Ani konečné schvalování státního rozpočtu na příští rok nepřineslo žádné dramatické chvilky. Devadesát osm vládních poslanců při třech absencích nakonec stačilo ke schválení historicky nejvyššího schodku v dějinách České republiky. Přesto vláda nazývá rozpočet proreformním.
Určité tendence v tomto směru se skutečně ve schválené verzi nacházejí, je jich však poskrovnu. Zvládnout dynamiku nárůstu deficitu nejde skutečně z roku na rok, a tak je úspěchem i jisté přibrzdění. Úspěchem je i přibrzdění dynamiky růstu mandatorních výdajů vzhledem k ostatním výdajům. Detailnější pohled na jejich strukturu již tak uspokojující není. I když se určitého přidání dočkaly vysoké školy a obecně vzdělání a věda, nejde zase o tak vysokou částku, aby se dalo hovořit o splnění vládního slibu, že vzdělání je její prioritou. Podobně se nenašly peníze ani na další vládní priority. Ty sice zůstaly ve vládním prohlášení, případně koaliční smlouvě, nicméně jako pouhé politické proklamace. Určit pořadí těchto priorit na základě spočitatelného ekonomického efektu měly takzvané výdajové audity. Ty se měly stát po autorizaci ministerstvem financí závazné pro jednotlivé rezorty a další kapitoly státního rozpočtu. I když měl ministr Sobotka s premiérovým požehnáním při krájení rozpočtového koláče hlavní slovo, konečný výsledek byl spíše dán politickou koaliční shodou než hledáním racionálního a ekonomicky zdůvodněného řešení. Lze proto jenom s obtížemi předpokládat, zda alespoň někdy v brzké budoucnosti nahradí politický způsob sestavování rozpočtu nějaké racionálnější řešení. Zatímní zkušenosti tomu příliš nenasvědčují. Zcela novátorsky, ale v rozporu s dosavadní rozpočtovou etikou, se totiž již do prvního čtení, tedy do vládního návrhu, dostala značná část požadavků koaličních poslanců na uspokojení lobbistických zájmů v jejich volebních obvodech. Opticky to pak působilo, že hlavní část pozměňovacích návrhů přicházela z řad opozice, ačkoli to nebyla pravda. Rozpočtový výbor, který v podstatě ovládl proceduru schvalování rozpočtu a změnil tak plénum na pouhý odsouhlasovací nástroj svých usnesení, rezignoval v zájmu uspokojení požadavků koaličních poslanců i na povinnost projednat takzvaná doporučení veřejnosti, tedy především starostů, na poskytnutí místních dotací. Podstatnější jsou konsekvence, které vůči státnímu rozpočtu vyplývají ze schválené reformy veřejných financí. Reformní zákony neobsahují prorůstové prvky, spíše naopak. Snížení daní z příjmu právnických osob plně vynahradí zvýšení odpisů. V souběhu se schváleným růstem nepřímých daní, tedy DPH a daní spotřebních, vzroste celkové daňové zatížení. Vláda předpokládá, že by vyšší sazby mohly přinést do erární pokladny deseti až dvanáctimiliardové inkaso. To ovšem pouze v případě, že se zvýšení nepřímých daní neprojeví naopak poklesem spotřeby a tím pádem poklesem nejenom plánovaného, ale dokonce stávajícího daňového inkasa irůstu HDP. Růst HDP je u nás tažen především právě spotřebou domácností, a tak by pokles růstu HDP vedl i k přehodnocení příjmů. To je ovšem známý fígl, k němuž docházelo již v dobách Zemanova kabinetu. Přestřelením predikce růstu HDP pak vláda vysvětlovala, proč nedosáhla plánovaných příjmů a proč je tedy výsledný rozpočtový deficit pravidelně vyšší než schválený. Rezervy by se daly hledat ale i na straně výdajů. Poté, co přešly na kraje nemocnice, školy a významná část silniční sítě, sedí na odpovídajích ministerstvech stejně, neli více úředníků jako v dobách, kdy tyto majetky spadaly přímo pod ně. O penzijní či zdravotní reformě, které by přinesly skutečně hmatatelné a ne pouze kosmetické úspory, si zatím rovněž můžeme nechat jenom zdát. A tak první reformní rozpočet lze pouze s mírnou nadsázkou nazvat rozpočtem „strany mírného pokroku v mezích zákona“.
