Podnikatelé stále hlasitěji volají po všeobecné editační povinnosti. Pro srozumitelnost - její zavedení by znamenalo uzákonění právního nároku na závazné posouzení daňové povinnosti. Daňový poplatník by tak měl jistotu, že jednou schválený postup již nemůže být napříště zpochybněn.
Není divu, že editační povinnost se stává Achillovou patou daňového systému - ani téměř patnáct let po daňové reformě neexistuje v České republice jednota ve výkladu daňových zákonů. Co platí v jedné části republiky, nemusí platit v jiné, a podnikatel nemá žádnou jistotu, že zachová-li se v odpovídajících situacích stejně, bude ochráněn před sankcí. A tak zdanění provede sice v dobré víře a po odsouhlasení svým správcem daně, ale pokud má kontrolní orgán jiný názor, od sankce jej nic neuchrání. Maximálně od zodpovědnosti trestně-právní.
Začátky a podstata kapitalistické společnosti spočívají na axiomu, že není zdanění bez zákona. Tudíž není ani možné, aby byl daňový poplatník postižen kvůli nejasnostem v zákoně nebo kvůli špatným či nejasným výkladům státních úředníků. Právě hypertrofie daňové legislativy je oním základním problémem, od něhož se odvíjejí ty další.
Složitým, nejednoznačným a nesrozumitelným zákonům nerozumějí poplatníci ani daňoví poradci, ale co je horšího - ani správci daně. Není pak překvapením, že každý má na dopad jednotlivých ustanovení jiný názor. Ale za tyto rozdílné názory na daňovou povinnost nenesou kůži na trh úředníci, ale právě podnikatelé. Ministerstvo financí se však zavedení všeobecné editační povinnosti brání zuby nehty. Kdyby nenavrhovalo tak složité zákony, že se na jejich znění nejsou schopni domluvit ani sami úředníci ministerstva, a parlament tento legislativní zmatek ještě nerozšiřoval, žádná editační povinnost by třeba nebyla. Za to, že stát není schopen uhlídat vlastní legislativu, však nemohou nést kůži na trh ti, kteří to nezavinili.
Předkapitalistické, tedy feudální poměry v našem daňovém prostředí rovněž evokuje naprostý nesoulad mezi právy a povinnostmi daňových plátců na straně jedné, a správců daně na straně druhé. Úředník nemusí nic dokazovat, nic zdůvodňovat, jemu stačí vlastní názor. Soudit se sice můžete, ale penále či jiná sankce nemá stejně odkladný účinek.
Na pomoc při výkladu zákonů si ministerstvo financí bere metodické pokyny. Ty by měly být závazné pro celou berní správu tak, aby nemohlo docházet k rozdílným výkladům na horizontálních i vertikálních úrovních berní správy. I když vypadá na první pohled tato snaha sympaticky, jde z pohledu právního státu o největší zrůdnost. Výkladem zákonů je pověřen v právním státě pouze soud, a jen ten může rozhodnout, co je zákonné, či nikoli. * (komentář k hlavnímu tématu)
