Vive le snob!

Jak funguje módní průmysl a proč žijeme mimo realitu?

Když jsem viděl soubor fotografií modelek ve vašich šatech, napadlo mě: A kde jste vy? Už léta se na své přehlídky nedívám. Jsem v zákulisí a dohlížím při oblékání. Moje práce autora končí většinou právě v okamžiku premiéry, kdy přirozeně až do poslední chvilky dotahuji choreografii, hudební doprovod a často došívám i poslední detaily modelů. V okamžiku, kdy šaty posvětí tělo modelky, moje vášeň autora končí. Samozřejmě, že se snažím ve zmatku oblékání v zákulisí odhadnout sílu potlesku, ale baví mě především akt tvorby. A spokojenost s hotovým dílem? Já sleduji s úzkostí vždy spíše to, co se nepovedlo, a tak možná právě proto se na své přehlídky nerad dívám. Masochista… nebo perfekcionista?

Začátkem roku proběhla v Jablonci nad Nisou světová premiéra nové přehlídky bižuterie Jablonex 2005, pro kterou jste připravil 42 originálních modelů šatů. Jak taková inspirační kolekce vzniká? Nejde o prototypy k sériové výrobě, takže příprava této přehlídky má větší časový prostor a větší pohodlí v autorském rozletu, ale i zde platí především zadání objednavatele a povinnosti vykonavatele, jinými slovy jako autor musím respektovat produkt, o který tady hlavně jde, a to je bižuterie. A pro jednou jsou to spíše šaty, které jsou „módním doplňkem“. Ale to nic nemění na faktu, že v našich zeměpisných šířkách jde o naprosto mimořádnou událost. Velkých firem, jako je Jablonex, které nabízejí každoročně návrhářům budget k volné tvorbě, není mnoho a pracovat s tak krásným produktem, jakým je česká bižuterie, je pro mě vždy velkým potěšením a naplňuje mě to vždy i jistou hrdostí. Jestli nám totiž zůstalo ještě nějaké to rodinné stříbro, pak to určitě je savoir faire severočeských výrobců bižuterie.

Bohužel povědomí o její kvalitě a výjimečnosti jak u nás, tak ve světě už dávno není, co bývalo dříve… Určitě by si zasloužila více propagace i zájmu médií. Když se podíváte do Vogue nebo Harper‘s Bazaru z šedesátých let, najdete tam častou reklamu Bijoux de Bohème. Na bleším trhu v Paříži dnes najdete krásné kousky pro nás banálních korálů z 60. let za poměrně vysoké ceny a prodejce vám sakra zdůrazní, že jde o „cristal de Bohème“. Na tom faktu je smutné ještě to, že dnes už nikdo neví, kde ta bájná země „Bohème“ leží, a my neděláme vůbec nic pro to, abychom jim to připomněli. Je to o to více škoda, že v módním světě se ono mystické slovíčko Bohème, Bohemiens, Bohéma skloňuje ve všech pádech a za posledních pět let nebyla snad jediná trendová kampaň, která by nepracovala s pojmy jako bohemian chic nebo bohemian style. O nás, bez nás a také bez toho, abychom i my z toho vytěžili jediný cent!

Pro Jablonex jste vytvořil již třetí kolekci v posledních deseti letech. Byla letošní přehlídka něčím výjimečná? Každá spolupráce s Jablonexem je pro mě radostí. Fandím tomuto oboru, miluji české sklo a v každé bižuterní dílně jsem vždycky tak trochu jako v Ali Babově jeskyni pokladů. Letošní premiéra měla ještě navíc nádherný vrchol v podobě manekýny hodně tmavé pleti; podařilo se nám získat do castingu černou perlu z Afriky. Byla přirozeně fantastická. Všechno, co jsme na ni pověsili, zazářilo nevídanou elegancí. Okamžitě jsem pochopil zázrak, díky němuž se tak dařilo všem našim starým cestovatelům projíždět Africký kontinent s českými perličkami. Na druhé straně jsem se za deset let nedočkal velkorysejšího marketingového záměru, který by ukázal všechno to, čeho jsou čeští bižuterní vzorkaři a módní návrháři skutečně schopni. Maximální kreativní rozmach a rozpočet tomu odpovídající, který by ukázal světu i ty rezervy, které ještě máme. Prozatím jsem vždy pracoval na téma, které sice odráželo velmi realistickou nabídku české bižuterie pro zahraničí, ta však povinně končila v horizontu úrovně průměrných západních distribučních center. Vždycky jsem si tajně přál, že si jednou zkusíme nějakou „formuli 1“, kolekci, se kterou bychom se mohli prezentovat v Paříži nebo New Yorku v kategorii „vysoké módy“, beze studu a komplexu chudých příbuzných.

