Hejtmani se bojí, že eurodotace zadluží kraje
Diskutovat současně s hejtmany pěti českých krajů je docela vzácnost. Vládci regionů se sice scházejí každé dva měsíce na pravidelných pracovních summitech své Asociace krajů, jinak však vystupují samostatně. Účastníci březnové debatní snídaně EURO Business Breakfast příležitost mluvit se skupinou hejtmanů měli - hosty setkání představitelů významných českých firem s politiky byli hejtmani Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský (předseda Asociace), Středočeského kraje Petr Bendl, Libereckého kraje Petr Skokan, Ústeckého kraje Jiří Šulc a Pardubického kraje Michal Rabas. Hned na úvod se Evžen Tošenovský svěřil, jak je rád, že se hejtmanů sešlo víc: „Když člověk vystupuje jako sám hejtman, pořád mám ještě pocit, že i kvůli tomu slovu jsme velmi zvláštní skupinou osob.“ A dodal, že nervozitu z hejtmanů rozvířil loni i týdeník EURO, když třináct regionálních šéfů přirovnal ke stínové vládě (EURO 28/2004). Způsobilo to prý v českém politickém rybníce docela zajímavý poprask.
Průběh diskuse pak ukázal, že pravicové výhrady hejtmanů k vládní politice rezonují i mezi přítomnými byznysmeny a manažery.
V opozici vůči vládě.
Středočeský hejtman a místopředseda ODS Petr Bendl připomněl, že jeho strana si vznik krajů v této podobě nepřála, proto jsou dnes hejtmani ve značném konfliktu a ve schizofrenní situaci. Podezírá Zemanův, Špidlův i Grossův kabinet, že pravicově naladěným krajům chtěly dát pouze povinnosti, ale peníze na jejich řešení si ponechaly, aby odpovědnou před občany byla krajská reprezentace. „Tahle politická kalkulace ale nevyšla a nevychází,“ konstatoval. Odpovědnost padá na vládu, a to jak za stav silnic druhé a třetí třídy, pro něž si kraje do loňska musely chodit pro peníze na Státní fond dopravní infrastruktury, tak třeba za nemocnice převzaté od státu s 6,5 miliardy dluhů. Petr Skokan cítí jako problém rozdílnou velikost krajů. Šest „nových“ malých regionů trápí na rozdíl od sedmi „starých“ velkých fakt, že na svém území nemají krajské soudy, krajské finanční úřady či krajská policejní ředitelství. Hejtmani a vláda si prý vůbec nerozumějí. „To jsou docela úsměvná setkání, třeba s panem ministrem Bublanem, kdy jsme se asi ve čtrnácti z patnácti věcí totálně neshodli,“ řekl.
Chceme Ralsko.
Právě na území Středočeského a Libereckého kraje leží bývalý vojenský újezd Ralsko, o jehož získání od státu oba kraje zatím marně usilují. Skokanovi vadí, že už deset let se v tomto prostoru o rozloze jako Praha, ale zalidněném jako Grónsko, nic neděje. Po převodu by rád nechal připravit pro Ralsko územní plán a nabídl firmám, aby se tam etablovaly. Liberecko také chystá projekt regionální železniční „tramvaje“ mezi Libercem, Drážďanami a Jelení Gorou, naráží ale na nepochopení ministerstva pro místní rozvoj. „Ministerstva se vůbec snaží paralyzovat naše aktivity, aby se mohlo ukázat, že to nedovedeme, že to děláme špatně,“ posteskl si hejtman.
