Menu Zavřít

Vítězslav Vurst: Nenechme si kazit život blbostí druhých

21. 12. 2012
Autor: E15 Michael Tomeš

Hlavní náplní práce nemocničního kaplana je komunikace. Povídání o životě a smrti, o lidských hodnotách, lásce, domově a změně, která s každou nemocí či úrazem přichází. „Všichni si myslí, že na potkání sypu z rukávu moudré věci, ale já je nemám. Mnohem podstatnější je umění naslouchat a občas klást otázky,“ říká kaplan nemocnice v Motole Vítězslav Vurst.

E15: Co vlastně obnáší práce kaplana v Motole?

Když se nemocnému řekne nemocniční kaplan, většinu lidí jako první napadne, tak to je se mnou špatné, to už asi umírám. Ale tak to samozřejmě není. I když se nevyhýbám otázkám spojeným s koncem života, podstata mé práce není v povídání o smrti, ale naopak v povídání o životě. Jsem tu, abych lidem, kteří jsou u nás hospitalizováni, pomáhal procházet časem stráveným v nemocnici a změnami, které v jejich životě nastávají.

E15: Máte pevnou pracovní dobu? Jako jiní zaměstnanci od osmi do pěti?

Ano, ale pracuji jen na půl úvazku, čas mám koncentrován do dvou dnů, kdy jsem v motolské nemocnici od rána do večera. Jsem sice k dispozici pro celou nemocnici, ale aby naše práce byla systematická, tak mám přidělená dvě oddělení, spinální jednotku a dětskou onkologii, kde se s lidmi setkávám intenzivněji.

E15: Je práce nemocničního kaplana placená, nebo dobrovolná?

Jsou nemocnice, jako třeba Motol, které to vnímají jako důležitou součást svých služeb, a ty pak mají s duchovními běžný pracovněprávní vztah. Tím navíc nemocnice sděluje, že si takové práce váží. Pak jsou nemocnice, kde působí nemocniční kaplani a platí je církev nebo přicházejí výhradně jako dobrovolníci.

E15: Jak si vás lidé nacházejí? Stává se třeba, že vám sestra řekne, že je někdo v depresích a potřebuje pomoc?

Když člověk přichází do nemocnice, tak je obyčejně dotazován, jestli bude mít zájem o spirituální podporu. Ovšem v tom okamžiku často začíná průšvih. Jistě si dovedete představit, co se s vámi stane, když přijdete do nemocnice a oni se vás zeptají, zda chcete duchovního.

E15: Asi bych rovnou utekl...

Snažím se to změnit. Je-li to možné, učím personál, jak mě mají představit, aby to nevyvolávalo zděšení. A současně aby se nikdo nemusel bát, že ho čeká nějaké verbování do církve, ale že ho čeká rozhovor s člověkem, který je pro něj otevřený a může ho provázet složitým obdobím. Samozřejmě na zmíněných odděleních, kde jsem nejčastěji, to už funguje úplně přirozeně. Za každým novým pacientem zajdu a představím se mu sám. Ptám se i personálu, zda u nich neleží někdo, kdo by mohl mojí pomoc potřebovat.

E15: Jak probíhají vánoční svátky v nemocnici? Právě toto období musí být pro pacienty hodně složité.

Ti, kteří mohou jít domů, tak jsou propuštěni, což je dobré pro jejich psychiku. Samozřejmě někteří pacienti domů jít nemohou a třeba já to mám nastavené tak, že od doby, co v Motole pracuji, zde trávím každé období Vánoc. Vždycky se snažíme udělat něco navíc, protože tento čas je pro pacienty hodně dlouhý a hodně smutný. Léta byli zvyklí trávit svátky se svými blízkými a teď najednou leží v nemocnici.

E15: Doba Vánoc je zjitřená. Člověk je zvyklý na řadu rituálů, od večeře až po dárky. A to najednou zmizí...

Není to jen o rituálech, neboť Vánoce jsou také důležitým milníkem naší časové osy, náš život měříme po rocích a vždy kolem Vánoc a Nového roku přichází čas pro rekapitulování. A najednou je člověk v nemocnici s nějakou vážnou nemocí nebo po výrazném životním zlomu v případě úrazu, takže to často není jen o prožívání svátku, ale daleko více o rekapitulaci života.

E15: Jenže taková rekapitulace je poněkud pochmurná.

Většina lidí rekapituluje, jen když je nějaký průšvih. Proto si myslím, že bychom měli období Vánoc využít duchovně, nevěnovat se jen návštěvám, dárkům a hodování, ale říct si, co se nám v tomto roce povedlo či nepovedlo. Co je třeba dělat jinak, jak se poučit z neúspěchů či jak změnit prostředí naší rodiny, aby se nám žilo dobře. Právě takové usebrání a sebereflexe se z našeho života vytrácejí.

Velcí lidé nejsou ti, kterým všechno vyšlo, velký je ten, kdo prožil dno svého života, prožil zklamání a bolest, a přesto dokáže žít dál jako člověk

E15: Nemoc je považována za zlo, všichni si stále dokola přejeme pevné zdraví. Je zdraví v životě to nejdůležitější?

Já nevím, jestli je zdraví to nejcennější v našem životě. Být zdravým a bezcharakterním člověkem asi nebude to nejlepší, že? Samozřejmě být zdravý je hodně důležitá věc, ale když budete zdravý a budete žít v narušené rodině a mít problémy na pracovišti, tak vám to zdraví štěstí nepřinese. Na druhé straně můžete žít se zdravotními problémy, ale lidé vás budou milovat a přijímat bez výhrady a váš domov bude plný lásky.

