Nezaměstnanost se po dlouhé době ocitla mírně pod deseti procenty. O tom že jde o momentální výkyv a o přechodné zvýšení počtu pracovních míst díky sezonním pracím, zřejmě není pochyb. O čem ovšem pochybnosti existují, jsou kroky ministerstva práce a sociálních věcí pod vedením ministra Škromacha a potažmo i kroky vládní koalice v čele s ČSSD.
Přibližně 3,5 miliardy korun bylo v loňském roce spotřebováno na aktivní politiku zaměstnanosti. A výsledek? V únoru 2003 byla pokořena 10% hranice nezaměstnanosti. O rok později vyšplhala na 10,8 %. Letos je na boj s nezaměstnaností vyčleněno něco přes 4 miliardy korun. Vyvstává ironická otázka: Máme, dle předchozí rovnice, očekávat v únoru 2005 opět číslo blížící se 11 procentům? S náplní tzv. aktivní politiky zaměstnanosti zřejmě není něco v pořádku. Dotace na nová pracovní místa, o které může zaměstnavatel za určitých podmínek žádat, rozhodně nepatří mezi kroky efektivní a hlavně ne mezi kroky dlouhodobě řešící problém nezaměstnanosti. Prostředky, které jsou tímto způsobem použity, musí být někomu odebrány. Stát totiž žádné peníze nevlastní, pouze více či méně přerozděluje. Tudíž někde chybí a troufám si tvrdit, že zrovna tam, kde by byly použity účelněji, efektivněji a hospodárněji. V rukou soukromých subjektů, čili jednotlivců a firem. Nebylo by jednodušší snížit finanční náklady na zaměstnance na takovou míru, že nebude potřeba dotovat zaměstnávání a pracovní místo tak bude schopno „samouživení“? Nezřídka se stává, že dotované pracovní místo zanikne v okamžiku ukončení přísunu dotací. Umožnit přivydělávání si v době bez zaměstnání je také bohužel šlápnutím vedle. Dle zdravého selského rozumu je člověk buď zaměstnaný, nebo nezaměstnaný. Jako zaměstnaný si hledí své práce, snaží se v ní zdokonalovat a pracuje takovým způsobem, který odpovídá jeho perspektivě v daném oboru. Anebo je nezaměstnaný, a je plně vytížen hledáním práce nové. Politika vlády by měla v maximální míře odbourávat problémy, které sužují trh práce a nasměrovat kormidlo směrem k aktivitě nezaměstnaných, nikoli k aktivitě státu. Alternativní program bych tedy s nadsázkou nazval „Pasivní politika zaměstnanosti.“ Minimální úloha státu, maximální úloha práci hledajících a firem. Stát se samozřejmě nemůže zříci všeho, nicméně mu v minulosti nikdy neslušelo a slušet ani nebude zbytečné a přespříliš aktivní zasahování do trhu práce a potažmo i do ekonomiky. Ke snížení nezaměstnanosti vedou jiné, určitě úspornější kroky. Snížení nákladů na zaměstnance, důkladné pročištění „zapleveleného“ zákoníku práce, snížení minimální mzdy, odstranění přebytečných regulací, omezení a výjimek v ekonomice, odstranění regulace trhu s byty, apel na celoživotní vzdělávání a důraz na motivaci při hledání zaměstnání. Dokud nebude status nezaměstnanosti pro všechny nevýhodný, nepodaří se dlouhodobě snížit počet lidí bez práce žádnou finanční částkou.
