Kapitola 178
Kaufland * Omeleta Paroubek * Orwellovi žáci * Poslanecké náhrady po česku
Kaufland
Míra lobbování za dvacet let naší svobodné země nikdy nedosáhla úrovně, která vznikla za této vlády. To se žádné předchozí vládě nepodařilo. To pronesl prezident Václav Klaus o vládě Mirka Topolánka v rozhovoru pro Lidové noviny. Klaus má pravdu. Lobbovalo se však i za jeho vládnutí, což mu záhy připomněli nejen novináři, ale i politici, které prezidentův výrok zasáhl více než bolestně.
Kdo se však vyzná v politicko-byznysových poměrech v posledních dvaceti letech, dobře ví, že v době Klausových vlád bylo lobbování ve všech ohledech jiné, spíše amatérské. Politici brali bokem řádově méně peněz, infrastruktura lobbistů byla málo rozvinutá, většině stranických bossů a úřednických špiček šlo spíše o politiku a o reformy než o byznys a v korupčních procesech se v takové míře nezneužívaly orgány činné v trestním řízení ani soudci či média. A především: ve většině případů se šéfové silových resortů a ekonomických ministerstev i vedení velkých měst, klíčových úřadů a policie vybírali zejména po politických debatách.
Průběhem času a poté, co se ke kormidlu v ČSSD dostal chudý železničář a na malém českém trhu se objevovalo čím dál více velkých průmyslových a finančních skupin, rostla konkurence, a proto se metody získání vlivu radikálně změnily. Majetek lidu byl z 90 procent zprivatizován a začal boj zejména o státní zakázky. Některé jsou jen za pět set milionů, jiné za dvacet miliard, ale existuje už i zakázka za sto miliard korun. Výběr jako v Kauflandu. Jenže v tomto lobbistickém hypermarketu ceny neklesají, ale rostou! Do zakázek bývá dopředu zakalkulováno i fíčko pro toho, kdo je zařídí. Tři, pět či sedm procent. O jednom lobbistovi se v této souvislosti říká, že umí počítat jen do tří. Vlastně je levný, že ano? O jiném se zase vypráví, že sice chtěl odejít z politiky s miliardou korun, už má však dvě a půl, a proto by to rád dotáhl na tři. Ten asi bude předražená kasírtaška!
Zhruba od konce minulého století prý většinu ministrů, náměstků a šéfů mocných úřadů navrhuje či přímo určuje byznys. Kdo se vyzná, už se dnes neptá, ke které politické straně patří ministr, náměstek či vysoce postavený úředník. Otázka zní jinak: Kterému lobbistovi patří? Čí je? Nebo vulgárněji: Kdo ho pase? Ano, přímo takto! Jako by ministra někdo vlastnil či zneužíval. Tohle za Klause opravdu nebylo! Ani to, že podnikatele či státního úředníka, který neplatí, lobbista prostřednictvím svých policajtů občas i potrestá.
Je jasné, že politika je s byznysem provázána všude na světě, někde více, jinde zase méně než u nás. Mohli bychom říci, že Česká republika dohání zbytek světa i v tomto směru. Prezident Klaus však promluvil, a ač sám má – z období svého vládnutí – máslo na hlavě, nebylo by dobré, aby česká veřejnost jeho výroky bez povšimnutí přešla. K vyjádření stanoviska jsou letos k dispozici dokonce dvoje volby, evropské a domácí parlamentní. Uvidíme, jak se voliči zachovají.
Občan si samozřejmě spor Klaus-Topolánek o lobbingu okamžitě přeložil v tom smyslu, že se politici přou o to, za vládnutí koho se kradlo více. Zatím to vypadá, že z toho nejvíce vytěží levice, možná i zelení. Alespoň politicky. O byznys se pak postarají lobbisté.
Omeleta Paroubek
Staronový způsob svobody projevu začínají na předvolebních mítincích používat odpůrci sociální demokracie, jejíž politiku ztělesňuje Jiří Paroubek. Házení vajíček na předsedu strany považují za recesi. Paroubek po incidentu v Kolíně označil vrhače vajec za prasata. Členové ochranky kryli lídra ČSSD tělem i rukama. Prý vypadali jako brankáři v házené. Je to dobrá zpráva pouze pro zemědělce - prodej vajec v předvolebním období o něco naroste.
Je zřejmě údělem socialistických politiků ve střední Evropě chodit po mítincích jako živý terč a odcházet z nich coby omeleta. Čeští odpůrci levice se zřejmě inspirovali příklady v Maďarsku, v němž házení vajíček na představitele vládních socialistů bylo na denním pořádku. Tamní bodyguardi byli záhy vyzbrojeni obrovskými černými deštníky. A na různých veřejných vystoupeních nebyli vládní řečníci přes les rozevřených deštníků skoro vidět.
