. Navíc se nezdá, že by zvyšování daní v předvolebním období bylo politicky průchodné. Jde tedy spíše o úkol pro další vládu. Celkový státní dluh dál poroste o něco rychleji, než dnes předpovídá ministerstvo financí. Drazí staroušci. Kromě té nepravděpodobnosti, že skutečně dojde ke zvýšení daní, je ve fiskálním výhledu i jeden významný, poměrně výrazně podceněný předpoklad. Tím je vývoj schodku v důchodovém systému. Podle ministerstva financí by mělo příští rok chybět v systému důchodového a nemocenského pojištění více než 21 miliard a o rok později 25 miliard. Ministerstvo práce a sociálních věcí ovšem ve své analýze možností snižování mandatorních výdajů uvádí jiná čísla. Vychází přitom ze dvou variant poklesu počtu plátců pojistného v závislosti na vývoji nezaměstnanosti. I v té příznivější vychází deficit systému pro rok 2002 na více než 41 miliard korun, které budou muset být uhrazeny z daňových příjmů. Aby příjmy a výdaje důchodového a nemocenského pojištění dosáhly vyrovnanosti, uvádí ministerstvo financí jako dostačující sazbu pojistného necelých třicet procent hrubé mzdy. Pokud by mělo pravdu ministerstvo Vladimíra Špidly, pak by sazba musela stoupnout zřetelně více. Fiskální výhled se zvyšováním pojistného ovšem nepočítá. Úředníci ministerstva práce a sociálních věcí podle zmíněného dokumentu nevidí příliš šancí na zásadnější korekci důchodového systému. Již schválené zhoršení podmínek pro odchod do důchodu má podle nich v prvních letech jen zanedbatelný přínos a v cílovém stavu může ušetřit 0,3 procenta z objemu vyplácených důchodů. Další zvažovaná opatření jsou sice účinnější, nicméně patrně politicky neprůchodná. Například omezení doby studia započítávaného do nároku na důchod věkem 18 let by mohlo ušetřit postupně až sedm procent prostředků na důchody. Znamenalo by však snížení nově přiznávaných důchodů o šest procent. Je možné, že příští vláda bude nucena sáhnout i k těmto nepopulárním opatřením. Ani v případě spuštění zásadnější penzijní reformy totiž nelze očekávat, že by se v nejbližších letech snižovaly nároky systému na státní rozpočet. Žádná reforma totiž systém nezlevní, ale pouze ho učiní odolnějším proti stárnutí populace. Finty a triky. Budoucí hrozbou pro vývoj veřejných financí nejsou jen mandatorní výdaje, i když ty jsou jistě největším problémem. Sociálnědemokratický kabinet zřídil dva nové fondy. Fond bydlení a Fond infrastrukturních investic mají sice své zdroje (třeba fond dopravy má získávat dvacet procent výnosů spotřební daně z pohonných hmot), ale zejména mají být masivně dotovány z výnosů privatizace. Viceguvernér ČNB Niedermayer upozorňuje, že může nastat značný problém, pokud tyto fondy na základě jednorázových příjmů založí dlouhodobé programy financování. Přítok privatizačních peněz ustane a pak vzniknou tlaky na čerpání dalších prostředků ze státního rozpočtu. Objem financí soustředěných v těchto fondech dosáhne v příštím roce zhruba šedesáti miliard korun a naprostá většina půjde z privatizace. Fondy přitom přebírají od státu financování dlouhodobých programů bydlení či výstavbu a údržbu silniční i dálniční sítě. Náměstek Janota sice upozorňuje, že stát neručí za závazky, do nichž budou fondy vstupovat, a tak by se měly chovat odpovědně a nepouštět se do projektů, u nichž není jasné jejich zdrojové pokrytí. Nicméně ekonomičtí analytici takový optimismus nesdílejí. Krátká paměť. V programovém prohlášení sociálnědemokratické vlády se říká: „V oblasti veřejných financí bude vláda usilovat o dlouhodobě vyrovnanou soustavu veřejných rozpočtů. Zároveň vláda připraví nezbytnou reformu systému veřejných financí. Nezdá se, že by si to kabinet zrovna často připomínal. Státní dluh poroste v nejbližších letech o částky odpovídající zhruba každoročním schodkům. Znamená to, že stát je schopen splácet pouze úroky. Pokud se nic nestane, mohlo by zadlužení po vyčerpání prostředků z privatizace růst ročně o šedesát až sto miliard korun. Trend veřejných financí tak není varující, ale přímo hrozivý. Bez rychlého zásahu může způsobit v blízké době ekonomice velmi vážné škody.
