Tak za prvé. Ke konání všeobecného referenda je zapotřebí čtvrt milionu hlasů, což je vzhledem k ochotě Čechů se účastnit veřejného dění velmi vysoká hranice. Třeba k přímé volbě prezidenta stačí padesát tisíc podpisů a vzpomeňte si, jaké měli kandidáti potíže je sehnat. Tomio Okamura nebo Jana Bobošíková by mohli vyprávět.
Je také důležité říct, proč je návrh zákona vlastně na světě. Byl to jeden z předvolebních taháků a dostal se i do vládního prohlášení. Doslova tam stojí, že zákon „umožní občanům rozhodovat přímo o zásadních otázkách fungování státu“.
Omyl. Neumožní. O vystoupení z NATO nebo EU či například nepřijetí eura nebudou moci lidé hlasovat, protože jim to zákon zakazuje. Možná se v tomto bodě vláda bála pohromy a poučila se z přímé volby prezidenta, ale to nechme na ní.
Musí dorazit čtvrtina voličů
A aby toho nebylo málo, referendum bude platné, když se dostaví alespoň 25 procent voličů. Tady by bylo dobré podívat se na Slovensko. Letos v únoru mělo referendum o rodině namířené proti homosexuálům. Účast byla nízká, dostavilo se zhruba 21 procent lidí a velký humbuk skončil neúspěchem. Je ale potřeba doplnit, že slovenská vláda stanovila ještě větší hranici, tamní referendum je platné v případě nadpoloviční většiny hlasů.
Ale i kdyby se nadobro povedlo nějaké to referendum v Česku uspořádat, a přišlo by dost lidí, stejně nemusí nic znamenat. Poslanci jsou totiž odpovědní svému svědomí, a pokud nebudou chtít, nemusí potřebný zákon přijmout. Výjimkou by bylo, pokud by stačilo nařízení vlády, ale tím zase omezujeme výseč oněch „zásadních otázek fungování státu“.
Stejně by rozhodovali poslanci
Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier zákon hájí. Říká, že zásadní otázkou by byl třeba radar v Brdech, a o něm že by referendum být mohlo. Má pravdu, jenže o smlouvách by stejně rozhodovali poslanci. Dokumenty už ve sněmovně v roce 2009 vláda předložila a těžko předpokládat, že by tehdy nějaké referendum přimělo Topolánkův kabinet udělat si mezinárodní ostudu a poslat americkou administrativu k čertu.
A ještě jednu věc je důležité říct. Vládní zákon je ústavní, k jeho schválení je tedy potřeba ústavní většina zákonodárců. U poslanců jsou to tři pětiny z celkového počtu a vláda jich tolik nemá, i kdyby projednou přišli všichni. Opravdu někdo věří tomu, že tenhle zákon mělo smysl tlačit?
Další komentáře autora:
ČLÁNKY DO MAILU