Kapacita jaderných zdrojů dosáhla loni historického maxima, uvádí každoroční zpráva o stavu jaderného průmyslu, jejíž závěry přijel do Prahy osobně představit hlavní autor Mycle Schneider. Pro zastánce štěpné reakce to ovšem není důvodem k oslavám. Výstavba nových reaktorů se nepřiměřeně vleče a prodražuje, ty existující neobstojí v cenové konkurenci s obnovitelnými zdroji, natož aby posloužily jako prostředek ke zmírnění klimatické změny.
*
Dokáže dneska ještě někdo na světě postavit jaderný reaktor, když už ne v termínu a za očekávanou cenu, tak aspoň s nepříliš velkým zpožděním ane o moc dráž?
Neexistuje nikdo, kdy by mohl garantovat výsledek. Existuje několik výjimek - reaktorů, které v posledních letech vznikly v akceptovatelném časovém rámci. A to výhradně v Číně. V Evropě se elektrárny Flamanville a Olkiluoto stavějí deset let a pořád jsou daleko od dokončení. U Flamanville naposledy zaznělo, že bude dokončená nejdříve v roce 2022. Olkiluoto snad příští rok, ale to se tvrdí každý rok a pak to zase o rok posunují. Navíc zrovna minulý týden bylo oznámeno, že Hinkley Point C bude o 15 procent dražší a prodlouží se i doba výstavby, i když ještě není známo o kolik. Globálně můžeme říct, že stavba trvá dvojnásobek času, než se plánovalo.
* > Podmínky pro stavbu v Číně jsou zřejmě radikálně odlišné od Evropské unie. V čem přesně je rozdíl?
Srovnání je v podstatě nemožné. Uvedu příklad: ve Flamanville mají problémy s ocelí reaktorové nádoby, která neodpovídá technické specifikaci. Minimálně jeden z reaktorů v elektrárně Taishan v Číně má stejný problém. A jak s tím zacházejí úřady pro jadernou bezpečnost v obou zemích? Ve Francii byla reaktorová nádoba - jak říkám já - matematicky uzdravena. Víko reaktoru se však po pár letech musí vyměnit, o tom už je rozhodnuto. V Číně zatím žádné rozhodnutí nepadlo, vše však nasvědčuje tomu, že čínské úřady čekají na rozhodnutí Francouzů. Tím chci říct, že vůbec nevíme, jakým způsobem tamní úřady fungují a jak celý rozhodovací proces probíhá. Ale pokud se bavím s lidmi soukromě, připouštějí, že korupce hraje v Číně opravdu hodně velkou roli.
* > Je rozdíl mezi mírou korupce v jaderném průmyslu mezi západními zeměmi a třeba Čínou nebo Ruskem?
Je známo, že náchylnost ke korupci roste spolu s velikostí projektu, to je vědecky doloženo. A ve světě je jen málo projektů, které by byly větší než jaderná elektrárna. Z tohoto pohledu je celý sektor velice náchylný ke korupci. Jistě, jsou země, které jsou ke korupci náchylnější než jiné. Na druhé straně míra korupce v jaderném průmyslu v západních zemích, Japonsku nebo Jižní Koreji se velmi podceňuje. Například na začátku tisíciletí vyplul v Japonsku na povrch obří skandál. Bylo potřeba vypnout všechny reaktory společnosti TEPCO, ukázalo se totiž, že docházelo k masivnímu falšování certifikátů kontroly kvality. Rentgenové snímky svarů nebyly provedeny, ale byly využity starší záběry s novým datem.
* > Totéž se stalo i v Temelíně a Dukovanech před čtyřmi lety…
Ano, podobných případů je mnoho. Pracuji v oboru 35 let a stále dokola mě překvapuje, že ke korupci nedochází pouze v zemích, které jsou - řekněme -podezřelé. Čína je tím známá, Rusko v řadě oblastí praktikuje v podstatě státní korupci. Podívejte se však na Francii. V roce 2012 vyšlo najevo, že ve dvou reaktorech jaderné elektrárny Cattenom nebyl postaven jeden bezpečnostní komponent. Nebylo to tedy tak, že by nefungoval nebo že by byla k němu zfalšovaná dokumentace, prostě neexistoval. Reaktory přitom běžely třicet let, což znamená, že selhal celý řetězec odpovědných osob. Od výrobce přes provozovatele, dozorové orgány - všichni selhali, jinak by se to nestalo. Říká se, že na to musí dohlédnout dozorový úřad. Ale dozorový úřad je součástí problému. Dalším příkladem je Belgie.