E15: Jakou roli v přijetí nemoci hraje pocit nespravedlnosti? Jak vnímají lidé ono osudové: proč zrovna já?

Já nevím, jestli je život vždycky a ke všem takzvaně spravedlivý. Samozřejmě okamžik úrazu je pro člověka krutý a vyvolává spoustu otázek. A tyto otázky spolu s pacienty otevíráme. Ale odpovědět na ně je těžké. Já jsem byl letos v létě s manželkou ve Skandinávii a ujeli jsme bez jakýchkoli komplikací devět tisíc kilometrů. Když jsem se vrátil do nemocnice, tak tam zrovna přivezli s vážným zraněním člověka, který jel s rodinou na dovolenou a dvacet kilometrů za domem do nich narazilo auto. Já jsem si říkal, v čem jsem vlastně lepší? Odpověď na to nemám. Jen vím, že bychom se měli učit pokornému přijímání života, neboť nic není samozřejmé. Zdraví nevlastníme a život neřídíme, byť bychom si to přáli stokrát jinak.

E15: Jak se s tím vyrovnat?

I když všechno není tak, jak bych si představoval, tak na život nerezignuji a budu chtít žít tím nejlepším způsobem, který je možný. Velcí lidé nejsou ti, kterým všechno vyšlo, velký je ten, kdo prožil dno svého života, prožil zklamání a bolest, a přesto dokáže žít dál jako člověk. A to je také přidaná hodnota Vánoc, jakýsi apel na to, abychom byli lidmi, kteří vnímají, cítí, pokorně přistupují k životu a s vděčností přijímají každý dar. A jsou šťastní, že v životě nejsou sami, ale že někoho mají rádi a on má zase rád je. To je přece to nejdůležitější.

E15: Podobně radíte i svým pacientům?

Všichni si myslí, že na potkání sypu z rukávu moudré věci, ale já je nemám. Mnohem podstatnější pro výkon nemocničního kaplana je umění naslouchat a občas klást otázky. Výhodou oproti psychologům je to, že se jako kaplani nebojíme jít do hloubky duše, do oblasti spirituality, kterou máme všichni, ať už jsme věřící, nebo nikoli. To jsou věčné otázky hodnoty, smyslu života, odpuštění, zpracování viny. A já jsem tam od toho, abych poslouchal a pomáhal hledat řešení.

E15: Jak se díváte na otázku milosrdné lži? Jste pro to sdělovat pravdu za všech okolností?

Milosrdenství je ve způsobu sdělování. Pravda může být krutá, ale může být říkána s láskou. Jsem proti takovému tomu postoji: já říkám všem pravdu do očí bez ohledu na to, co to vyvolá. Jsem pro sdělování pravdy, ale takovým způsobem, aby ten druhý dokázal pravdu přijmout a současně věděl a cítil, že mi na něm záleží.

E15: V letošním roce jste dal dohromady knihu A život jede dál. O čem je?

Oslovil jsem fotografy, zda by vyfotili lidi na spinálním oddělení, to znamená po úrazech míchy. S vedením spinální jednotky a vedením nemocnice jsme se domluvili, že budou fotit příběhy tří lidí až po návrat domů. A naše kniha je sestavená z jejich fotografií a jejich svědectví. Všechny ty příběhy dokumentují skutečnost, že navzdory tomu, co se stalo, můžeme jít dál. A je jedno, jestli ten krok bude dlouhý metr nebo milimetr, důležité je udělat vždy další krok vpřed.

E15: Ne všichni se ovšem z nemocnice vrátí a někteří pacienti zde umírají. Jak těm můžete pomoci?

I období posledních dní může být časem, který lidi nesmírně obohatí. Snažím se s těmito lidmi, stejně jako s jejich příbuznými, v této době být. Aby se nebáli setkání se smrtí, aby se nebáli o smrti mluvit, ale aby vytěžili z toho posledního času, který jim společně zbývá, opravdu maximum. Často tam dojde k uzavření věcí, odpuštění, smíření, poděkování. Spousta lidí dozraje k uvědomění, že ani jejich život není věčný a že musí žít tak, aby, až jednou budou umírat, se nemuseli při pohledu zpět stydět.

E15: Co byste popřál české společnosti do nového roku. Co myslíte, že nám nejvíce chybí?

Já si myslím, že bychom měli v životě objevovat skutečné hodnoty. Ne ty hodnoty, které ztratí cenu ve chvíli, když nám teče do bot. Jestliže vážně onemocníte, tak nějaké mám ztrácí jakoukoli cenu. Skutečné hodnoty jsou ve vztazích s ostatními lidmi, milovat a být milován, někam patřit a mít pro co žít. Pokud takové zázemí máme, tak se snáze dostáváme i přes kotrmelce, které dělá česká politika. I když nás řada věcí bude štvát, nebude s tím padat naše štěstí, protože v životě jde o víc a to víc je třeba vnímat. Takže stručně a jednoduše, nenechme si kazit náš život blbostí druhých.


Vítězslav Vurst (62)

Vystudoval teologii a působil jako duchovní. Od roku 1998 pracoval v Nadaci Adra, kde měl mimo jiné na starost krizovou intervenci a pomoc lidem po mimořádných událostech. Před čtyřmi lety nastoupil jako nemocniční kaplan do nemocnice v Motole. Současně je i předsedou Asociace nemocničních kaplanů, která sdružuje zhruba čtyřicet lidí a pomáhá vytvářet odborné a právní zázemí pro nemocniční kaplany v Česku. Je ženatý, má tři děti a pět vnoučat.


Čtěte také:

bitcoin_skoleni

Heger chystá „poloviční rovnost“ nemocnic

Práce v Motole pojedou dál, pohyb zavinilo podloží

  • Našli jste v článku chybu?