Jiří Šulc o sobě tvrdí, že co se týče moci hejtmanů měřené rozhodováním o penězích, byl v roce 2000 hejtmanem nulaprocentním, loni čtrnáctiprocentním a letos stále jen třicetiprocentním. Proto si myslí, že se sice přenáší výkon státní správy na kraje, samospráva se ale nedecentralizuje. V krajích bují chapadla státní správy, množí se počet detašovaných ministerských pracovišť a úřadů, ale pražská ministerstva zaměstnance nepropouštějí. Šulc sní o tom, že by v čele krajských berňáků i policie a soudů stály volené osoby, čímž by se z hejtmanů stali jako ve Spojených státech de facto guvernéři. „Ten měsíc, kdy byl při povodních vyhlášen výjimečný stav na území našeho kraje, mě práce konečně bavila. Nemusel jsem se totiž zdržovat byrokratickými rozhodnutími, zda mně podléhá policie, hasiči, a fungovalo to,“ prohlásil.
Světlo na finanční toky.
Michal Rabas považuje za pozitivum vzniku krajů, že se na světlo boží dostaly finanční toky ze státního rozpočtu do oblastí sociálních služeb, zdravotnictví nebo školství. S tím souhlasí i Tošenovský: Dosud se mluvilo jen o problémech zdravotnictví, ale nikoli o dluzích jednotlivých nemocnic. A stejné to je i ve školství, najednou je vidět, že ve státě je příliš mnoho středních škol, což není způsobeno jen demografickou křivkou, ale strukturou. Za čtyři roky řada škol zmizela, aniž by se o tom příliš mluvilo. Moravskoslezský kraj převzal při svém vzniku 297 středních škol, ale dnes jich má jen 270. Tošenovský uvádí, že zřízení krajů nastolilo debatu, že není možné a do budoucna bude stále méně možné finančně utáhnout současný rozsah veřejného sektoru čili zdravotnictví, sociálních služeb, školství nebo dopravy. „Ať to nazveme privatizací nebo jinak, některou sféru si bude muset převzít soukromý sektor. Bude nutná velmi tvrdá liberalizace tohoto prostředí. Kňučení krajů, že nemají peníze, bude znamenat, že peníze nejsou,“ řekl Tošenovský. Tím poroste vliv krajů na byznys.
V příštích čtyřech letech očekává moravskoslezský hejtman také diskusi o pravidlech územního plánování krajů. Důležité bude touto regulací neomezovat rozvoj území a případná omezení soukromníkům kompenzovat.
Mýtné a silniční pozemky.
Na otázku z publika, zda hejtmani podporují německý nebo rakouský systém mýtného na českých komunikacích, zazněla jednoznačná odpověď: německý. Petr Bendl dokonce prohlásil, že půjde-li KDU-ČSL cestou rakouského modelu, „pak je to skoro na trestní oznámení“. Německý model umožňuje pozdější investice do silnic, investoři prostě postaví silnici a prostřednictvím elektronického mýtného budou inkasovat peníze, které do stavby vložili. Rakouský systém založený na lokální kontrole by kamionovou dopravu vyhnal z dálnic na silnice druhé a třetí třídy. Jenže Bendlovi vadí, že kraje do přípravy mýtného nejsou zapojeny. „Není zájem, vláda si to tam nějak hudlá a s námi nekomunikuje.“ Bendl se domnívá, že příznivci rakouského modelu také zapomínají, že jakékoli „brány“ podél silnic by narazily na významný problém. Krajům totiž patří jen povrchy silnic, plocha pod nimi je z velké části soukromá. Jde o majetek v celkové ceně osm miliard korun (při cenách tři až pět korun za metr čtvereční), který stát dosud nevypořádal. A je jen otázkou času, kdy se soukromníci u pomalých soudů domohou svých práv. „My tomu fandíme, ale zároveň upozorňujeme vládu, že v okamžiku, kdy to soudy začnou soudit a nás budou nutit k vyplacení pozemků, eventuálně k hrazení pronájmů, zlomí to prostě naše rozpočty tak, že veřejná správa a její chod se rozpadnou v celé zemi.“ Proto Bendl souhlasí s Tošenovským, že fungování krajů v uplynulých čtyřech letech byl zázrak, způsobený mimo jiné pseudokomunistickým zacházením českých soudů s občany.
Šup z Prahy do středních Čech.
