„Lepší sólo v Karkulce než beglajt v Olympiku,“ rozhodl se v první půli šedesátých let kytarista Petr Kaplan. Pro nezasvěcené: Karkulka byla rock’n’rollová kapela Karlínského kulturního kabaretu, z níž vzešla i kapela Olympic, jež později měla na dlouhá léta své branži populární hudby v Československu vládnout. Když se Kaplan coby zakládající sólový kytarista vrátil z vojny, zjistil, že na jeho prestižním místě se zabydlel Petr Janda (sedí v něm koneckonců dodnes). Než by se s ním handrkoval, odešel vládnout do Karkulky – a už o něm nikdy nikdo neslyšel.
Kaplanův slavný výrok je symptomatický hned dvakrát. Zaprvé, není náhoda, že českoslovenští rockeři používali k označení hry na rytmickou kytaru pokroucené německé slovo begleiten (doprovázet).
Zadruhé, když je řeč o legendárních česk(oslovensk)ých interpretech populární hudby, zlatých hlasech z Prahy a podobných věcech, vězme, že legendární jsou především v kontextu domácím. Pro drtivou většinu z nich zůstala vrcholem Praha a jen opravdová extratřída dokázala proniknout na germanofonní trh (odtud orientace na bavorský pop v podání právě Olympiku v době Jiřího Korna). Jinak tu po desetiletí byl trh sovětský a turné po Bulharsku, jak už tak doba velela.
Pozoruhodné je, že ani tři desítky let po pádu železné opony tomu není jinak. Je to svého druhu paradox. Od konce padesátých let promlouvaly rockové a popové žánry přes politicky pečlivě střežené hranice do komunistického světa naprosto nezadržitelně. I v Rusku se nosily bitlovky, saka s ustřiženými límci, a mladí kopírovali desky na použité rentgenové snímky. CIA tehdy zjistila, že hudební vkus teenagerů před a za oponou se prakticky neliší, píše v knize věnované historii rocku ve východní Evropě Stephen Coates, šéf kapely The Real Tuesday Weld.
Obráceným směrem to však nefunguje: zatímco v jiných uměleckých disciplínách, ve sportu, vědě i technologickém rozvoji země někdejšího socialistického tábora srovnávají s vyspělými zeměmi krok (byť úměrně velikosti a množství financí, jež mají k dispozici), populární hudba zůstává doménou Západu - a samozřejmě vrozené angličtiny. Češi ani Slováci nejsou výjimkou.
Kdo na jeho místo. Tuzemskou popmusic čekají hluché roky
Karel Gott je dobrým příkladem. Těžiště jeho tvorby bylo vždy na pomezí československého a německého trhu; z odhadovaných 50 milionů nosičů, jež za svou kariéru vydal, jich v německy mluvících zemích prodal 23 milionů a 15 milionů v Československu; většina ostatního prodeje se rekrutovala z východní Evropy (například jen jeho debutového ruského alba se v SSSR prodalo 4,5 milionu kusů).
Problém nebyl v pěveckých kvalitách. V nedokonale, ale alespoň nějak měřeném souboji - měřila se hlasitost potlesku - v roce 1967 na hudebním veletrhu v Cannes obstál v souboji s Tomem Jonesem, žánrově blízkým interpretem.
Jonesovi naměřili hlasitost 58 (bůh ví, čeho), Gottovi 54. Jenže Jones následujících 44 let hrál na pomyslném vrcholu popu v Las Vegas, kde Gott vydržel jen půl roku. Částečně za to mohla politika, částečně angličtina (stejně jako v němčině, i anglicky zpíval Gott s nepřeslechnutelným akcentem; Němci si to oblíbili, Američané nikoli), částečně snad neochota riskovat politicky i umělecky.
Woodstock pohledem financí: pořadatelé prodělali kalhoty, stánek s hamburgery lidé kvůli jejich ceně zapálili
Půl roku ve Vegas však je pro Východoevropana obrovský úspěch. Pro kontext můžeme použít slavný výrok Jozefa Ráže, šéfa slovenské kapely Elán: „Nikdo ze socialistického tábora nedokázal to, co my,“ říká s typickou skromností. Nejzápadnější velký koncert však Elán odehrál v Praze. Doma je legendou bez nadsázky, za hranicemi po něm neštěkne pes.
Tak je tomu s drtivou většinou Východoevropanů. Jedinou písní, která v rocku a popu železnou oponu překonala v obráceném směru, tak zůstává Gyongyhajú lány maďarské Omegy -ovšem v anglofonní verzi německých Scorpions (a samozřejmě za přispění Aleše Brichty jako Dívka s perlami ve vlasech, abychom nezapomněli).
Čech(oslovák)y přesto jeden primát těšit může: z celého postkomunistického tábora se jako jediní dostali do čela žebříčku Top 100 časopisu Billboard. V roce 1985 tam uspěl Jan Hammer (ač tou dobou již americký občan) s melodií pro televizní seriál Miami Vice. Byl první, kdo došel na vrchol s instrumentální skladbou.
| Evropané na čele Top100 časopisu Billboard | |
|---|---|
| Velká Británie | 167 |
| Švédsko | 7 |
| Německo | 5 |
| Irsko | 4 |
| Nizozemsko | 3 |
| Španělsko | 3 |
| Francie | 2 |
| Belgie | 2 |
| Rakousko | 1 |
| Československo | 1 |
| Řecko | 1 |
| Itálie | 1 |
| Norsko | 1 |
Zdroj: Billboard
Dále čtěte:
Lou Fanánek Hagen: Děti mi závidějí, jak jsem si užil devadesátky
Obchod s hudbou Bontonland končí. Akcionáři rozhodli o dobrovolné likvidaci
Ekonomika superstar. V hudebním průmyslu vítěz bere vše
