Během šachové olympiády v italském Turínu se na přelomu května a června bojovalo na dvou frontách. Zatímco na šachovnicích soupeřili hráči 147 zemí, při volbě prezidenta mezinárodní šachové federace vyvrcholil souboj o ovládnutí světového šachu mezi dvěma muži.
Na stovkách šachovnic se pohybují tisíce figurek, za stolky sedí nejlepší světoví velmistři i šachoví amatéři bez jakéhokoli mezinárodního ratingu. Šedovlasý pětadevadesátiletý pán s hůlčičkou se stříbrnou rukojetí se pomalu sune ke stolu, kde bojuje Rus Vladimir Kramnik s Američanem Gatou Kamským. Usedá na plastikovou židličku půldruhého metru od šachovnice a sleduje zápas světových velmistrů z absolutní elity bez známky sebemenšího vzrušení.
Jmenuje se Andre Lilienthal, je nejstarším žijícím velmistrem na světě a také patříval mezi absolutní světovou špičku. Do Turínu přijel podpořit předsedu mezinárodní šachové federace FIDE Kirsana Iljumžinova v klání s bývalým šéfem Českého Telecomu Besselem Kokem. Současnému prezidentovi FIDE totiž vypršel čtyřletý mandát a v průběhu olympiády bylo třeba zvolit šéfa jednoho z nejstarších a největších sportovních svazů na další čtyři roky.
Nerovný souboj.
Prezidenta volí delegáti ze všech členských zemí FIDE a každá země bez ohledu na množství a sílu v ní hrajících šachistů má jeden hlas. Iljumžinov s Kokem soupeřili o přízeň půldruhé stovky zemí celého světa a hlas Seychel či Bermud měl stejnou váhu jako hlas Ruska nebo Ameriky.
Výhoda úřadujícího šéfa FIDE byla zřejmá. Pro svoji kampaň neváhal využít ani přímo tuto organizaci: internetové stránky FIDE, kde mnoho šachistů hledá turnajové kalendáře a kontroluje rating svých soupeřů, mu sloužily jako reklamní plocha. Na delegáty z různých zemí působil i prostřednictvím některých komisí a výborů FIDE, které svým členům vyplácejí slušné honoráře. Například Polsko a Izrael tak byly od začátku kvůli svým bafuňářům na straně Iljumžinova i přesto, že řada jejich velmistrů vyjádřila podporu Kokovi.
Bessel Kok se musel spoléhat výhradně na vlastní kapsu. Osm měsíců cestoval po jednotlivých zemích a vysvětloval, co chce ve FIDE změnit a proč mají dát hlas jemu a jeho týmu. „Už jsem nalítal tři sta tisíc mil. Vracím se z Blízkého východu, podařilo se mi tam překvapivě získat pár hlasů. Pozítří pokračuji v jihovýchodní Asii,“ říkal mi Bessel Kok na konci dubna, když se na osmačtyřicet hodin zastavil v Praze.
Fumare vietato.
Asi po hodině se stařičký Lilienthal zvedá od partie Kramnik-Kamsky a očima hledá svoji o více než třicet let mladší manželku, aby ho podepřela z druhé strany. Když ji nenachází, přijímá moji pomoc a vysvětluje, že už si potřebuje zakouřit. Pomalu odcházíme z hracího sálu a Lilienthal se ubezpečuje: „Znáte moje partie?“ Přikyvuji a on pokračuje: „Všichni stále mluví o mé slavné partii s Capablancou z roku 1935 z turnaje v Hastingsu, ale mojí nejtěžší partií byla jiná. Souboj s předchozím mistrem světa, s Laskerem.“
Emanuel Lasker byl druhým mistrem světa v šachu, stal se jím v roce 1894 a na trůnu vydržel neuvěřitelných dvacet sedm let. Je to zvláštní pocit poslouchat šedovlasého pána v elegantním obleku, který býval soupeřem mistrů světa v první třetině minulého století. Mnohem pozdější mistři světa Boris Spasskij a Bobby Fischer, kteří sehráli svůj památný zápas v Reykjavíku v roce 1972, již dávno pověsili turnajovou praxi na hřebík a stali se součástí šachové historie. Lilienthal, který přes zdvižené obočí organizátorů dokuřuje cigaretu na místě, kde je „Fumare vietato“, hrával své slavné šachové partie půl století před reykjavickým mačem.
Když padne praporek.
Šachová olympiáda se koná každé dva roky. Muži hrají na čtyřech šachovnicích a mají dva náhradníky, ženy na třech s jednou náhradnicí. Každý tým hraje třináct zápasů, a kdo získá nejvíce bodů ve všech zápasech na všech šachovnicích dohromady, stane se olympijským vítězem. Letos se sjelo 147 mužských a 108 ženských týmů, společně žily v olympijské vesničce po zimních sportovcích a na 64 polích soupeřily v hale rychlobruslařů.