Nápad, že by kraje měly soukromníkům kompenzovat ztráty vzniklé územní regulací, podnikatele zaujal. Předseda představenstva Passerinvest Group Zbyněk Passer uvedl, že jeho developerská firma tratila v Praze desítky milionů korun kvůli změně územních podmínek. Jeho klienti hledají levnější pronájmy než v Praze a doufají, že v krajích najdou pochopení. „Šup k nám z Prahy do středních Čech,“ zareagoval pohotově Petr Bendl. „Tady to máte fakt drahé, my s vámi budeme zacházet lépe než Pavel Bém,“ dodal s úsměvem. Tvrdí, že krajská vedení mají velkou moc ovlivňovat byznys v regionech. Kromě územních plánů jde také o projednávání vlivu nových staveb na životní prostředí, tras dálnic a silničních komunikací a vůbec kvality infrastruktury. „Obchvaty, napojení na průmyslové zóny, to jsou debaty s námi,“ připomněl Bendl. Stejně tak jsou kraje schopné oborově orientovat výuku na středních školách na základě požadavků privátního sektoru.
Zrušte MMR.
Rozsáhlá debata se při EURO Business Breakfastu rozvinula kolem využívání prostředků ze strukturálních fondů Evropské unie. Jak by si představoval ideální způsob získávání těchto peněz, lapidárně vyjádřil Petr Skokan: Zrušit ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) a přenést jeho kompetence v těchto věcech na kraje. MMR, kterému dnešní pravidla přisoudila úlohu prostředníka, proces zdržuje, komplikuje a část peněz samo „požere“.
Velké obavy z europeněz má Evžen Tošenovský. Tvrdí, že z evropských fondů se stal velký vysněný balík, který ale, jak byznysmeni dobře vědí, nepřichází vůbec zdarma. Kraje stojí před dvěma problémy. Musejí rozhodnout, na co peníze použijí. Tošenovský soudí, že velké množství těchto prostředků bude „projezeno“, protože si krajská samospráva netroufne o dotaci nežádat, a některé projekty budou jen prázdné slupky bez obsahu. Druhým problémem je skutečnost, že jde ze strany Evropské unie o obrovské částky, a kraje nebudou mít dostatečný objem prostředků nejen na kofinancování v míře od 30 do 60 procent, ale ani na uskutečnění projektu. Projekt totiž bude nutno nejprve dokončit a teprve pak přijdou peníze z Bruselu. „To bude velmi těžká politická hra, odolat tlakům médií a lidí, jak to, že jste si nevzali tu miliardu, když vám ji Brusel nabízel,“ vylíčil Tošenovský. Rozpočty krajů nebudou stačit, jen v oblasti vodárenství bude třeba kofinancovat částku 150 miliard korun do roku 2010. Moravskoslezský hejtman apeloval na zahájení celospolečenské debaty o rizicích zadlužení a nerozumných projektů. Takovou diskusi je třeba propojit s úvahami o vnitřním zadlužení státu.
Budeme zadlužení.
Zatímco v současnosti není zadlužen ani jeden z krajů, Tošenovský tvrdí, že brzy bude všechno jinak. „Když nás pozvete příští rok, tak vám všichni řekneme, že jsme si vzali úvěry od miliardy nahoru,“ garantoval publiku. Osobně prý už jedná s Evropskou investiční bankou, jak zajistit kofinancování o překlenovací mechanismus zafinancování evropských fondů, „protože si nemohu dovolit nepřijmout prostředky“.