A máme na to? Určitě jsme na to měli. Kupodivu po patnácti letech od sametové revoluce jsem čím dál skeptičtější. Zdá se mi, že jsme si po zkušenosti z nedávné minulosti natolik zvykli, jak z hovna uplést bič, že jsme to dnes dokonce povýšili na jakýsi národní program, typicky český pragmatismus. Ještě donedávna jsme zarputile bojovali o místo na trhu s asijskými dovozci, namísto abychom hned od počátku vyjeli o patro výš, kde vyhrává kvalita a kreativita, a nikoliv levně upachtěný beznadějný průměr. Najednou jsme v Evropě a už nemáme na vybranou, a já jsem stále udiven nedostatkem velkorysosti a zdravé ambicióznosti našich manažerů. Mám pocit, že se v naší zemi záměrně tají, že marketing není jenom aplikované podvojné účetnictví s uzávěrkou ke konci měsíce, ale také kreativní stimul pro velkorysé koncepce, plné odvahy a ctižádosti na skutečné - nikoliv virtuální - mezinárodní úrovni.

Jako vedoucí ateliéru módní tvorby na VŠUP v Praze a profesor stylu na pařížské Formamod pracujete s mladými lidmi. Věříte, že mají sílu současnou situaci změnit? Módní průmysl a s ním spojení návrháři, stylisté a designéři jsou dnes zákonitě součástí týmů, často poměrně velkých firem, kde je vedle manažera, investora a strážce kasy v jedné osobě tou nejdůležitější hlavou osobnost uměleckého ředitele, návrháře, který komunikuje s médii a klientelou. Tím chci říci, že tyto dvě profese – ekonomicko-technická a umělecká, kreativní - jsou si rovny před bohem a před trhem. Vzájemně se respektují, protože úspěch módní firmy závisí na obou. Moji studenti v Paříži mají výhodu v tom, že vyrůstají ve společnosti, která v tom má jasno. Naopak moji pražští studenti ještě ani netuší, jak to reálně vypadá, protože v naší krásné zemi je už tradičně vykopaná válečná sekera mezi technokraty a umělci. Je to zřejmě už v našem historickém povědomí, kdy jsme byli vždycky pyšnější na své technické myšlení než na umělecké eskapády. Umíme prodat a přeprodat skoro vše, jsme zemí logistiky a úředníků, chybí nám však velkorysost a fantazie. Jsme tak trochu suchaři. Podceňujeme už tradičně osobitost, individualitu a tím i cenu vlastního kreativního myšlení. Neumíme prodávat nápady a ducha. Takže jestliže podporujeme kreativitu a talenty na uměleckých školách, je třeba vychovávat stejně talentované a kreativní techniky a manažery. Jedině v tomto tandemu má naše profese v budoucnu šanci.

Předpokládám, že naši studenti si reálný profesionální svět módy už mohou ověřit při různých zahraničních stážích… Pánbůh zaplať za to. Ale jak už to v životě bývá, tak jak v dobách zákazu cestování byly zahraniční stáže nedostižným snem, tak v dobách svobody a otevřených dveří do celého světa se studenti ven zase tolik netlačí. Jinými slovy: cestovat ano, ale umět se zároveň dívat a učit se není zdaleka tak samozřejmé, jak se na první pohled zdá. Nával anglosaské kultury v naší zemi způsobil, že jen málo studentů je schopno plně komunikovat v latinských zemích, kde je ovšem náš obor již tradičně nejsilnější. Také krátkodobost výměnných stáží dveře do reálného světa jen pootvírá. Očekávám, že to opravdu začne, až se skutečně otevře pracovní trh.