Každý hráč má na partii devadesát minut a za každý provedený tah se mu přidává třicet vteřin, což by teoreticky mělo stačit, aby zkušení velmistři neprohráli na čas ve vyhrané pozici. Když šachistovi totiž „padne praporek“, tedy vyprší stanovený čas, partii prohrál, byť by měl třeba o dámu a dvě věže více a mohl dát soupeřovi následujícím tahem mat. Jak je ale někdy ruka těžká a třicet vteřin krátkých, se mohli přesvědčit fanoušci českého týmu v zápase s Ruskem, který měl nejsilnější tým z celé olympiády. Český velmistr Vlastimil Babula prohrál na čas ve vyhrané pozici s ruským velmistrem Alexandrem Morozevičem.
Celkově Češi proti Rusku uspěli, udrželi remízu 2:2, když David Navara, česká jednička, nádherně porazil čtvrtého hráče světového žebříčku Petera Svidlera. Tři kola před koncem jsme byli na fantastickém třetím místě, odkud nás sice následující dvě porážky s celkovými vítězi Armény a druhými Číňany odsunuly, ale po výhře v posledním kole nad silným Řeckem jsme obsadili velmi dobré jedenácté místo. České ženy nezačaly zdaleka tak dobře jako muži, ale nakonec se díky impozantnímu finále - v posledních dvou zápasech získaly ze šesti možných 5,5 bodu - vyhouply na desáté místo.
Penze pro velmistry.
„Tady jsi! Nemohla jsem tě najít,“ říká s úlevou paní Lilienthalová, když nachází svého muže s cigaretou v chodbičce za hracím sálem. „A koho podporujete vy?“ uhodí na mě jak ve Stínadlech při volbě Velkého Vonta.
„Bessela Koka? Tak to jsme na opačné straně. My jsme přijeli podpořit Kirsana,“ říká s úsměvem, ale v zápětí vážně dodává: „Bessel Kok se zajímá jen o pár nejlepších hráčů světa. Kirsan Iljumžinov má program pro všechny šachisty.“ Než stačím něco namítnout, přidá možná hlavní argument: „A platí manželovi penzi. Posílal by nám Bessel Kok peníze? A nejen nám, Kirsan stejně platí důchod několika dalším starým velmistrům, například Smyslovovi, a nechává vydělat hezké peníze desítkám šachistů, nejen několika nejlepším. A všechno to platí ze svého.“
Odkud ale ty miliony dolarů, které štědře do šachu dává, Iljumžinov má? „To je nám přece jedno, důležité je, že je dává do šachu. No řekněte, kolik by dával Bessel Kok?“
Rozhodly obálky?
Český delegát Petr Pisk podporoval v Praze žijícího Bessela Koka, který v České republice zorganizoval několik prvotřídních šachových akcí, například zápas bývalého mistra světa Garryho Kasparova s českým národním týmem nebo velký turnaj v rapid šachu, na který se sjela celá světová špička. (Sám Petr Pisk kandidoval do evropského šachového orgánu, ale také neúspěšně. Vyhráli kandidáti, které tlačil Kirsanův viceprezident, Gruzínec Zurab Azmaiparašvili - rozhodujících pár států získal na svojí stranu tím, že za ně zaplatil dluhy vůči FIDE.)
Pro Koka hlasoval také slovenský delegát Karol Pekár, přestože se do volby vložilo i ruské ministerstvo zahraničních věcí, které se obrátilo na bratislavské ministerstvo s žádostí o podporu kandidáta Iljumžinova.
Podpora Čechů a Slováků a také mnoha hráčů světové špičky, včetně Garryho Kasparova, a většiny vyspělých šachových zemí ale nestačila. Kirsan Iljumžinov přesvědčivě vyhrál poměrem hlasů 96 ku 54.
„Těžko se bojuje s někým, kdo rozdává obálky s deseti tisíci eury,“ prohlásil po volbě v kuloárech jeden z velmistrů, který podporoval Bessela Koka. Vzhledem k tomu, jak si Kirsan získal podporu nejstaršího žijícího velmistra či jak se podařilo Azmaiparašvilimu zvrátit předpokládaný výsledek hlasování evropských zemí, zní jeho povzdech velmi pravděpodobně.
Jedno, odkud jsou
„Prohrál jsem, ale z šachového světa neodcházím. Radost z výsledku mají alespoň akcionáři telekomunikační firmy, pro kterou pracuji, ale na kterou jsem posledních osm měsíců neměl vůbec čas,“ říká Bessel Kok, který býval prezidentem velmistrovské asociace GMA. Šachy však byly vždy jen jeho koníčkem. Byl jedním ze zakladatelů a pozdějším šéfem společnosti pro mezinárodní bankovní platební styk Swift, odkud přešel na pozici ředitele belgického telekomu (Belgacom) a později vedl Český Telecom. Nyní je předsedou představenstva nizozemské společnosti Scarlet Telecommunications Group a ukrajinského mobilního operátora Astelit/DCC.