Deštníky však nestačily. Maďarská socialisticko-liberální vláda bleskurychle protlačila v parlamentu zákon, dle něhož ti, kdo na politických akcích hodí vajíčka, půjdou do vězení. Novináři přejmenovali novelu shromažďovacího zákona na lex vajíčko.
Doufejme, že až bude v příštích osmi letech sociální demokracie vládnout s komunisty, k takovému zákonnému řešení nesáhne. Deštníky by však nakoupit mohla. Jaroslav Tvrdík, pravá ruka předsedy Paroubka, již jeden má.
Orwellovi žáci
Zdá se, že mezi námi dosud žije dost lidí, kteří se domnívají, že označení určité skupiny veřejnosti termínem „pravdoláska“ je nefér a zesměšňuje krásné ideály těch, jimž o vítězství pravdy a lásky v tom nejčistším slova smyslu opravdu jde. Zda této skupině jde opravdu o tyto hodnoty, se všichni mohli přesvědčit minulý týden. Hned několikrát.
První pozoruhodnou skutečností byla petice několika umělců proti bulváru a jeho praktikám. Petice jistě záslužná, vždyť šířit pomluvy je nesprávné. Čisté a pro spravedlnost horující duše by se však měly podívat, kdo petici podepsal. Jednou ze signatářek je totiž herečka Eva Holubová. Ta proslula pomluvami a hrubými urážkami prezidenta Václava Klause. Kdo slyšel nebo četl některá její vyjádření, ví své. Každému se vybaví postava domovnice. Není to však role divadelní. Možná že se na divadle hraje fér, ale v životě má role domovnice jediný cíl - šířit pomluvy. To, co domovnice často dělají, by nyní chtěly zakazovat bulvárnímu tisku?
Druhou aktivitou byl happening na Pražském hradě. Skupinka několika – jak jinak - umělců se pateticky obracela na Václava Klause s otázkou, proč podporuje zájmy Ruska. Stačilo by nad celou šaškárnou mávnout rukou. Je totiž zjevné, že otázka je nesmyslná a nelze na ni nijak odpovědět. Je to podobné, jako když se někoho zeptáte, zda ukradl deset tisíc, nebo jen tisíc korun - otázka má v sobě zakódovanou vinu toho, koho se ptáte. To však tahle partička ví, a proto akci pořádá. Nejde o odpověď. Jde o to, vykřikovat lež podávanou jako pravdu. A kdo byl u toho? Světe, div se! Zase pro pravdu zapálené svědomí lidstva, Holubová.
Do třetice Michael Kocáb, umělec vždy na straně zákona. Chtělo by se říci ryzí pravdoláskovec, který pravdu praví, hledá a každému přeje. Když však má ministr Kocáb splnit zákonnou povinnost a do 30 dnů po skončení funkce zveřejnit majetek, který v době jejího trvání nabyl, najednou kličkuje a hledá výmluvy, že to nemusí, neboť je nadále členem vlády. Chyba lávky, musí. Nesplnění této povinnosti je zjevný přestupek a měl by být sankcionován.
Možná se v roce 2009 řídí pravdoláska úplně jinými úvahami než hledáním pravdy, lásky a spravedlnosti na světě. I když se tak tváří, nejsou to už žáci Václava Havla. Spíš se zdá, že tato skupina začíná vyznávat staré orwellovské „předstírat skutečnost, ale být jejím pravým opakem“. Této proměny jsme byli minuly týden velkou měrou svědky!
Poslanecké náhrady po česku
V tisku byl zveřejněn odhad nákladů na policejní ochranu poslanců Miloše Melčáka a Evžena Snítilého, aby se znovu nezaběhli. Dle poslance Jeronýma Tejce by mohlo jít o 3,5 milionu korun. Aspoň si policejní ochranka trochu zatrénovala, jiné chráněné osoby mohou být ještě protivnější.
Je tu však něco mnohem horšího, především na pozadí skandálu s proplácením neoprávněných požitků britským politikům! Naši dva hrdinové se celou dobu nechali vozit policejními auty, přičemž pobírali příspěvky na dopravu. Je-li to pravda, potom jde o natolik krystalicky čistý případ chamtivosti, že už krystalicky čistší být nemůže, jak by dodal Stanislav Gross.
Abychom to však nezamluvili. Pánové, dlužíte dobrým mravům. První něco kolem třetiny milionu a druhý asi půl milionu korun. Orgány činné v trestním řízení by měly celou záležitost posoudit, a je-li zákon bezzubý, bude nutné jej novelizovat. Otesánkovský systém poslaneckých „požitků“ si o to koleduje již dlouho. Která strana to však má ve volebním programu?