Jak tedy hodnotíte ambice nastupující generace našich návrhářů? Přestože každá doba má svoje výhody i handicapy, připouštím, že dnešní mladé generaci vůbec nezávidím. Mají to nesrovnatelně těžší, než jsme to měli my. Profese, jako je móda, na první pohled snadná a velmi atraktivní práce, je dostupná všem. Je to profese, která je velmi demokratická a liberální, všichni jí rozumějí a každá druhá žena, která se ráda obléká, má pocit, že může oblékat i jiné, a je tudíž potenciální návrhářkou. O to těžší je dnes pro skutečné profesionály, ale potažmo i pro média, která je pak propagují, odlišit a vyčlenit se od spontánního amatérismu skutečným, nápaditým, autentickým talentem, podpořeným patřičným vzděláním. Všimněte si, že ani nehovořím o originalitě talentu nebo díla. V dnešní době globálních médií, rychlostí informačních toků a tím i bezuzdného vykrádání autorských myšlenek je neobyčejně těžké hovořit o skutečné originalitě.
Musím dokonce konstatovat, že už ani samotný talent nestačí, pakliže není schopen se úspěšně prodat… Proto je tak důležitá účinnost marketingu a mediální propagandy. To vše stojí nekřesťanské peníze. A protože v naší profesi nestačí k popularitě jeden ani dva sebekrásnější modely, nýbrž celé kolekce, a navíc se železnou pravidelností sezon, jde o neobyčejně náročné investice, které si dnes začínající návrhář jen stěží může dovolit.

Jakým způsobem si v současné situaci mohou velké značky „autenticitu“ zachovat? Zajímavé věci se dějí například v technologiích. Některé jsou prostě nenapodobitelné, poznáte je po hmatu. Některé návrháře prostě nezkopírujete, i kdybyste se rozkrájel. A pak se naštěstí stále ještě najdou lidé, kteří si přeci nepůjdou koupit kopii - když mám na Yvese Saint Laurenta anebo si kupuji Gucciho, proč bych měl nosit napodobeninu? Tito lidé svým postojem ovlivňují řadu dalších i z té průměrné vrstvy. Prostě „Vive le snob“, ať žije snob! Kdyby nebylo snobů… Dnes existuje skupina lidí, zejména mladých, kteří jsou na autenticitu nesmírně citliví. A navíc vědí, kam se podívat, aby zjistili, zda oděv není falešný. Dnes už neříkám originální oděv - nic takového neexistuje - ale autentický. Nemusí být originální, může být inspirován, ale musí na něm být vidět, že si někdo dal tu práci a klienta na konci řetězce má rád. Že mu zboží opravdu připraví s láskou.

Akademický malíř Josef Ťapťuch Narodil se 24. prosince 1948 v Krnově. V letech 1972-1978 vystudoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze, ateliér oděvního výtvarnictví u profesorky Zdeňky Bauerové. Po absolutoriu odchází do Říma, kde studuje na Accademia di Alta Moda e Costume Reale a končí stáží v atelieru slavného Valentina. Po návratu pracuje jako samostatný módní návrhář a buduje jako jeden z prvních v tehdejším Československu vlastní značku pro sériové kolekce. V roce 1982 odchází na stipendium francouzské vlády na pařížskou Ecole Nationale Supérieure des Arts Décoratifs, odkud přechází rovnou do studia mistra módního designu Pierra Cardina. Ke konci osmdesátých let začíná působit jako pedagog nejdříve na pařížské Esmod a poté na další mezinárodní pařížské módní škole Formamod, kde přednáší styl a módní ilustraci dodnes. Jako pedagog a konzultant působil v letech 1994 až 1996 na VŠVU v Bratislavě, od roku 2003 vede ateliér módní tvorby na VŠUP v Praze. Jako oděvní výtvarník, ilustrátor a stylista spolupracuje s řadou významných módních domů v paříži (Jean Patou, Courregges, Paco Rabane, Helena Rubinstein). Pod svou značkou předvádí autorské kolekce a navrhuje linie prêt-à-porter pro oděvní průmysl (Makyta, Otavan). Pro předního vývozce české bižuterie vytváří pravidelně módní kolekce, které pak prezentuje hlavně v zahraničí (Londýn, New York, Istanbul, Kyjev).