Menu Zavřít

Vítěz tří Stanley Cupů učil Čechy chodit do fitka

7. 1. 2008
Autor: Euro.cz

HOKEJOVÁ LEGENDA JAROSLAV POUZAR - Jako jeden z prvních vybudoval v tuzemsku fitness centrum. Ke sportu měl totiž velmi blízko – byl prvním Čechem, který vyhrál slavný Stanley Cup. Hokejová legenda Jaroslav Pouzar dnes o sobě může říct, že zvládl podnikatelská úskalí i boj se zákeřnou nemocí.

Jedním z nejčastějších novoročních předsevzetí Čechů je zhubnout, vylepšit si postavu, prostě se sebou konečně něco udělat. Majitelům fitness center tak začínají zlaté časy.

„Podnikání ve fitness hodně závisí na počasí. V letní sezoně jsme téměř na nule, chodí málo lidí a my máme tak na zaplacení výplat. Podzim, zima a jaro jsou lepší, tehdy je třeba našetřit na léto, na obnovy či nové stroje. Nejvíc ovšem přijdou lidé po Novém roce, i když předsevzetí, že budou cvičit, jim vydrží tak měsíc, dva,“ vypráví u sklenky horkého punče průkopník fitness center v Česku Jaroslav Pouzar.

Sedíme v Českých Budějovicích poblíž jeho bydliště v restauraci, kde má na zdi jakousi skříň slávy s novou knihou Zápasy Jardy Pouzara, jíž je autorem. Vitrína připomínající úspěšnou, více než dvacetiletou hokejovou kariéru visí také na druhém konci města ve fitness centru na levém břehu řeky Vltavy. Tato patrová budova patří celá Pouzarovi. Ten v Českých Budějovicích jako první nabídl lidem tělocvičnu se cvičícími stroji, později squashové kurty, dnes ještě cardio zónu, spinning, fitbox, fitness jógu, aerobic, bowling, solárium a masáže. Fitko provozuje i v pronajatých prostorách českobudějovické plovárny.

V začátcích podnikání mi pomohlo moje jméno

„V Česku jsem po revoluci neměl kontakty, abych mohl něco privatizovat, dobře investovat. Tak jsem si řekl, že postavím fitness, vždyť jsem celý život žil sportem. Původně jsem měl vyhlédnuty dva staré domy na centrálním českobudějovickém náměstí, kde jsem chtěl v přízemí udělat restauraci, v patrech fitness a něco na ubytování, bydlení,“ vzpomíná na konec roku 1989. V té době se vrátil z Německa, kde hrál hokej za Star Bulls Rosenheim. První fitness centrum nakonec rozjel v roce 1990 v pronajatých prostorách a ještě tentýž rok i ve vlastním už vzpomínaném objektu na okraji sídliště Vltava. Objekt ovšem vlastnil se společníkem, se kterým se po třech letech rozešel.

Oba jsme do toho dali po třech milionech. Když odcházel, musel jsem mu vyplatit sedm a půl milionu korun, takže jsem měl sice fitness, ale také velké dluhy – 25 milionů korun. Nevěděl jsem co dál, jak to zachráním. Uvažoval jsme i o prodeji, abych zaplatil dluhy, ale nic by mi nezbylo. Pak jsem se nějak začal chytat.

Přízemní prostory pronajal, prodal dům, ve kterém bydlel, a hlavně lidé našli cestu do sportovního střediska, které nese jméno Fitness Pouzar. „Pouzar je hokejová legenda. Od mládí jsem sledoval, jak se z něj stává sportovní hvězda. Jako kluk začínal na rybníku a dotáhl to jako jeden z mála v té době do zámoří. Když pak podnikal po revoluci ve fitku, začali lidi cvičit. Zpočátku chodili především kvůli jeho jménu,“ míní šedesátiletý Jiří Votánek z Českých Budějovic.

