Sociální demokraté nemohou své vlastní vládě přijít na jméno. Tvrdí, že zradila jejich programové priority, prováděla pravicovou politiku, a proto Lidový dům opouštějí voliči úprkem. Ve skutečnosti ve složitých podmínkách slabé koaliční vlády dokázal Špidla probojovat maximum možného.
Socialisté by si měli konečně přiznat, že problém není v neschopnosti prosadit jejich recepty, ale v tom, že léky, které ordinují ekonomice, jsou smrtelnými jedy.
ŠPIDLŮV KABINET NEPROHRÁVAL Špidlův kabinet o sobě nemůže říci, že by byl úspěšný, co se týče ekonomických výsledků. Nezkrocená nezaměstnanost, rostoucí dluhy, čarodějnický hon na podnikatele, to jsou známé deficity socialistické politiky. Na druhou stranu ale není vůbec pravda, že by vláda nebyla schopná uspět se svými návrhy v parlamentu. Kromě dvou rozpočtů se jí „zdařilo“ protlačit hlasovacím soukolím řadu klíčových zákonů, které zvýšily daně a utužily v Česku byrokracii. Jediné, na co museli dobrodinci z ČSSD zapomenout, byly sliby typu léky pro seniory zdarma či padesát tisíc pro novorozence. Je ale pustým alibizmem, pokud si snad v Lidovém domě nalhávají, že kdyby vládli sami, bylo by tomu jinak. Za nesplnění růžových předvolebních slibů nemůže žádná zlá Unie svobody, ale „zlá“ ekonomická realita. Jen naprostý sebevrah - nebo komunista - by mohl trvat na dalším masivním vyhazování peněz v situaci, kdy nás za nezdravé finance peskuje iEvropská unie, známá svojí zamilovaností do státu blahobytu. CHYBA BYLA V PROGRAMU… Sociální demokraté nejsou ve své většině tak slepí, aby neviděli, že za špatné vysvědčení, které dostali od voličů, mohou důsledky jejich politiky, které dopadají na občany. Zřejmě jsou ale dostatečně zaslepení, aby přehlíželi skutečné příčiny, jež přivodily tento neradostný stav. Ostatně čtyři roky vládli sami, pak dva roky v koalici, v níž měli zcela dominantní postavení. O čemž nejlépe svědčí potupná smlouva vynucující pod hrozbou vyobcování bezvýhradný souhlas poslanců Unie svobody. Je čas přiznat, že něco špatného musí být ve stranických prioritách a nevymlouvat se na jejich špatné naplňování. …A V ROZHÁDANOSTI
Neschopnost řešit problémy země ovšem není jediným důvodem hlubokého poklesu obliby ČSSD. Přinejmenším stejně důležitou roli hrály vnitřní půtky, které se navíc odehrávaly před zraky znechucené veřejnosti. Kdo by chtěl volit stranu, kde se všichni navzájem urážejí a podrážejí si nohy? S trochou cynizmu lze říci, že jednotná ČSSD by ekonomické kopance v klidu ustála, pokud by uměla lépe prodat své technologicky vzato úspěšné vládnutí, v němž bylo jen málo porážek. Tento typ mocenského leadershipu ovšem Špidlovi zcela chyběl, na rozdíl od jeho předchůdce Zemana, po němž se mnohým v ČSSD tolik stýská. Jenomže jak bývalý předseda, tak mnozí straníci a ke své vlastní škodě i Špidla nepochopili, že vůdce může být vždy jen jeden.
**PŘICHÁZÍ MISTR BUBLINA
Sociální demokraty primárně ani nezradili koaliční partneři, ani nezašli na slabou většinu ve sněmovně. Pravdou je, že se silnějším mandátem by se jim přežívalo snadněji a asi i déle. Nikoli však nekonečně dlouho, protože socialisté především zklamali ve své misi a v elementární loajalitě. Po výměně Špidly Grossem možná to druhé přestane být akutním problémem. Sotva ale pomůže, když se překonaná socialistická vize nahradí prázdnou bublinou. S Grossem ČSSD už nebude tak nebezpečná sama sobě, ale hrozit by se měli její voliči. O co více Gross zdůrazňuje, že je potřeba vrátit se k plnění socialistického programu, o to méně je z jeho úst jasné, co tím vlastně myslí. Po Špidlově vládě se nemusí stýskat těm, kteří spoléhají na vlastní iniciativu a upřednostňují svobodu před jistotou. I oni však aspoň věděli, na čem jsou. Pokud se Grossovi podaří sestavit kabinet na další dva roky, bude pro podnikavé stejně nebezpečný. Spíš více, protože se opře o záludnější metody a licoměrnější rétoriku.
