Vítěz s bianko šekem

Lidová strana vyhrála volby, aniž by upřesnila své představy. Na to, jak si bude nová vláda počínat, čeká nervózně celá eurozóna

Španělsko je po Řecku a Itálii v krátké době třetí země eurozóny, kde se v důsledku rozsáhlé finanční a hospodářské krize mění vláda. Voliči v neděli 20. listopadu rozhodli, že zemi bude napříště spravovat konzervativní Lidová strana (PP), která vystřídá Španělskou dělnickou socialistickou stranu (PSOE), jež vládla posledních skoro osm let. Na to, jak si bude příští vláda počínat, čeká nervózně celá eurozóna, protože další zhoršení situace Španělska by mohlo mít zničující účinky.
Jen v málo případech z poslední doby byl vítěz voleb předem tak jasný jako teď ve Španělsku. Prakticky jedinou otázkou byl rozsah vítězství lidovců, konkrétně to, zda budou mít v 350členném Kongresu poslanců (poslanecké sněmovně) absolutní většinu. To, že ji nakonec získali, jim dává do rukou v podstatě bianko šek pro uskutečnění jejich představ nápravy situace, do které se země dostala za vlády socialistů. Šek o to „bělejší“, že v předvolební kampani si dávali velký pozor, aby své představy neupřesnili.

Hrozivá čísla

Lidovcům k vítězství v podstatě stačilo razit jediné slovo – „změna“. „Všechno bude lepší než tahle vláda,“ ozývalo se nepřetržitě v rozhovorech sdělovacích prostředků s voliči před hlasováním. A při pohledu na situaci se jim nelze divit. Zdaleka největším problémem je nezaměstnanost. Bez práce bylo v září podle oficiálních statistik téměř pět milionů Španělů, 21,5 procenta práceschopného obyvatelstva. Ve věkové kategorii od 16 do 24 let přesahovala nezaměstnanost dokonce katastrofálních 45 procent. Obě čísla znamenají pro eurozónu absolutní rekord. Přes dva miliony lidí marně shání práci už déle než rok. Počet domácností, jejichž žádný člen nemá práci, stoupl za poslední tři roky z 58 tisíc na 1,3 milionu.
Dosavadní vláda ohlašovala na příští rok pokles nezaměstnanosti na 18,5 procenta a do roku 2014 včetně na 16 procent. Tato čísla budou teď ale určitě revidována.
Další údaje nejsou o moc lepší. Kolem 22 procent španělských rodin žije pod prahem chudoby, který je stanoven na 7500 eur ročně pro osamoceně žijícího člověka a na 13 500 eur pro rodinu s jedním dítětem. Průměrný příjem rodin přitom klesl (jen za poslední rok o 4,4 procenta) pod 25 000 eur ročně, průměrný roční příjem osamělého jednotlivce se dostal na 9400 eur. Příčina drtivé porážky PSOE, nejhorší od obnovení demokracie po smrti diktátora Franciska Franka v roce 1975, je hlavně v těchto číslech.

Logický výsledek

Premiér José Luis Rodríguez Zapatero se logicky stal černou ovcí. Vyčítalo se mu, že nejprve podcenil rozsah nebezpečí, které Španělsku hrozí, a pak to, jakým způsobem na ně reagoval. To bylo loni v květnu, kdy v důsledku tlaku Evropské unie, Evropské centrální banky a ratingových agentur prosadil soubor opatření, jež měla státu ušetřit patnáct miliard eur a snížit rozpočtový schodek. Mimo jiné šlo o snížení platů státních zaměstnanců o pět procent, výrazné omezení veřejných investic, zvýšení daní, zmrazení důchodů, zvýšení důchodového věku z 65 na 67 let. To samozřejmě nejsou kroky, které by někomu získaly popularitu, a i ony – spolu s celkovou neradostnou situací – přispěly k tomu, že v minulých měsících nabylo takového rozsahu hnutí „rozhořčených“, tedy lidí protestujících v ulicích proti vládní politice a „Evropě trhů“, která podle nich španělské vládě takové kroky diktuje. Teď je otázka, jak si s touto situací poradí vítězní lidovci. Jejich vůdce Mariano Rajoy může být spokojen, že se mu podařilo volby vyhrát, ale jistě ví, že ho čeká tanec mezi vejci. Musí se pokusit na jedné straně snížit rozpočtový schodek a posílit důvěru investorů a snížit náklady na půjčky a na straně druhé neomezit veřejné výdaje na neúnosnou míru a nezvýšit daně, aby se nepodvázaly možnosti růstu.