I pětapadesátiletý Pouzar přiznává, že mu jméno v začátcích podnikání hodně pomohlo, přestože v té době ve městě neexistovalo jiné konkurenční fitness centrum. „Byli jsme první, takže to mělo oproti dnešku výhodu, ale zase nebyli lidé moc zvyklí trávit takhle volný čas. Klienti chodili zpočátku spíš proto, že mě třeba uvidí. Já tam v té době byl pořád.“

Hodina cvičení stála v devadesátých letech dvacet korun, dnes pětašedesát. Přesto nebylo v tělocvičně téměř nikdy plno. „Vzal jsem si veliký úvěr a úroky byly v té době obrovské. Ale ani dneska si nemyslím, že by bylo jednodušší začínat. Jedině, kdybych měl dost peněz a dělal fitness jako koníčka,“ míní Pouzar s tím, že si ale vůbec nestěžuje. Když má dnes splacené všechny dluhy, tak to prý jde. Může koupit běžecké pásy, nové cvičební stroje. „A když nejsou peníze, tak já je vždycky firmě půjčím ze svého, co mám našetřené. A jakmile firma má, tak mi je vrátí,“ nechává nahlédnout do účetnictví své společnosti.

Stres, strach z dluhů a zákeřné onemocnění

A kdy splatil poslední dluh? Před třemi roky. To je okamžik, na který asi nikdy nezapomene. Nejen protože se zbavil pětadvacetimilionového břímě, ale hlavně v té době začal nejdůležitější zápas jeho života. Boj s leukemií.

„Poslední příkaz k zaplacení dluhu jsem dal z brněnské nemocnice. Říkal jsem si: kdybych umřel, tak tady bude manželka bez dluhů. Dneska mohu po těch více než patnácti letech říct, že fitness je dobré, že nás uživí. Ale kdybych věděl, jak to všechno bude fungovat, už bych do toho nikdy nešel.“ Naznačuje, že stres v práci i z hokeje, když to budějovickému klubu, v jehož vedení v té době také působil, nešlo, i obavy z dluhů možná přispěly k jeho onemocnění.

Původně se bál, že mu lékaři zakážou pít pivo kvůli problémům s ledvinami nebo játry, ale diagnóza byla mnohem, mnohem horší. „Máte leukemii jako Lux, řekli mi. Já si pomyslel: Ten natáhl bačkory, tak jak dlouho tady budu já?“

Od lékaře zajel nejprve na zimní stadion a hned oznámil, že kvůli nemoci končí. Potom zavolal manželce, že má leukemii. „Sešli jsme se doma, já koukám z okna na zahradu a říkám si, co bude s malým? Synovi byly tenkrát dva roky. Nebrečel jsem. Cítil jsem ale šílenou beznaděj. Nevěděl jsem, co mám dělat, kam mám volat o pomoc.“

I při té velké smůle měl i velké štěstí. Do tří měsíců našli lékaři dárce kostní dřeně v Německu. Z deseti porovnávaných znaků měl devět shodných. Zvládl chemoterapii a překvapil i samotné lékaře, kteří tipovali uzdravení 70:30. Pro život pacienta bylo jen těch třicet procent.

„Vůbec jsem si nepřipustil, že bych to nemusel přežít. Přitom lékaři počítali, aniž bych to věděl, že to bude vážnější, že jdu skoro na smrt. Nevěděli, jak dlouho vydržím. Zaplať pánbůh, překonal jsem to.“

JAROSLAV POUZAR

Narodil se 23. ledna 1952 v Čakovci v jižních Čechách. V jedenácti letech se rozhodl, že vstoupí do střeleckého kroužku, ale na první schůzku nepřišel vedoucí. Cestou domů potkal kamaráda, který ho zlákal do hokejového oddílu při domu dětí v Českých Budějovicích. Tak odstartovala úspěšná sportovní kariéra hokejového útočníka. Hrál za českobudějovické hokejisty, reprezentoval Česko-

slovensko. V letech 1983 až 1987 třikrát vyhrál se svým týmem slavný Stanley Cup. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dceru, z druhého syna.

V roce 1990 vybudoval v Českých Budějovicích první fitness centrum a dál pomáhal regionálnímu hokejovému klubu až do roku 2004, kdy onemocněl leukemií. Nyní se vrátil jak k podnikání, tak i k hokeji. Lékaři tvrdí, že vyhrál i nejtěžší utkání svého života.