Dlužím, dlužíš, dlužíme Koncepce „welfare state neboli státu blahobytu je hlavní příčinou vysoké zadluženosti evropských zemí. Například Belgie, jako jedna z nejzadluženějších zemí EU, začala kumulovat dluh již v období šedesátých let právě díky štědré sociální politice. Vysoké veřejné výdaje na tuto oblast (běžně dosahují daleko za padesát procent všech veřejných výdajů) by samy o sobě ještě nemusely znamenat velký nárůst zadluženosti. Problém byl ve spojení vysokých sociálních výdajů s nedostatečnou růstovou dynamikou a strukturálními otázkami. Strana veřejných příjmů tak neobsahovala takové položky, které by byly s to vykompenzovat výdajovou stránku. Výjimkou je případ Švédska, kde se nasadily obrovské daně (v určitých pásmech i přes osmdesát procent), které měly obrovské sociální výdaje financovat, a proto nemají Švédové tak závažné potíže s veřejným dluhem jako již zmíněná Belgie. S rostoucím státním dluhem roste i takzvaná dluhová služba, což jsou náklady spojené s obsluhou státního dluhu, placením úroků a splácením jistiny. Za určitých okolností se stát může dostat do dluhové pasti, kdy roste státní dluh i při mírně přebytkovém hospodaření v běžném období (hlavně kvůli nedostatečné růstové dynamice). Příčiny zadlužení USA byly poněkud jiné než v Evropě, a to „tradiční – výdaje na Reaganovu politiku uzbrojení SSSR. V současnosti je patrný zcela opačný trend. Federální rozpočet vykazuje přebytky řádově ve stovkách miliard dolarů. V hospodaření jednotlivých států je jasně vidět „bod zlomu , rok 1993. Přijatá maastrichtská kritéria stanovila jednoznačný rámec pro fiskální hospodaření státu. Podíl deficitu státního rozpočtu na HDP by neměl přesahovat tři procenta a podíl veřejného dluhu na HDP by se měl držet pod šedesáti procenty. Splnění těchto kritérií bylo jednou z podmínek pro vstup do Evropské měnové unie. Je zde jasně patrný trend, kdy se aspirující země snaží drasticky omezit státní výdaje a snižovat svůj státní dluh, aby dosáhly stanovených hodnot. Snazší z těchto cílů, rozpočtový deficit maximálně tři procenta HDP, splnily všechny země. U podílu veřejného dluhu na HDP je situace poněkud jiná. Mezi nejvíce zadlužené patří Itálie, Belgie a Řecko, kde přesahuje tento podíl hodnotu sto procent. Řecko je v současnosti trochu mimo hlavní pozornost, protože není v Evropské měnové unii (i když do ní má již brzo vstoupit). V případě Itálie a Belgie se přihlíží k tomu, že jde o dlouhodobou otázku, která vyžaduje postupné řešení. Proto se za dostačující považuje i současný klesající trend veřejného zadlužení a hlavně nízké rozpočtové deficity. Všechny evropské země vědí, že budou jednou muset přistoupit k reformě sociálního systému a s ním spojených veřejných výdajů. Západní populace totiž stárne, a tak se zvyšuje i počet lidí, kteří místo aby do systému přispívali, tak z něj berou. Situace není dlouhodobě udržitelná. Ve sledovaném období prožila Velká Británie jednak měnovou krizi a také změnu vlády. V době, kdy zde vládla Konzervativní strana a Margaret Thatcherová v jejím čele, tlačilo se na snižování státních výdajů, což se projevilo i na číslech. V roce 1990 dosáhl veřejný dluh v poměru k HDP rekordně nízké hodnoty 39,1 procenta. Během roku 1992 došlo ke spekulativnímu útoku na libru, který měna neustála a citelně poklesla. S tímto měnovým otřesem byla spojena i ekonomická recese a růst státního dluhu (o cca 20 procent v období tří let) a rozpočtového deficitu. O pár let později byli konzervativci vystřídáni