Cíle, nikoli kroky

Šestapadesátiletý politik, bývalý místopředseda vlády a několikanásobný ministr v někdejším lidoveckém kabinetu vedeném Josém Maríou Aznarem, se v předvolební kampani střehl toho, aby své plány podrobněji odhalil. I samotný volební program Lidové strany je označován spíše za seznam cílů než za seznam konkrétních kroků, které chce lidovecká vláda provést. Agentura Reuters zařadila mezi jeho hlavní body například: - dokončení ozdravení a restrukturalizaci finančního sektoru, - podporu nástrojů alternativního podnikatelského financování, - zjednodušení typologie pracovních smluv s cílem omezit práci na dobu určitou, - schválení fiskální podpory 3000 eur za najmutí prvního zaměstnance v novém podniku, - daňové zvýhodnění zpětně investovaných podnikatelských zisků, - udržení kupní síly penzí, - povolení účasti soukromého kapitálu v regionálních televizích.
Přední španělský deník El País, který má blíže k levému středu, označil za klíčové mimo jiné tyto návrhy: - spolupráci soukromé sféry ve službách, jako jsou doprava, infrastruktura, zdravotnictví a školství, - reformu pracovního trhu - další privatizace v železniční dopravě, na letištích, na poštách, v telekomunikacích a v energetice. Podle El País jde o jasně liberální projekt, jehož těžiště tkví v privatizaci všeho, co se ještě privatizovat dá, a ve vstupu soukromého kapitálu do všech veřejných služeb. Ale, jak podotýká list, nic se nepojmenovává přímo a 212 stránek programu je plných eufemismů a polovičatých náznaků se zjevným cílem nešlápnout nikomu na kuří oko.

Krácení s otazníkem

Za nejméně jasné označil list pasáže týkající se škrtů, které bude potřeba udělat ve výdajích, přičemž to je asi to, co se Španělů dotkne nejvíc.
Rajoy nicméně v rozhovoru pro El País tři dny před volbami připustil, že škrty se budou týkat všeho s výjimkou penzí, protože chce dodržet závazek, který na sebe Španělsko vzalo před Bruselem, a sice snížit v příštím roce rozpočtový deficit na 4,4 procenta. „Bude potřeba stanovit priority…, možná bude zapotřebí omezit veřejné práce, bude zapotřebí zrušit mnoho autonomních organizací, bude potřeba udělat hodně věcí a bude nutné krátit tam, kde to jde“, prohlásil neurčitě. Nevyloučil ale další snížení mezd státních zaměstnanců a jejich případné propouštění a omezení peněz na podporu v nezaměstnanosti „ne proto, že by ji lidé přestali pobírat, ale protože bude méně lidí, kteří na ni budou mít nárok“.
Pokud jde o nezaměstnanost, Rajoy připomíná, že když se lidovci v roce 1996 dostali k moci poprvé, postihovala nezaměstnanost 22 procent Španělů. A že do roku 2004, kdy z vlády odcházeli, ji snížili pod deset procent.
Rozpočtový schodek Španělska je jedním z nejvyšších v eurozóně. Předloni se dostal dokonce až na 11,2 procenta, loni se ho Zapaterovi podařilo snížit na 9,2. Cíl na letošní rok byl 6,0, ale nejnižší odhady španělských ekonomů jsou nyní 6,7 a hovoří se až o osmi procentech. Přitom jen snížení z letošních předpokládaných (ale sotva dosažitelných) šesti na 4,4 procenta v příštím roce by podle El País znamenalo škrty ve výši 17,3 miliardy eur. Bude-li letošní schodek vyšší, může podle odhadů dodržení slibu daného Bruselu vyžadovat omezení výdajů až o 30 miliard, dokonce se objevila cifra 41 miliard.

Málo optimismu

Jakékoli škrty jsou samozřejmě problémem za situace, kdy hospodářství stagnuje. Čtyři dny před volbami musela socialistická vláda připustit, že letošní růst dosáhne jen 0,8 procenta místo původně předpokládaných 1,3 procenta, přičemž ve třetím čtvrtletí byl růst nulový. Příští vláda tedy nemůže počítat s nějakou manou v podobě zvýšených příjmů z hospodářské činnosti. Zvyšování daní Rajoy odmítá, tedy aspoň zatím, naopak slíbil daňové úlevy zvlášť malým a středním podnikům.
Podle kritiků, například dosavadní mluvčí PSOE v Senátu Carmely Silvové, „má Rajoy Španěly za pitomce, protože říkat jim při nynější finanční situaci v Evropě, že sníží daně a zároveň bude vytvářet pracovní místa a kontrolovat deficit, je stejné jako jim říkat, že sloni létají“. Socialisté nicméně tvrdí, že Rajoy nějaký plán má, ale neodkryl ho.
Ať už tomu tak je nebo není, teď po volbách už Rajoy nebude moci s konkrétními informacemi o svých záměrech váhat, protože mraky nad Španělskem jsou čím dál černější a nedůvěra trhů ve schopnost země ozdravit své hospodářství a plnit své finanční závazky je stále silnější. Během minulého měsíce snížily rating Španělska Moody’s, Fitch i Standard and Poor’s.