Petr Skokan jmenoval za příklad tlaku na přijetí eurodotací oblast vodárenství. Protože si při podepisování přístupových dohod nikdo nevšiml, že celá Česká republika byla prohlášena za citlivé vodárenské území, musí například Liberecký kraj kvůli kvalitě vody do roku 2010 proinvestovat jedenáct miliard korun. Jen polovinu z toho kraj získá z investice, tedy ze zvýšené ceny vody: asi tři až čtyři miliardy si bude muset půjčit. Jiří Šulc připomněl další problém: Řada dotovaných projektů založí další nároky na peníze z veřejných rozpočtů. Petr Bendl vidí věc politicky: zatímco Španělé si Evropské unii řekli o peníze na dálnice a infrastrukturu a Irové zase na technologie, Česká republika neřekla nic: „Ta má svého komisaře zaměřeného na oblast výdajů, které budou generovat mandatorní výdaje.“ Připomíná, že Češi mají obrovskou odpovědnost zvolit, jestli peníze od unie půjdou na projekty, které by beztak byly nezbytné, nebo na věci, které budou časem polykat další peníze.
Přestřelka Hartmann - Bendl.
Debatu znovu oživilo vystoupení bývalého náměstka ministra pro místní rozvoj (a současného náměstka ministra spravedlnosti) Iva Hartmanna. Ten se ohradil proti tomu, že by snad vláda záměrně chtěla uvádět hejtmany do špatného světla před občany. Jaké programy navrhneme Bruselu k dotování, je prý jen na nás a peníze za to nemohou. Zatímco v letech 2004 až 2008 lze žádat celkem o 89 miliard korun, v letech 2007 až 2013 až o 125 miliard ročně. Hartmann zdůrazňuje, že Češi musejí skoncovat s dvojkolejností pohledu na „naše“ a „evropské“ peníze, protože jde jenom o naše peníze: Kofinancování nemusí automaticky znamenat prohlubování deficitového rozpočtu.
Petr Bendl v reakci připomněl historii. MMR odmítlo krajům poskytovat peníze na regionální rozvoj, a tím je ochudilo o prostředky na přípravu projektů. „Termín, že je to přece jen na nás a že rozhoduje kvalita projektů, je krásná věta. Ta právě směřuje k tomu, že jsou to ti lumpové kraje, ti dělníci toho procesu, kde budou připravovat projekty. To je přesně to hledání viníka už dopředu, aby bylo jasné, že jsme to my, kdo to celé spáchal,“ ohradil se proti vládě. Ta totiž nedala krajům volnost a zahájila debatu, kterým centrálním ministerstvem peníze z unie potečou. „Neměli jsme dostatek peněz na přípravu projektů a kradli jsme je z jiných kapitol, ze školství, z dopravy, ze životního prostředí, protože nám MMR nic nedalo. Vinou vlády - to říkám s plnou odpovědností - a její neochoty, což bylo určeno politicky, neboť jsme z ODS a ona z jiných partají, jsme nedostali peníze na něco, co Česká republika mohla zasít předloni, loni a sklidit za dva až tři roky,“ zdůraznil Bendl.
Investiční pobídky jen výjimečně.
Odpověď na závěrečnou otázku moderátora, zástupce šéfredaktora týdeníku EURO Pavla Párala, nebyla pro přítomné hejtmany jednoduchá: Jak se díváte na návrh ODS zrušit investiční pobídky? „Jako hejtman říkám, že každé peníze jsou dobré, když někde leží, snažím se je přitáhnout do kraje,“ odvětil Evžen Tošenovský. Jedním dechem však dodal, že je to naprosto nesystémové řešení. Nejlepší pobídkou jsou nízké daně pro všechny. Zatímco socialisté by ve veřejném zájmu vyvlastnili i pozemky pro fabriky, hejtmani pobídky uznávají jen kvůli obdobným praktikám v zahraničí. „Mám také jiný názor než kolega Tlustý, ale jestli já v severních Čechách nebudu tuto věc dělat a pět kilometrů od nás v Sasku to funguje, bude se sice hezky říkat, že jsme ideologicky čistí, ale investoři pošupajdí do Saska,“ konstatoval Jiří Šulc. Hejtman navíc upozornil, že v Ústeckém kraji je kvůli omezování těžby uhlí nezaměstnanost taková, že se situace blíží sociálním bouřím. Pak je nestandardní situaci vhodné řešit nestandardními prostředky, uzavřel hejtman diskusi.