* > Co se stalo tam?
V roce 2014 došlo k případu interní sabotáže, při kterém vznikla škoda ve výši stovek milionů eur. Jeden nebo spíše dva pachatelé vypustili olej, čímž zničili turbínu. Při vyšetřování se ovšem nepodařilo zmenšit skupinu podezřelých na méně než třicet osob. Těchto třicet osob dostalo určité omezení přístupu, nikdo ale nebyl propuštěn a pořád tam pracují. To je nepředstavitelné. V jaderném průmyslu je systémový problém, ne pouze nějaká jednotlivost, kterou je potřeba opravit.
* > Ato je zásadní otázka. Je jaderný průmysl opravitelný?
Každopádně výstavba nových zařízení už nedává ekonomický smysl. Musíme se na to podívat z klimatické perspektivy, což je trochu teoretické, považuji to však za naprosto legitimní. Říká se, že atomová energie je skvělá, protože má skvělou bilanci CO2 na jednu kilowatthodinu a může se tedy měřit s obnovitelnými zdroji. Dnes už však nemluvíme o klimatických změnách, ale o klimatické nouzi. V tom pojmu je rozpoznatelný časový faktor a řešení je tedy potřeba najít hodně rychle. A pokud se shodneme, že jsme pod časovým tlakem, tak každý utracený dolar, euro či juan musí vést kco největší a také nejrychlejší redukci CO2.
* > Problémem je tedy rychlost?
Ano, rychlost a cena. Atomová energie stojí třikrát více než jiné možnosti a trvá desetkrát déle ji vybudovat, což není přehánění. U 63 reaktorů zprovozněných v posledních deseti letech dosáhla průměrná doba výstavby jen o něco málo méně než deseti let. A doba trvání stavby reaktorů, které byly zprovozněny mezi lednem 2018 a 2019, byla nad deseti lety. Ato je jenom doba od položení betonových základů k připojení k síti.
* > A pak je tu doba přípravy.
Přesně. Mezi politickým rozhodnutím investovat do stavby jaderného reaktoru a připojením k síti je v nejlepším případě patnáct let. A to je čas, který nemáme. Jinými slovy peníze investované do jaderné energie znamenají zhoršení problematiky klimatu, protože zdroje se stahují z efektivnějších opatření.
*
To je tedy otázka rychlosti. Opravdu však vycházejí obnovitelné zdroje o tolik levněji než jádro?
Otázka, která se týká i existujících reaktorů, kde se zdá být časový faktor vyřešen. Opět se totiž musíme ptát, kolik stojí nechat existující reaktory v provozu. Můžu to popsat na příkladu USA. Tam jsou provozní náklady atomové energie velmi stabilní. Mírně se zvedaly a od roku 2012 zase klesly, což je velmi výjimečný vývoj, který vjiných zemích nepozorujeme. Zároveň však vidíme, že provozní náklady na komerční výrobu energie z větru se už v roce 2017 dostaly pod velkoobchodní cenu elektřiny. Nejde o model nebo nějaký odhad, jde o realitu. Ani nejlevnější provozní náklady jaderné energie nejsou konkurenceschopné s větrem a podle dat z konce roku 2017 z Colorada ani s nedotovanou solární energií včetně akumulace.
* > Častým argumentem pro jaderné elektrárny je, že budou zajišťovat základní pokrytí k nestabilním obnovitelným zdrojům. Nebudou proto potřebné, aby sehrály právě tuto roli?
Tato představa vychází z klasické vertikální struktury, ve které velké elektrárny transportují elektřinu přes rozsáhlou síť na velké vzdálenosti. Tato struktura však nebude v budoucnosti existovat, dokonce nejde ani o budoucnost, už se to děje. Vertikální struktura se rozpadá na horizontální, dosavadní představa o producentech a spotřebitelích mizí, protože spotřebitelé vyrábějí a výrobci spotřebovávají. Je to podobné internetu, existuje síť a mezistanice, která funguje multidirekcionálně. A v takovém systému nemá jaderná nebo uhelná elektrárna místo. Dnes už většina základní výroby je pokryta z obnovitelných zdrojů. V roce 2018 byly do sítě v EU připojeny z 95 procent obnovitelné zdroje, a to včetně regionu střední a východní Evropy. Zbytek tvoří plyn, tedy žádné uhlí, žádné jádro. To je realita trhu.
* > Nelze ale popřít, že slunce občas nesvítí a vítr nefouká.