Z manželky podnikatelkou

Byť to zní jako klišé z nějaké telenovely, opravdu výrazně pomohla zvládnout Pouzarovi chemoterapii i transplantaci jeho o dvaadvacet let mladší manželka Dita. „Strávila se mnou v nemocnici spoustu dní i nocí. Když jsem dostal první chemoterapii, tak tam byla a hladila mi nohy. Nevěděl jsem, co to se mnou udělá, když do mě tekly ty barevný potvory. Psychicky mi také pomohla, když jsem byl po transplantaci v izolaci od okolního světa a ona seděla za sklem a jen jsme si telefonovali,“ vybavuje si nemocniční zážitky Pouzar.

Když se brali, bylo Ditě 22 let. I dnes, když téměř třiatřicetiletá žena vzpomíná na začátky společného života s Jardou, vypráví o něm jako o panu Pouzarovi. Nevědomky tak vlastně charakterizuje jejich vztah před jedenácti roky – mladé dívky a úspěšného zralého muže. Nyní ovšem stojí na vlastních podnikatelských nohách a vede fitness centrum místo manžela. Čas od času jej totiž zaskočí zrádné horečky, kvůli kterým se vrací do nemocnice.

„Ve firmě už budu dvanáct a půl roku. Možná mám dodnes smlouvu jako sekretářka, s níž jsem začínala. Jak manžel trénoval hokejisty, začala jsem si toho brát ve fitku postupně víc a víc na sebe, což se v době jeho nemoci hodilo. Už jsem věděla o firmě téměř všechno,“ vzpomíná absolventka gymnázia Dita Pouzarová, jak postupně objevovala manažerské taje. Všechno se učila takzvaně za pochodu. Naštěstí byla situace na trhu jednodušší, konkurence menší.

„Dneska zjišťujeme, že je třeba dělat víc než jenom kupovat nové stroje. Doba je úplně jiná, musíme víc renovovat, modernizovat, rozšiřovat služby, vymýšlet atraktivní akce. Mě to strašně baví, starat se o naši firmu.“

Rád bych, aby fitko zůstalo, i když tu nebudu

Denně projde fitness centrem Jaroslava Pouzara tři až čtyři sta lidí. Z toho sedmdesát procent tvoří muži. Jenom teď po Novém roce se poměr téměř vyrovná. Předsevzetí procvičit své tělo si většinou dávají ženy. „Chlapi nechodí na aerobic, spinning a podobně. Ti si obalí ruce a mlátí do boxovacího pytle,“ charakterizuje klienty. Pouzar teď sám cvičení moc nedá. Trápí jej porušená stabilita, takže na bruslích se necítí právě nejjistěji. Zato stíhá šéfovat dozorčí radě HC Mountfield a shánět sponzory pro hokejisty. Minulé vedení ho při nemoci odepsalo, to současné pochopilo, že si mohou být vzájemně prospěšní. Jméno Pouzar otevírá peněženky mnoha bohatých firem na jihu Čech a bývalý hokejový reprezentant potřebuje nyní pocit, že ještě nepatří mezi veterány.

STATISTIKA JAROSLAVA POUZARA

Nejvyšší tuzemská soutěž 12 sezon, 279 branek

  • * Reprezentace
  • * 186 utkání, 73 branek

dvě zlaté, šest stříbrných, tři bronzové medaile

  • * Bilance v NHL**

215 utkání, 40 branek

třikrát vyhrál Stanley Cup

bitcoin_skoleni

„Ve fitku šlape na přezky zaměstnancům manželka. Když mě to štve, tak já, ale žena mi říká, abych chodil do práce s úsměvem a nepřišel, a každému hned nevynadal. Máme přibližně pětadvacet zaměstnanců, u většiny má Dita potřebnou autoritu. Oni vědí, že za ní stojí mrzutej chlap, který se s nikým nepárá,“ míní s nadsázkou muž, který ví, co to znamená sáhnout si na dno svých možností. Jak fyzických ve sportu, tak psychických v nemoci.

Zatímco většina podnikatelů žije s představou, že povede firmu ještě ve svých sto letech, Pouzar byznys bere reálně až tvrdě. „Bude záležet na dceři z prvního manželství, manželce a malém Járovi, co s fitkem udělají, aby z něho každý něco měl. Pokud budou chtít, aby fitness fungovalo dál, budu rád i tam nahoře. I tak jsem stavěl závěť, aby to bylo živobytí pro ně dál. Dneska je to oddlužené a je to slušná forma živobytí. Když to nepůjde, mohou to prodat, ale rád bych, aby jim to zůstalo.“

  • Našli jste v článku chybu?