Nový francouzský prezident chce měnit svou vlast i Evropu. S tím druhým bude muset počkat, až jak rozhodne jedna starší německá dáma.
Emmanuel Macron se stal v necelých čtyřiceti letech vítězem neuvěřitelně zajímavých prezidentských voleb a bude nejmladším vůdcem Francie od dob Napoleona Bonaparta. Trochu paradoxně za to nejvíc vděčí Frangoisi Fillonovi. Ten je sice jen o rok mladší než Macronova manželka, a praktikující katolík k tomu, ale víře navzdory asi tak čtvrtstoletí úspěšně zapomínal, že se má vystříhat chamtivosti. A ještě měl tu drzost kandidovat jako „pan Čistý“.
Když si Fillona republikáni loni na podzim v primárkách vybrali, vypadal jako jasný favorit prezidentských voleb. Asi by jím i byl, kdyby pár měsíců nato nezačala vycházet na povrch jeho dlouholetá dojemná péče o rodinný přivýdělek v podobě fiktivních úvazků jeho manželky. Fillon navíc odmítl odstoupit, dokud byl čas. Čímž nahrál Macronovi.
Připomeňte si druhé kolo voleb minutu po minutě.
Čtěte zde.
Ten měl nejen štěstí, ale také překvapivě dobrou, energickou kampaň nesenou v optimistickém duchu. Rok starý Macronův politický „startup“ En Marche! se v mnohém inspiroval první Obamovou kampaní v roce 2008, využíval práci s daty, sociálními sítěmi a vsadil na často velmi mladé dobrovolníky, kteří obešli Francii od domu k domu. V druhém kole tak zůstali dva „antisystémoví“ kandidáti, jejichž sdělení voličům nemohlo být kontrastnější: Marine Le Penová nabízela vizi Francie tradicionalistické, ochranářské a zároveň pečovatelské. Vsadila na to, že většina Francouzů se koupe v pesimismu, nevěří ani domácím, ani evropským institucím. Macron vyhrál s přesvědčivým náskokem, i když spousta voličů pro něj hlasovala jako pro „menší zlo“ a někteří zůstali doma nebo vhodili do uren neplatné, přeškrtnuté lístky.
Probouzející se Francie
Teď před ním stojí první překážka: parlamentní volby jsou za rohem. Jejich výsledek určí, zda vůbec bude mít šanci s Francií pohnout. A připusťme, že by pátá největší ekonomika na světě potřebovala nalít do žil trochu mladistvého elánu, i když oživení je jasně patrné a ekonomika konečně začíná vytvářet nová pracovní místa.
Z hlediska hospodářské politiky stojí za povšimnutí pár bodů z Macronova programu.
Francie je známá extrémně vysokou mírou přerozdělování s podílem veřejných výdajů k HDP ve výši 56,5 procenta, po Dánsku nejvyšším v Evropě (jenže to má hodně pružný pracovní trh). Francie má v mezinárodním srovnání nadprůměrné korporátní daně a opravdu hodně vysoké zdanění práce. V kombinaci s ochranou existujících pracovních míst je výsledkem nejen slabý ekonomický růst, ale hlavně podstatně vyšší nezaměstnanost než v sousedním Německu nebo Nizozemsku, která navíc postihuje hlavně mladé lidi (čtvrtina z nich je bez práce) při nižším podílu ekonomicky aktivních. Není divu, že Francouzi jsou pesimisté nespokojení s ekonomickým vývojem.
Připomeňte si prezidentské volby ve Francii
Tvrdit, že Francie má problém obstát v soutěži s hyperproduktivním Německem, není pravda. Produktivita na odpracovanou hodinu je ve Francii ve skutečnosti mírně vyšší než v Německu, navíc po roce 2010 nezaostávala. Totéž lze říct o jednotkových nákladech práce, které jsou dnes ve francouzském zpracovatelském průmyslu nižší než v německém.
Takže problém je strukturální. Investovat do vzdělání, včetně praktické výuky, věnovat víc pozornosti vyloučeným oblastem a poskytovat daňové úlevy při najímání lidí, případně prodloužit zkušební lhůty, to všechno může pomoci.
Poslední statistiky naznačují, že se v zemi konečně začínají vytvářet nové pracovní příležitosti. Jenže podle odhadů Mezinárodního měnového fondu se Francii nepodaří snížit míru nezaměstnanosti pod 8,5 procenta (z nynějších více než deseti procent) bez hlubších změn na trhu práce.
Macron chce postupně snížit korporátní daně z 33,3 procenta na 25 procent - to by mělo přispět k oživení investiční aktivity zřejmě víc než vládní investiční program v objemu 50 miliard eur rozložený do pěti let.
Macron sám jako ministr hospodářství prosazoval reformy a vyzkoušel si, že to jde velmi ztuha zejména na trhu práce a při zavádění konkurence v chráněných oblastech. Teď chce pokračovat v mírném snižování sociálního pojistného tak, aby to v ročním průměru vyneslo úsporu 500 eur u lidí s čistým měsíčním příjmem do 2200 eur. Dopad pětatřicetihodinového pracovního týdne by chtěl rozvolnit tím, že přesčasové hodiny nebudou zatěžovány platbou pojistného, což by mělo snížit průměrné hodinové náklady pro zaměstnavatele. Vedlejším efektem by mělo být oživení spotřeby.
Ve Francii, alergické na prodloužení věku odchodu do důchodu ze současných 62 let, ale nabízí jenom sjednocení dosavadního velmi nepřehledného a složitého, oborově definovaného systému.
Zaplatí to škrty
Zaplatit to by měly rozpočtové úspory v rozsahu 60 miliard eur a snížení zaměstnanosti ve veřejném sektoru (kromě zdravotnictví) tím, že nebudou najímány náhrady za ty, kdo odchází do důchodu (údajně 120 tisíc míst). Francie by po letech měla začít dodržovat tříprocentní rozpočtový schodek, což se dost možná podaří i díky oživení růstu, který by v příštím roce s 1,6 procenta neměl příliš zaostávat za německým.
Je to opatrná, gradualistická reforma, za níž stojí Jean Pisani-Ferry, který přišel ze známého bruselského think tanku Bruegel. Fillon, obdivovatel Margaret Thatcherové, sliboval něco mnohem radikálnějšího, jenže víte, na čem skončil, ještě než začal…
Přečtěte si výhled na Macronovo působení v prezidentské funkci:
A teď předveďte vúdú, monsieur Macron
En Marche! se ukázalo jako efektivní nástroj v prezidentské kampani. Jenom se neví, jak se mu zadaří v červnových parlamentních volbách a jaké ad hoc koalice v zájmu reforem bude Macron schopen uzavřít. Alespoň v případě odborů v soukromém sektoru vystřídala v pozici jedničky militantní ústřednu CGT podstatně umírněnější CFDT, takže alespoň v tomto ohledu má Macron větší šance na uvolnění pracovního trhu.
Z českého hlediska je důležité, že Macron není otevřený protekcionista, cokoli si můžeme myslet o jeho nápadu na Buy European Act s minimálním polovičním evropským podílem obsaženým ve veřejných zakázkách. Veřejně podpořil obchodní dohody typu CETA (EU s Kanadou) a je zastánce čtyř svobod v rámci EU, i když z jeho myšlenky harmonizace daní nemusí vzejít nic, co by se nezbytně Česku líbilo.
Jeho představy o podstatném prohloubení integrace uvnitř eurozóny včetně samostatného rozpočtu, parlamentu a ministra financí jsou jasným příklonem k vícerychlostní Evropě, která posune Česko na periferii, přinejmenším z hlediska rozhodování. Na odladění společného postupu s Německem, co udělat s eurozónou a s Evropskou unií, bude muset počkat až do podzimu na výsledek spolkových voleb. Macron může být nadšen představou obnovení francouzsko-německého motoru evropské integrace, ale startovat ho stejně bude někdo jiný.
Dále si přečtěte:
ČLÁNKY DO MAILU