Zbylé dva roky už Obama neprosadí vůbec nic. Republikáni však pochopili, že musejí být vstřícnější než Gingrich ke Clintonovi
Po výrazném ovládnutí obou komor amerického Kongresu republikány je jasné, že poslední dva roky v Bílém domě nebudou pro Baracka Obamu žádný med. První Afroameričan v prezidentském úřadě bude v každém případě hrát smutnou roli chromé kachny a fakticky má jen málo šancí prosazovat svoje programové priority. Maximálně tak může hájit vydobyté pozice používáním práva veta.
Na druhé straně ani republikáni si nemohou myslet, že mají volné pole působnosti, neboť stupeň nespokojenosti s politickým systémem, nejen s výsledky Obamova vládnutí, je u americké veřejnosti bezprecedentní.
Podle průzkumů veřejného mínění provedených Gallupovým ústavem totiž Američané především očekávají, že vláda s legislativní mocí začne spolupracovat a bude schopna uzavírat nezbytné kompromisy. Ekonomickou prioritou je vcelku nepřekvapivě tvorba pracovních příležitostí, až následně zlepšení veřejných ? nancí či snižování daní. Pro Obamovo dědictví nevěstí nic dobrého, že po nespokojenosti s ekonomickou situací hodnotí Američané ze všeho nejméně příznivě zrovna jeho „magnum opus“ v podobě zdravotní reformy, která je opravdu nepopulární, i kvůli zmatkům, které ji provázely. Ač je kondice americké ekonomiky zjevně lepší než například v eurozóně, není s ní průměrný americký volič bez ohledu na svoje politické preference spokojen, stejně jako se svou příjmovou situací. A to na makroekonomické úrovni platí, že americké domácnosti se na rozdíl od těch západoevropských dokázaly skutečně výrazně oddlužit a hodnota čistého majetku především díky oživení na trhu nemovitostí stoupla. Na druhé straně příjem mediánové domácnosti je zhruba na úrovni, na jaké byl na sklonku prvního volebního období Billa Clintona, tedy před nějakými osmnácti lety, a hluboko pod vrcholem, který byl ostatně zaznamenán už taky hodně dávno – v roce 1999 (téměř 57 tisíc dolarů). Vůbec je Clintonova éra dnes většinou Američanů považována za zlatý věk, a to z jednoho prostého důvodu – reálný příjem mediánové domácnosti bez jediného zakolísání stoupal od začátku do konce jeho prezidentování; dohromady o pěkných sedm tisíc dolarů.
Druhý vrchol přišel v roce 2007 ( medián 56 436 reálných dolarů), ale poté následoval sešup, který se zastavil až v roce 2012 na úrovni 51 718 dolarů.
Připusťme, že kdyby české domácnosti přesně v polovině příjmového spektra pětadvacet let po revoluci byly nuceny konstatovat, že jejich reálný příjem je dnes v podstatě stejný jako tehdy, asi by také nevyjadřovaly pronikavou radost. Ony ostatně nejsou spokojeny, přestože jejich reálný příjem za ono čtvrtstoletí podstatně stoupl, ale důvodem nespokojenosti může být i relativně mírný pokles nebo stagnace. Každý, kdo se tím někdy trochu zabýval, vám řekne, že pro pocit očividného zlepšení musejí příjmy ročně růst v reálném vyjádření o nějaká tři procenta.
Takže velké vítězství republikánů ještě neznamená, že se budou koupat ve sluneční lázni. Řekněme, že pořád platí staré známé Clintonovo heslo z jeho první kampaně: „It’s the economy, stupid!“
Jako by ho slyšel, přivítal pravděpodobný lídr republikánské většiny Mitch McConnell (senátor za stát Kentucky) vítězství překvapivě smířlivými slovy: „Tam, kde se můžeme dohodnout, jsme povinni spolupracovat. Jenom to, že máme systém dvou stran, ještě neznamená, že spolu musíme pořád válčit.“ Pamětníci Clintonovy éry si vzpomenou, že když utrpěli republikáni v roce 1994 podobné vítězství, zavedl je tehdejší lídr Newt Gingrich do takových kon? iktů s prezidentem, že federální vláda dvakrát za sebou zavřela brány, což se Clintonovi brilantně povedlo kompletně svést na republikány obecně a Gingriche konkrétně. I vítězství je třeba užívat s mírou.
