Od rekordu z minulého měsíce se ze světových burz vypařila astronomická částka 3,5 bilionu dolarů. Optimismus na burzách v minulých dnech rychle vystřídal strach, což se odráží na velkých růstech a následných propadech cen akcií. Důvodem jsou obavy, že světová ekonomika zažije další zpomalení, což by srazilo dolů i našlápnuté americké hospodářství.
Za pády trhů ale stojí rovněž změna politiky americké centrální banky Fed. Ta již jednak omezila příliv levných peněz do ekonomiky známý pod názvem kvantitativní uvolňování. Objem nákupů cenných papírů snížila z původních 85 miliard dolarů měsíčně na deset miliard. Zároveň se očekává, že v říjnu skončí s pumpováním peněz do amerického hospodářství úplně.O další zpřísnění měnových podmínek se postaral sílící dolar. Konkrétně vůči euru je americká měna nejsilnější zhruba za dva roky. Silný dolar logicky znamená, že v cizině zdražuje americké zboží, což poškozuje hospodaření amerických společností a tím celé ekonomiky. Silný dolar současně zpřísňuje globální likviditu po celém světě už jen z toho důvodu, že na kurz dolaru je navázána celá řada světových měn.
Burzy a investoři jsou nyní překvapeni, že Fed končí s nestandardními operacemi, přičemž úrokové sazby drží stále na nule. Spekulanti si totiž za šest let dost zvykli na to, že levné peníze od centrálních bank hnaly trhy nahoru. Změna nestandardní politiky, přestože byla dlouhodobě avizovaná, je proto nyní evidentně překvapuje. Ostatně stejně jako v minulosti.
Skoupý Fed, silný dolar
Čínská bublina
Trhy totiž zažívají divokou jízdu nikoli v době, kdy centrální banky zaplavují ekonomiky levnými penězi a drží úrokové sazby kdesi u dna, ale až v okamžiku, kdy peníze začínají zdražovat. Právě tehdy začnou praskat bubliny u nadhodnocených aktiv, protože investoři začínají přiměřeně oceňovat riziko. Naposledy jsme to viděli v letech 2007 a 2008 u předražených cenných papírů, které byly kryté problémovým hypotékami. Stejně jako před šesti sedmi lety, i v poslední době museli investoři levné peníze někde udat. Šli proto do rizikových aktiv, což vyhnalo na rekordní úrovně akcie, problémové dluhopisy, ale i reality v řadě států. Stejně jako v polovině uplynulé dekády. „Dokud hraje hudba, tak se tančí. A my stále tančíme,“ popsal tehdy investiční horečku na trzích šéf Citigroup Charles Prince.
Už jen nepatrné zpřísnění americké měnové politiky ale nutí investory brát v úvahu nejen válečné konflikty, ale rovněž reálný stav světové ekonomiky, v níž číhají obří rizika. Čínu ohrožuje realitní bublina a přebujelé šedé bankovnictví. V celé ekonomice je pak přebytečná kapacita v řadě průmyslových odvětví, která se musí snížit.
Hudba doznívá
Evropská unie zase bojuje s nerovnováhami, které se vytvářely desítky let. Evropa si zvykla žít na dluh, což nejlépe dokládá příklad Francie. Její státní rozpočet nebyl vyrovnaný už 40 let. Dlouholeté schodky veřejných financí trápí většinu evropských států včetně Česka. Současně se evropská ekonomika musí vyrovnat s nezaměstnaností mladých. Každý pátý člověk do 25 let nemůže v unii najít práci.
Velké ekonomiky jednoduše čekají zásadní a bolestivé reformy, které jsou sice nezbytné, ale krátkodobě hospodářství nahoru nepotáhnou. Světová ekonomika se po dekádách, během nichž vyspělé země žily na dluh, bude muset připravit na dobu, kdy hospodářský růst bude v lepším případě velmi pozvolný. Jednoduše řečeno, hudba na trzích pomalu dohrává. Investoři se budou muset přizpůsobit.
Čtěte také:
