Je těžké vyrobit něco tak, aby to perfektně fungovalo, vyzrálo nad fyzikou a zároveň bylo na pohled krásné
Tichou atmosféru hodinářské manufaktury Cartier ve švýcarském La Chaux-de-Fonds náhle přerušil ženský jásot. Všichni, kteří seděli v prosklené hranolové budově nedaleko šéfky oddělení vývoje strojků, se nejdřív trochu vylekali, brzy jim ale došlo, co se děje. Bylo jasné, že po téměř pěti letech práce na to Carole Forestier-Kasapiová přišla.
„Je to okouzlující pro opravdové znalce, ale i pro lidi, kteří hodinkám vůbec nerozumějí. Ti první dovedou ocenit, jak složité ústrojí se skrývá uvnitř, ostatní mohou obdivovat prostou krásu pohybu,“ popisuje zařízení astrotourbillon. Miniaturní kmitající soustrojí obíhající kolem číselníku se před dvěma lety stalo dalším mezníkem v evoluci zařízení, které v sobě dokonale spojuje mechanickou funkčnost a estetičnost a současně překonává tu největší fyzikální bariéru, s níž se hodináři potýkají – zemskou přitažlivost.
Přes dvě stě let
Lidé se snažili co možná nejpřesněji změřit čas už od starověku. S postupujícím zdokonalováním přístrojů si hodináři uvědomovali, že hlavní překážkou za co nejdokonalejším uchopením tempa doby je právě gravitace. Moderní technologie tento oříšek rozlouskly, digitálky, nebo dokonce atomové hodiny si poradily nejen s magnetismem zemského jádra, ale i s dalšími vlivy, jako jsou tření nebo změny teploty. Jedno jim ale chybí: mechanická ladnost. Asi jako když porovnáte parní lokomotivu a rychlovlak – i TGV může být elegantní a zcela jistě pohodlnější, není ale schopen nabídnout koncertní zážitek, jaký máme z fungujícího soustrojí pák, kol, pístů a hřídelů. Ze stejného důvodu nezanikly mechanické hodinky, ač měly po nástupu quartzové technologie jednu dobu téměř namále. Gravitace jako problém zůstal, díky vynalézavosti mistrů se ho ale podařilo podchytit. Výsledkem byl důmyslný mechanismus, který se stal jedním z nejúžasnějších prvků hodinářského umění. První tourbillon, v českém překladu „kotouč“ nebo „vír“, sestrojil na konci osmnáctého století rozený Švýcar Abraham-Louis Breguet, inspirovaný návrhem Angličana Johna Arnolda. Oč vlastně jde? Abychom pochopili podstatu tohoto zařízení, musíme se trochu ponořit do podstaty fungování mechanických hodinek.
Tajemství chodu
Klíčovou součástkou každého chronometru, který je poháněn kinetickou energií, je oscilátor neboli setrvačka. Ta má za úkol strojek nejen pohánět, ale zejména regulovat jeho chod v intervalech, které mají co nejvěrněji kopírovat skutečný běh času. Setrvačka se skládá z věnce na hřídeli a kmitajícího vlásku (pružinky). Přenos a regulace energie mezi věncem a zbytkem strojku se děje prostřednictvím takzvaného kroku – kotva uchycená jednou stranou na talířku hřídele je na druhém konci opatřená vidlicí, zpravidla s rubínovými paletami, které pravidelně „pouštějí“ jednotlivé zoubky prvního ozubeného kola.
Setrvačka se jako regulační systém osvědčila natolik, že se od svého objevu z druhé poloviny 17. století používá dodnes. Přesnost rostla s tím, jak se postupně přicházelo se stále dokonalejšími materiály a postupy. Nicméně až s vynálezem tourbillonu se podařilo značně eliminovat vliv gravitace. Jeho podstata tkví v tom, že celá setrvačka se umístila do jakési „klece“, která se pravidelně otáčí kolem své osy. Setrvačka tedy neustále mění svoji polohu a její chod je díky tomu rovnoměrnější.
Zdánlivě jednoduchý popis mate. Sestrojit tourbillon ve skutečnosti vyžaduje vysoce komplikovanou proceduru, takže od počátku vůbec nešlo o masový prvek. Přední hodinářské značky tourbillony dlouhá léta vyráběly spíše jako extrémně nákladnou raritu, která se používala například při soutěžích přesnosti. Dlouho se toto zařízení umísťovalo pouze do kapesních hodinek, první náramkové hodinky s tourbillonem spatřily světlo světa až ve třicátých letech minulého století. To ale neznamená, že by se tourbillon postupem času nevyvíjel. Konstruktéři se především snažili ještě více zvýšit jeho odolnost vůči zemské přitažlivosti. V roce 1920 byl v hodinářské škole v Glashütte sestrojen první „létající“ tourbillon, ve kterém se klec uchytila pouze v jednom bodě (do té doby byly aspoň dva).
V posledních třiceti letech se experimentovalo také s osami tourbillonů, respektive s jejich počtem. Nejprve se tak objevil dvouosý a po něm tříosý tourbillon – zatímco kolem první a druhé osy se otočil jednou za minutu, kolem třetí jednou za hodinu. Z dalších výstřelků hodinářské geniality uveďme například gyrotourbillon, v němž je jedna obruč umístěna ve druhé. Další varianta funguje podle principu takzvaného Kardanova závěsu, kdy pozice setrvačky vůči zemi zůstává stále stejná.
Libůstkou posledních let jsou orbitální tourbillony, mezi něž patří i cartierovský astrotourbillon. Celý mechanismus v tomto případě de facto kompenzuje funkci vteřinové ručičky. „Je to vlastně nové zpracování klasické, velmi staré komplikace. Chtěla jsem se vrátit k podstatě tourbillonu a dát mu novou, magickou podobu,“ vysvětluje Forestier-Kasapiová. Hlavní technický zádrhel přitom nespočíval v samotném předsevzetí, aby se tourbillon točil dokola. Tento nápad si vyžádal řadu dalších úprav, například systém dvou diferenciálů, jež regulují kinetickou sílu působící na rotor tím, že eliminují pohyb majitele hodinek. Zkušenost s prací na orbitálním tourbillonu se potom Cartieru hodil při vývoji další finesy, modelu Astroregulateur, který sice nepracuje s tourbillonem, rovněž ale omezuje vliv gravitace.
Tourbillon v různých úpravách dnes vyrábí řada tradičních značek. Extrémní složitost a nákladnost sestrojení každých takových hodinek s touto výbavou se samozřejmě odráží jak v nízkém počtu exemplářů, tak ve výši ceny. Naštěstí pro hodinářské firmy zůstává stále mnoho obdivovatelů, které fascinuje jejich umění natolik, že nedokážou ovládnout svoji touhu mít takový jeden mechanický zázrak jenom pro sebe.
