Když jde o informace a byznys, dokáží se dohodnout
Lobbistou se stává každý, kdo se nějakým způsobem zasazuje o změnu zavedených pořádků a snaží se ovlivnit správu věcí veřejných. „Lobbismus se nejvíce liší cílem, kterého chce dosáhnout. Je-li ku prospěchu věci a obecních zájmů, je to v pořádku. Poškozuje-li cíl všechny ostatní, v pořádku není. Nejznámějším příkladem negativního lobbismu je lobbování ve prospěch svého neschopného dítěte. Takto poškodíme ty, kteří by se na školu nebo na nějaký post měli skutečně dostat,“ míní profesionální „ovlivňovač“ Juraj Groch. Je špatné, pokud je slovo lobbista používáno jako nadávka. „Jeden poslanec za ODS mi řekl: díky bohu za lobbisty. Nebýt jich, tak by v zákonech zůstávalo podstatně více nesmyslů,“ naznačuje Tomáš Svoboda, další muž z branže, že lobbing může být velmi užitečným řemeslem, pokud se dělá poctivě. Sami lobbisté (alespoň někteří) si jsou vědomi, že pro očistu a transparentnost by bylo dobré něco udělat. Peter Kovarčík by chtěl vytvořit systém podobný švýcarskému, v němž by strany (poslanecké kluby) mohly vybraným lobbistům udělovat akreditace. Vyvolení, kteří by byli uvedeni na veřejně dostupném seznamu, by pak měli volný přístup do parlamentu. Žádnou velkou odezvu zatím jeho nápad nemá, protože by se takto vytvořila zvláštní kasta lidí s většími právy, než mají ostatní občané. Na druhou stranu je ale pravda, že v současném systému se kolem poslanců, senátorů, ministrů a jejich náměstků točí naprosto neprůhledné skupinky lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou poradci, ale ve skutečnosti jde o zakuklené lobbisty, reprezentující parciální zájmy některých podnikatelských skupin. „Podívejte se například na pana ministra Rusnoka. Kdo vytváří některé jeho materiály, kdo ho manipuluje do cest do Tokia, kdo je jeho hlavním našeptavačem? Je to jistý pan Ungerman, jeho poradce, který pochází z IPB, z relativně vysoké hierarchie, a který je přímo spojený s akcionáři této banky,“ uvádí příklad Jan Dobrovský. V Česku je profesionální lobbing stále v plenkách. Nedá se srovnat s úrovní ve Spojených státech. „Někdy v roce 1994 jsme v americkém Kongresu lobbovali pro ČEZ v záležitosti Jaderné elektrárny Temelín. Šlo o to, aby kongresmani schválili záruku k půjčce od EXIM Bank pro společnost Westinghouse, která měla příslušné zařízení do Česka vyvézt. Když tam jdete, musíte dopředu nahlásit, že lobbujete pro tu a tu firmu,“ připomíná Michal Kuzmiak, že v Americe je nutné s k lobbingu přiznat a nečestné chování omezuje „anticorruption act“. U nás nikdo nic přiznávat nemusí. Mnozí bez úspěchu už několik let horují pro zavedení profesionální asociace. Pavel Bratinka navrhuje, aby lobbistické firmy podepsaly chartu lobbingu, Tomáš Svoboda je pro živnostenské listy. Jakákoliv dohoda však asi bude těžká, protože česká lobbistická komunita má daleko k nějakému cechu, který by byl ochoten se sejít k jednání o společných problémech. Andrej Surňak si myslí, že asociace „u nás nehrozí“. On sám by třeba na žádnou konferenci o lobbingu nikdy nešel. Je cítit hodně žárlivosti, nepřátelství, strachu jednoho před druhým, stále přetrvávají obavy z publicity. Řadě lobbistů vyhovuje image tajemných démonů, ač na nich nic démonického není. Pokud jde o byznys a výměnu informací, dokážou spolu hovořit bez předsudků. Týdeník EURO měl možnost se o tom přesvědčit na vlastní kůži. Téměř všichni oslovení věděli o tom, jaký článek redakce připravuje, ještě dříve než byli oficiálně požádáni o rozhovor. Dopředu stačili také zjistit, o jaké věci se redaktoři zajímají. Kuzmiak věděl, o čem byla debata s Ulčákem, Dobrovský měl zprávy od Kuzmiaka, Ulčák od Velka, Surňak od Chudomela, i Johanes byl v obraze. Jan Chudomel říká, že obor se postupně - za pochodu – cizeluje. Ten, kdo myslí na svou budoucnost, si etické hranice dokáže vytvořit sám. „Nedovedu si například představit, že by někdo mohl pracovat pro dva konkurenty. To je smrtelné riziko,“ míní. Jiný lobbista ale tvrdí, že se v Česku v minulosti takové případy staly. Tato stínová vláda, bez mandátu, která často ovlivňuje chod celé země, říká, že nejlepšími klienty jsou pro ni ti, kteří umí přesně definovat své cíle. Mohla by si proto najít čas, aby přesně definovala pravidla své práce. Až se jimi všichni začnou řídit, nikdo se už nebude muset skrývat před zraky veřejnosti.