Vítěz souboje Kirsan Iljumžinov, miliardář a prezident Kalmycké republiky, vládne šachovému světu již více než deset let. Nyní získal mandát na další čtyři roky, až do přespříští šachové olympiády, která má proběhnout v sibiřském Chanty-Mansijsku.
„Už jsem unavený, už bych si šel odpočinout,“ říká velmistr Lilienthal své ženě. „Jedno, odkud ty peníze jsou, důležité je, že jsou, věřte mi,“ říká Lilienthalova žena mně.
Kirsan Iljumžinov
Miliardář, boxer a šachista
Buddhista a autokratický prezident Kalmycké republiky a šachové federace FIDE se vymyká zažitým představám o ruských zbohatlících stejně jako představám o buddhistech, politicích a sportovních bafuňářích.
Ve čtrnácti letech se Kirsan Iljumžinov stal šampionem Kalmykie v šachách a o pár let později i tamním nejlepším boxerem. V osmdesátých letech vystudoval moskevský institut zahraničních vztahů, kde se potkal s lidmi blízkými tehdejším komunistickým vládcům a jejich příbuznými i s dnešními úspěšnými byznysmeny.
V roce 1993 byl v jednatřiceti letech zvolen prezidentem Kalmykie, chudé ruské republiky na severozápadě Kaspického moře. Prvními třemi kroky v úřadu naznačil, jakým způsobem hodlá svůj úřad zastávat: rozpustil parlament, změnil ústavu a prodloužil své funkční období.
Iljumžinov vlastní soukromé letadlo a flotilu automobilů Rolls-Royce. Za třináct let své vlády postavil v Kalmykii třicet osm buddhistických chrámů, dvacet dva pravoslavných, jednu mešitu a jednu katolickou katedrálu. Časopisu The New Yorker řekl, že všechny tyto stavby platí z vlastní kapsy, že jen katolický kostel stál patnáct milionů dolarů a že je všechny věnoval svému lidu.
Kalmyci jsou velmi chudí, sedmdesát procent z nich je nezaměstnaných a ti, kteří pracují, mají průměrně padesát dolarů měsíčně. Kirsan vidí šachy jako jednu z možností, jak zemi povznést. Za padesát milionů dolarů postavil šachové městečko v Elistě, kde se v roce 1998 konala šachová olympiáda. Musela tehdy začít o dva dny později, než bylo v plánu, šachisté museli čekat, až stavbaři dokončí budovu s hracím sálem. Prezident Kalmykie vidí svoji zemi jako Mekku šachistů, která bude žít z šachového cestovního ruchu. Zatím se mu to nedaří.
Odkud pramení Iljumžinovy finanční prostředky, není známo. Ví se jen, že Kalmykie je velkým vývozcem kaviáru a stále zůstává chudou zemí, zatímco její prezident bohatne. Financováním šachového městečka v Elistě a korupcí kalmycké vlády se dlouhodobě zabývala novinářka Larisa Judina, editorka jediného opozičního a k Iljumžinovi kritického listu v zemi Soviet Kalmykia Today. Iljumžinov tyto noviny zakázal, ale Judina je nechávala tisknout v nedalekém Volgogradu a distribuovala je svým vlastním autem. Pár měsíců před příjezdem účastníků šachové olympiády do Elisty (8. července 1998) bylo její mrtvé tělo nalezeno v rybníku. Byla zavražděna několika bodnými ranami.
Za své přátele Kirsan Iljumžinov označuje dalajlamu stejně jako Putina, přátelil se s Muhammarem Kaddáfím i se Saddámem Husajnem. Počítá s tím, že v horizontu jeho života možná budeme všichni žít pod vládou USA stejně jako s možností, že přiletí mimozemšťané a seberou nám Zemi.
David proti Goliášovi. Porážka s olympijskými vítězi Armény znamenala pro český tým konec medailových ambicí. Nejlepšímu českému hráči Davidu Navarovi (vlevo) se partie s lídrem Arménů Levonem Aronjanem (vpravo), třetím nejlepším hráčem světa, vůbec nepovedla. Celkově ale byla olympiáda pro Navaru velkým úspěchem, vyhrál osm partií a na červencovém světovém žebříčku se dostane mezi absolutní elitu.
Soupeř prvních mistrů světa. Andre Lilienthal (95) je nejstarším žijícím šachovým velmistrem. Narodil se sice v Moskvě, ale od dvou let vyrůstal v Maďarsku. Šachy se naučil po kavárnách, v legendární pařížské Regence porazil jako neznámý mladík ve čtyřech bleskových partiích budoucího mistra světa Alexandra Aljechina. V roce 1935 byl pozván na superturnaj do Moskvy, odkud poslal domů telegram: „Nevrátím se, miluju jinou, Andre.“ Většinu života prožil v Sovětském svazu a až na stará kolena se vrátil do Budapešti.