Zadlužení bez pomoci

Španělský státní dluh by koncem letošního roku mohl podle francouzského listu Le Monde dosáhnout 80 procent hodnoty HDP, přičemž ještě v roce 2008 to bylo 40 procent. V porovnání se zeměmi jako Řecko nebo Itálie není ani 80 procent mnoho, ale už to znamená významné překročení příslušného maastrichtského kritéria a znepokojivé je tempo zvyšování dluhu a samozřejmě jeho nominální výše (nyní kolem 650 miliard eur). Těsně před volbami se úroky z desetiletých španělských státních dluhopisů dostaly na skoro sedm procent, tedy nejvýše za posledních čtrnáct let. Sedm procent je přitom hranice, po jejímž překročení musely vlády Řecka, Irska a Portugalska požádat o mezinárodní finanční pomoc. Záchrana Španělska, čtvrté největší ekonomiky eurozóny, by přitom vyšla mnohem dráž a mohla by být pro euro osudná. Dosluhující španělský premiér Zapatero i jeho náměstkyně pro ekonomiku Elena Salgadová ale okamžitě vyloučili, že by Španělsko mohlo takovou pomoc potřebovat a požádat o ni. Podle Salgadové státní rozpočet vyčleňuje pro letošní rok na obsluhu dluhu 27 miliard eur, z nichž bude potřeba 24 miliard. I například Le Monde soudí, že španělské zadlužení „je sice přílišné, ale ne tak kritické, jak by se mohlo zdát z dramatizujících vyjádření některých představitelů a sdělovacích prostředků“.
Rajoy označil rizika spojená se zadlužením za „astronomická“, ale řekl, že nemá žádnou kouzelnou hůlku, a žádal trhy o čas, „který by byl delší než půl hodiny“, na to, aby mohl své plány začít realizovat.
Bankovní ústav Bankinter však upozornil, že nová vláda nebude moci počítat s obvyklým obdobím sta dní hájení a bude muset zveřejnit svá rozhodnutí a oznámit konkrétní opatření ještě předtím, než se ujme funkce. S jejím oficiálním převzetím se totiž dá počítat nejdříve v polovině prosince, spíše ke konci roku (nový parlament by měl zasednout 13. prosince, pak přijde obvyklá debata o vládním programu a jeho schvalování), což je za nynější situace dlouhá doba.

Bez dohody to nepůjde

Pro další vývoj bude významné, do jaké míry budou Španělé ochotni utáhnout si opasky. To, že ve volbách dali přednost straně, která chce podle „poražených“ socialistů demontovat dosavadní socialistický stát, by mohlo naznačovat, že jsou k dalším obětem připraveni. Ale sázet na to nelze, stejně jako na to, že nebudou rozsáhlé protesty.
Rajoy říká, že bude usilovat o konsenzus. „Moji nepřátelé jsou nezaměstnanost, deficit, přílišné zadlužení a hospodářská stagnace, ne levice,“ řekl v prvním projevu po vítězství. Předpokládá se, že se pokusí dohodnout s odstupujícím Zapaterem nouzové kroky, které by se daly udělat ještě předtím, než od něho formálně převezme moc.
Na otázku El País, zda čeká v prvním roce vlády generální stávky, odpovídá: „Doufám, že nebudou. Pokusím se, aby nebyly.“ Analytik Julio Pomés z nezávislého „think-tanku“ Institución Futuro ovšem řekl, že „nebudou-li během prvního roku tři generální stávky, bude to znamenat, že Mariano Rajoy nedělá, co je potřeba“. Také María Dolores de Cospedalová, číslo dvě na kandidátce Lidové strany, dala jasně najevo, že si o reakci na budoucí politiku své strany nedělá iluze: „Někteří, kteří nikdy neprotestovali, teď budou protestovat intenzivně a ulice budou plné manifestací a transparentů. Ale nevadí, jsme připraveni.“ Toto její prohlášení vedlo server Latinreporters.com k upozornění, že zemi i její pořádkové služby tak nepochybně čeká horký rok.