labouristy. Ti vždy představovali symbol štědrého sociálního zabezpečení, a tím i rostoucích státních výdajů. Ukázali se však jako rozumní hospodáři a Británie dnes s přehledem splňuje obě maastrichtská kritéria. Irsko patřilo v osmdesátých letech mezi nejzadluženější země tehdy ještě Evropských společenství. Jak ale rostlo tempo irské ekonomiky, snižoval se i státní dluh – na konci devadesátých let činil méně než polovinu toho, co v osmdesátých letech. Lví podíl na tomto obratu má strukturální pomoc EU a hlavně její dobré využití. Irsko je zářným příkladem toho, že s vysokým veřejným dluhem lze účinně bojovat. Vysoké vládní výdaje v osmdesátých letech pomohly nastartovat růst, který pak pomohl eliminovat navršený státní dluh. V současné době má Irsko jako jediné přebytkový rozpočet. Po celá osmdesátá léta hospodařilo tehdejší západní Německo s nízkými rozpočtovými deficity. Ve druhé polovině osmdesátých let proběhla daňová reforma, jejím cílem bylo stimulovat hospodářský růst. Rozpočtový dopad byl podle dostupných čísel zanedbatelný. V souvislosti s událostmi října 1990, kdy se Německo sjednotilo, lze vysledovat trend zvyšování veřejného dluhu. Jednou z příčin tohoto nárůstu jsou masivní státní investice do rozvoje východních spolkových zemí (v řádech stovek miliard DEM) a nepřímo i nízká inflace. V současnosti se veřejný dluh pohybuje na hraniční hodnotě mírně přes 60 procent HDP. Německá vláda proto hodlá v nejbližší době přehodnotit svou politiku sociální podpory. Příčiny historického vysokého zadlužení Belgie jsou již rozebrány v úvodu. Šlo hlavně o výdaje sociálního charakteru v kontextu politiky „welfare state na pozadí nízké růstové dynamiky hospodářství a strukturálních problémů. Při pohledu na nedávný fiskální vývoj v Belgii jsou ihned patrné dvě věci. Podíl veřejného dluhu na HDP je neúnosně vysoký, ale vykazuje klesající tendenci. Rozpočtový deficit byl za posledních pár let silně zredukován a v současnosti splňuje Belgie tříprocentní maastrichtskou hranici. Výše belgického veřejného dluhu je způsobena hlavně špatnou strukturou veřejných výdajů, kdy se vydává příliš peněz na sociální podporu. Proto je nutné provést konsolidaci veřejných financí a nezbytné strukturální reformy. Boj s vysokým veřejným dluhem je prioritou belgické vlády (na ministerstvu financí mají dokonce zvláštní odbor zabývající se pouze touto problematikou), která výhledově počítá, že okolo roku 2015 by se mohl dluh snížit až pod šedesát procent HDP.
Aleš Mydlář, spolupracovník redakce
Poslední leč Pavla Mertlíka Hlasy poslanců ODS a ČSSD prošel v úterý minulý týden posledním čtením v Poslanecké sněmovně státní rozpočet na rok 2001. Počítá se schodkem ve výši 49 miliard korun. Deficit by měl být uhrazen vydáním státních dluhopisů v celkovém objemu čtyřiceti miliard korun a devět miliard by měly doplnit účty státních finančních aktiv. Celkový deficit veřejných rozpočtů by měl dosáhnout 99,8 miliardy korun, tedy 5,2 procenta hrubého domácího produktu. Po očištění od příjmů z privatizace se hospodaření veřejných financí propadne na deficit 147,6 miliardy, tedy 7,7 procenta HDP. Jde patrně o poslední státní rozpočet, který sněmovna menšinové sociálnědemokratické vládě schválila. Příští rok se totiž projednávání státních financí stane ostrým startem předvolební kampaně a není pravděpodobné, že by ODS chtěla v tom okamžiku podpořit sociální demokracii. Tento názor sdílejí podle zdroje týdeníku EURO i někteří vysocí úředníci ministerstva financí.
(pp)
