Jednotná měna je posledním symbolem globálních ambicí EU, jež stále víc patří včerejšku
Frenetický potlesk, kterým posluchači odměnili nedávnou euroskeptickou přednášku českého prezidenta Václava Klause na Humboldtově univerzitě, dosvědčil, že o povaze evropské integrace nyní lze s úspěchem pochybovat, aniž by bylo pochybovačům vyhrožováno Norimberským tribunálem za zločiny proti lidskosti. Expertní třída, jejíž věšteckou důvěryhodností ekonomická krize značně otřásla, kvapně obrací kabáty, aby se mohla pod novými hesly opět postavit do čela vývoje. Optimisté, jak se znovu prokázalo, byli jen špatně informovanými pesimisty.
Slovutný ekonom Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za pokrokové názory a komentátor deníku The New York Times, opatřil svůj poslední sloupek příznačným názvem Europast. Tou pastí míní stav, do kterého se dostala eurozóna a z nějž není snadného úniku. Přiznává, že ještě donedávna byl jedním z expertů, kteří rozpad eurolandu pokládali za zhola nemožný. Každá země, která by oznámila vystoupení z jednotné měny, by okamžitě zažila zničující „run“ na banky. Nyní už takový výhled za nemožný nepovažuje, neboť není vyloučeno, že se bankrotářské země tomuto vývoji nevyhnou. Příčinu zkázy „objevuje“ Krugman ve skutečnosti, že zrušením vlastní měny byly země připraveny o mechanismus jemného kurzového dolaďování. Aby člověk učinil toto poznání, nebylo věru třeba to dotáhnout na Nobelovu cenu za ekonomiku. Jak konstatuje sám Krugman: „Stalo se přesně to, před čím euroskeptici varovali.“ Nebyl by však expertem, kdyby necítil potřebu poučovat ostatní, když už sám poznal pravdu. Poučení z krizového vývoje dle něho spočívá v tom, že společnost má zapudit svůj strach z příliš silného státu. Nad krizí prý zvítězí jen všemocný stát „nespoutaný svěrací kazajkou politiky“. Vláda si nesmí nechat vzít možnost jednat rázně a dle potřeby. „To je přesně to, na co architekti eurozóny zapomněli – a my ostatní zapomínat nesmíme.“
Poslední výrok prozrazuje, že Krugmanův patos míří především do vlastních řad. Lze tomu rozumět tak, že Obamova vláda by měla prosazovat své ekonomické představy bez ohledu na politické zvyklosti, poměr sil v Kongresu nebo nálady obyvatel. Jako jinotaj je to vtipné, ale není to žádná výpověď o stavu Evropy. O jaké silné státní moci v Evropské unii to Krugman mluví? Posílení pravomocí a manévrovacího prostoru pro národní státy je v přímém rozporu s až dosud prosazovanou povahou evropské integrace. Všemocný unitární stát Evropa, který by působil „bez ohledu na svěrací kazajku politiky“, je za dnešních podmínek z říše nebezpečných bludů. Přebytek mocenského voluntarismu ještě nikdy nedokázal vyřešit problém deficitu demokracie. Každá past je zařízena právě tak, že čím více v ní oběť kolotá, tím pevněji se svírají její čelisti.
Vedle úvah o hospodářské účelovosti mělo zavedení měnové unie dokázat, že jednotná Evropa má vážné politické ambice. EU aspirovala na to, že její peněžní jednotka se stane druhou světovou rezervní měnou, zatímco ona bude samostatným mocenským centrem. Zdá-li se dnes tato představa vzdálenější realitě víc než kdykoli předtím, není to vinou hospodářské recese. Jde o konceptuální krizi evropské integrace. Euro se mělo stát můstkem, jenž měl dostat celou unii na kvalitativně vyšší úroveň. Evropa skočila a zavěšena do vzduchu s hrůzou zjišťuje, že nemá ani zdání, jak a kam chce vlastně dopadnout.
Za to, že je Evropa v pasti, nemůže východní rozšíření unie. Dnes už je jasné, že záchrana nových členů není hlavní starostí EU. Na utahování opasku jsou postkomunistické státy zvyklé. Radikální snížení životní úrovně pobaltské státy ani nepoložilo na lopatky ani nevedlo k větším společenským otřesům. Mnohem těžší je vyvinout nátlak na Atény, v nichž je obyvatelstvo vždy připraveno rozpoutat „boj za vlastní práva“. Lisabon, Madrid a Řím již nedočkavě přešlapují ve frontě. Evropa se potácí v bludném kruhu. Když v roce 2002 Francie a Německo poprvé překročily povolený tříprocentní limit rozpočtového schodku, jednoduše reformovaly Pakt stability a růstu, čímž jej zbavily jakéhokoli smyslu. V dobách svého rozkvětu se EU zakládala na srozumitelných politických cílech a rozumných ekonomických prostředcích. Globalizace prudce zrychlila veškeré světové procesy a postavila Evropu před nutnost tady a teď odpovědět na otázku quo vadis. Ukázalo se, že odpověď nikdo nezná. Konstrukce, která veškeré síly vyčerpává v sebeudržujících pokusech, ztrácí dynamiku a upadá do bezvýznamnosti. Jednotná měna euro je posledním symbolem globálních ambicí, jež stále více patří včerejšku.