Slunce velmi spolehlivě vychází každý den. Vítr sice každý den nefouká, ale dá se dost dobře předpovědět, což představuje jeden z nejdůležitějších pokroků posledních let. Není to tak, že bychom netušili, kolik sluneční nebo větrné elektřiny bude k dispozici. Výpočet výroby je dnes preciznější než výpočet budoucí spotřeby. To má zásadní dopady, zcela přesně víme, kolik větrné energie zítra vyrobíme. Ale kolik vyrobíme jaderné energie?
* > To snad víme také docela přesně?
To jsme si vždycky mysleli. Docela přesně jsme to však analyzovali a ve Francii trvaly loni odstávky na reaktorech dohromady více než pět tisíc dní. A tím myslím absolutní odstávky s nulovou výrobou, nikoliv jen sníženou produkcí. Předpověď odstávek reaktorů, tedy oznámení toho, kdy odstávka skončí, se přitom pořád mění, a to dokonce i dvacetkrát. To je stejné, jako kdyby se dvacetkrát měnilo prohlášení, že slunce zítra vyjde, nebo možná nevyjde, anebo nevyjde celý rok, protože jsou i reaktory, které jsou celý rok mimo provoz. Průměrně byl jeden francouzský reaktor 87,6 dne mimo provoz, tedy téměř tři měsíce v roce. A v této souvislosti se musíme zamyslet, jak velkou kapacitu potřebuje takový systém jako rezervu. To je mnohonásobně víc než u slunce a větru, které jsou navíc jeden s druhým kompatibilní, což v mnoha regionech excelentně funguje. I mýtus, že potřebujeme plynové elektrárny jako zálohu, je v této souvislosti absurdní.
* > Proč?
V Číně stavějí třeba hybridní elektrárny. Jeden a tentýž provozovatel staví solární a vodní elektrárnu a koncipuje ji jako komplementární. Když je méně slunce, začne se vyrábět elektřina z vody, vyjde-li slunce, utlumí se voda. Zkombinovat se dá přitom všechno a uměním budoucnosti bude vybudovat systémy, které zkombinují potenciál, jenž se lokálně nabízí. A sice mezi produkcí, akumulací a spotřebou. •
Mycle Schneider (60)
• Pochází z Kolína nad Rýnem, posledních více než třicet let žije ve Francii. • Je iniciátorem a hlavním autorem pravidelné ročenky World Nuclear Industry Status Report mapující stav jaderné energetiky po celém světě. • Poskytuje nebo poskytoval poradenství Evropské komisi i parlamentu, stejně jako národním parlamentům a vládám a celé řadě dalších institucí. Přednášel na 20 univerzitách v devíti zemích. • V roce 1997 získal ocenění Right Livelihood Award, známé také jako alternativní Nobelova cena. V jaderném průmyslu je systémový problém, ne pouze nějaká jednotlivost, kterou je potřeba opravit. Provozní náklady na komerční výrobu energie z větru se už v roce 2017 dostaly pod velkoobchodní cenu elektřiny. Nejde o model nebo nějaký odhad, jde o realitu.
Co říká světová zpráva o stavu jaderného průmyslu 2019:
• Provozní kapacity jaderných elektráren dosáhly loni absolutního rekordu ve výši 370 GW. Podíl jaderné energie na světové výrobě elektřiny však klesl na 10,15 procenta z rekordu 17,6 procenta v roce 1996. • Ve světě bylo v provozu 417 reaktorů v 31 zemích. To je více než předloni, ovšem o 21 reaktorů méně než v rekordním roce 2002. Spuštěno bylo devět nových reaktorů, z toho sedm v Číně a dva v Rusku. Ještě počátkem roku 2018 se plánovalo dokončení 15 reaktorů. V Evropě byl poslední nový reaktor připojen na síť naposledy před dvanácti lety. • K polovině letošního roku bylo ve výstavbě 46 reaktorů. 27 z nich má zpoždění, většina zbylých se nachází teprve v počátečním stadiu stavby. Rekordní více než třicetileté zpoždění drží slovenské Mochovce 3 a 4. • Jaderná energie vyjde dráž než elektřina z obnovitelných zdrojů. Podle zprávy dosahují náklady na výrobu jedné megawatthodiny u solárních elektráren 36 až 47 dolarů, u větrných parků na pevnině 29 až 56 dolarů, zatímco v jaderných blocích 112 až 189 dolarů. Ceny sluneční a větrné energie poklesly za posledních deset let o 88, resp. 69 procent, u jádra o 23 procent vzrostly.
O autorovi| Jan Brož, broz@mf.cz
